Glosa - Stává se zvláštním prokletím velkých tuzemských filmových festivalů, že nejžhavější taháky jejich programu jsou předpremiérami titulů, které brzy zavítají do běžné kino distribuce.
Je určitě příjemné vidět kvalitní tituly dříve a ve festivalovém naladění, které mnohdy vytváří značnou část zážitku a navíc umožňuje vnímat filmy v nových kontