Rozhovor - Spolutvůrce "dokumentárních komedií" Český sen a Český mír Vít Klusák natočil možná první český dokument, který se kriticky vymezuje vůči nadnárodnímu koncernu. A dost možná je film o poli, na kterém rostou auta, i poslední český dokument natočený pomocí technologie super16 mm, již vytlačily digitální formáty.
Snímek Vše pro dobro světa a Nošovic popisuje způsoby korejské automobilky Hyundai, která vystavěla poblíž moravskoslezské vísky Nošovice největší průmyslový objekt na zelené louce v Česku.
Film měl premiéru měl loni v říjnu na jihlavském festivalu v sekci Česká radost, nyní vstupuje do distribuce. Jako doporučení k návštěvě kina může sloužit i to, že o snímek, který obsahuje příběh dělníka, jenž obvinil společnost z bezohledného zacházení se zaměstnanci, se mezitím začala zajímat korejská ambasáda.
| Čtěte také: Kritický film o české Hyundai řeší ambasáda Koreje Vít Klusák ukazuje, jak je v Česku těžké být Moorem Recenze: Český mír s radarem pátrá, kdo je trapnější |
A.cz: Vaše snímky bývají označovány nedokumentárními nálepkami: komedie, fraška, eastern. Jde o snahu vymezit se vůči stereotypní představě dokumentu jako něčeho objektivního, nebo vnímáte vlastní tvorbu jako výraznější odklon od "běžného pojetí" autorského dokumentu?
Naopak, snažím se těmi přízvisky z oblasti fikčního filmu připomenout, že divák přichází právě na autorský dokument - neboli film, za nímž stojí někdo, kdo dané téma nahlédl v intencích svých (ať už větších či menších) zkušeností, vzdělání, talentu a morálky.
Že to není ani objektivní zpráva o světě, ani objektivní zpráva o mém pohledu na věc, ale výsledek snažení být pokud možno přesný a vyladěný na principy štěstí a náhody. A když na ten výsledek pak koukám a mám dojem, že nám z toho vylezla fraška, tak se nebráním to přiznat. Navíc je to dobrá pomůcka, jak divákům naznačit, v jakém rozpoložení mají do filmu nastoupit.
A.cz: Lišila se práce na Nošovicích od obou „českých" projektů? Ať kvůli tomu, že nejde o režijní spolupráci, nebo vzhledem k tématu, které se mi zdá konkrétnější?
Bez herců a scénáře je to pokaždé jiné, nelze jet podle šablon. V případě nošovického filmu moje metoda spočívala ve vytrvalém průniku do prostředí, v setkávání s lidmi z obou stran barikády a ve sběru příběhů. Zároveň jsem jako fotograf (studoval jsem to na střední škole) hledal silné, příznačné, neviděné a občas i absurdní obrazy.
Například ten ostrůvek sedmi lip na pozadí nekonečné stěny vlnitého plechu, které zbyly jako jediné původní místo v třísethektarovém areálu automobilky. Když jsem měl toho vstupního materiálu dost, tak jsem si z něj v hlavě v záměrně matných obrysech film postavil - a pak se částečně snažil točit to, co by v něm podle mě nemělo chybět, a přitom se hodně spoléhal na náhodu a neřiditelnost situace.
A.cz: A ten důvod, proč jste točil sám?
Obecně lze ještě říct, že programově s kolegou Filipem Remundou vyhledáváme ambivalenci - neboli něžný skinhead nás zajímá víc než skinhead zabiják. K vaší otázce: co je dokumentárnější, jestli Sen a Mír, nedokážu rozlišit a ani mě to moc netrápí. A Nošovice jsem dělal sám, protože jsme si chtěli s Filipem od sebe trochu odpočinout - většina autorských dvojic se dřív nebo později rozpadne a my takhle čelíme ponorce a stereotypu. Filip v té době taky pracoval na samostatném filmu, který se jmenuje Anarchismus pro začátečníky.
A.cz: V Českém snu jste vytvořili absurdní koncept a nutně se museli spolehnout na reakce a roli náhody. V Míru vám štěstí hrálo do karet a realita vytvořila podobně absurdní situaci. V Nošovicích se zdají být polarity od začátku jasně nastaveny: zlotřilé korporace proti takřka bezmocným lidem. Byl to tedy od začátku odlišný typ projektu?
Nevěděl jsem, jakou korporaci v Nošovicích objevím. Pochopitelně jsem tušil, že to nebudou žádní auto-moto greenpeacáci, ale ta míra pokrytectví, manipulace a bezohlednosti, nemluvě o té sebeparodické propagandě typu „děláme vše pro dobro světa a nikdy nepřestaneme" - to mi vzalo dech. Jinak se nezlobte, ale mě srovnávání nepřijde podstatné; každý film, do kterého se pustím, mi přijde odlišný a každý se snažím (nebo s Filipem snažíme) dělat odlišně. Abychom se nenudili.
A.cz: Jeden z nejmrazivějších momentů filmu je, když si původně nespokojení občané prohlíží továrnu a popisují, jaká je to nádhera. Nemrzelo vás, že se lidé z Nošovic víc nebrali o svá práva?
Máte pravdu, to je jeden z nejtemnějších, a přitom podstatu odhalujících momentů toho filmu - když najednou vidíte, že těm lidem je to vlastně jedno. Že o faktickém středu obce - kde v polích stálo 19 domů, tekly dva potoky, cvrlikali tam vrabci a křižovatku polních cest zdobila boží muka - mluví jako o nějaké zbytečné škaredé periferii, kterou už naštěstí pohřbily bagry, a teď to místo krášlí kilometrová fabrika.
Takže mě ta jejich kapitulace mrzí. A znám lidi, kteří se tím selháním trápí dodnes. Druhá věc je, že málokdo z nás ví, jak by se zachoval, kdyby mu do schránky dorazil anonym, ve kterém stojí: „Brzy zabiju tebe nebo jednoho z tvých nejbližších."
A.cz: Připadá vám chování Hyundai typické pro jakoukoli nadnárodní společnost, nebo to vnímáte i jako určitý střet s odlišnou mentalitou?
Nejsem odborník na korporace ani na zákoník práce. V případě Korejců je zřetelné, že jsou cílevědomější, disciplinovanější a pracovitější. Vtip je v tom, že i přes tohle nasazení nejsou o mnoho efektivnější než třeba Češi - protože jsou neschopní improvizace a nic se neodváží rozhodnout bez posvěcení nadřízených. Otrocky dodržují pravidla a postupy i tam, kde by se to dalo vyřešit snadněji a rychleji. A i tenhle rozdíl napětí v nošovické automobilce vyhrocuje.
To ostatní je stěží pochopitelné: když montérům zakazují, aby měli na lince láhev vody, a ti lidé tam pak v létě omdlévají, nebo když si vynucují dennodenní přesčasy a kdo neuposlechne, tak mu hrozí přesazením na horší místo. Na lince je prý záměrně několik „trestných úseků" - montér tak tak stíhá předepsaný úkol a domů odchází zničený, splavený jako kůň.
Ale ten největší problém je nejméně zřetelný: většina pozic v automobilce dneška nevyžaduje naprosto žádnou kvalifikaci, ti lidé mají na starost pár triviálních úkonů. Takže jsou naprosto nahraditelní, nic se neučí, nijak pracovně, potažmo osobnostně nerostou.
A.cz: Potrpíte si na filmovost, Vaše snímky jsou výrazně stylizované, ať už snímáním či prací s hudbou, kterou obstarávají skupiny jako Midi Lidi či Dva. Nakolik vnímáte tyto prostředky jako manipulativní?
Ohýbání formy, prolínání žánrů, komponovaná hudba - to jsou prostředky, kterými udržuju diváka v bystré spolupráci s filmem. Aby se nekoukal na něco, co už několikrát viděl. Jakmile to vnímání upadne do stereotypu, tak je to zaprvé nuda a zadruhé končí ten dialog mezi odesílatelem a příjemcem, což je podle mě to nejcennější. Jinak řečeno, divák je posledním spoluautorem filmu.
A.cz: Nepodezřívám Vás z překrucování reality, nepomáháte přesto výslednému dojmu? Postavy ve vašich snímcích mívají pozoruhodnou schopnost se samy zesměšnit - například když jeden z protagonistů Českého míru brojí proti zbrojení spjatému s radarem, a střílí přitom kulovnicí. Vnímám tohle vyvolání nejistoty ohledně toho, do jaké míry jde o dokument, vlastně jako přednost. Nejsou však některé z takových momentů domluvené?
My tomu s Filipem říkáme zázraky. Že se stane i to, co byste si v nejbujnější fantazii nepředstavil. Situace, kterou popisujete, vznikla tak, že jsme se dozvěděli, že bude v Trokavci hon na bažanty. Zároveň jsme věděli, že jedna z našich hlavních postav, pan Jiří Houška, obyvatel poslední chalupy v Trokavci, je vášnivý myslivec.
Zavolali jsme mu, zda můžeme přijet hon natočit a on svolil. Pan Houška věděl, že točíme film o radaru, a tak se při čekání na bažanta na to téma rozhovořil. Kamera ho vyprovokovala k geopolitické úvaze uprostřed lovu. A zrovna, když mluvil o tom, že "kam vstoupí Američané, teče krev" - vylítl z remízku bažant. Pan Houška vypálil. A trefil. Žádná inscenace. Náhoda, kvůli jakým setrvávám v žánru dokumentu a nehrnu se na pole hraného filmu.
A.cz: Máte i smysl pro partizánštinu, dobrodružství, akci. Je to vidět ve všech vašich celovečerních snímcích, ale třeba i v krátké hříčce Přestávka, kde jste na sedm minut zastavili Pražskou magistrálu, aby si před řidiči posléze Jan Budař zahrál písničku. Vždycky doufáte v akci, která přinese nečekanou reakci?
Tenhle klip lze najít na YouTube pod názvem Přestávka. To doufání, na něž se ptáte, je základní dokumentární princip. Být co nejpřipravenější a zároveň doufat, že se stane něco, co všechny vaše racionální plány překoná. Jedině pak můžete mít rád svoje vlastní filmy: když nejsou pouze tím, co víte a domyslíte, když jsou i pro vás překvapením.
A.cz: Michael Moore, který vaše filmy nejen chválí, ale též distribuuje v zahraničí, pracuje s manipulováním s fakty - chce-li překřičet jednu propagandu, musí vytvořit druhou. Vy spoléháte spíš na to, že se kritizované téma zesměšní samo. Vaše dokumenty nejsou politické, nebo pokud ano, tak v širším slova smyslu. Dovedete si představit téma, které by vás donutilo se víc angažovat? A i za cenu vkročení na tenký led z hlediska etiky?
Zbraně. Přesněji řečeno: vývoz zbraní z ČR do nestabilních oblastí. Obdrželi jsme námět z dobře informovaných kruhů, ale rovnou nám bylo řečeno, že pokud se do toho pustíme, tak si zahráváme se životem. Tak uvidíme; nechceme si hrát na žádný kovboje s kamerou, ale je to prasárna, do které by se mělo říznout.
A.cz: Zpronevěříte se ještě víc předsevzetí z dob Českého snu? Čekají Vámi vytvořenou reklamu na Nošovické zelí další osudy mimo dokument?
Nečekají, stala se mezitím neuvěřitelná věc - "Nošovické zelí" zaniklo. Pár měsíců před premiérou začali přidávat do zelí konzervanty a přišli tak o evropskou známku kvality. Chápete to? Natočím jedinou reklamu svého života a ta věc, ten produkt v tu chvíli skončí. Aspoň je vidět, že se pro reklamní průmysl vážně nehodím.
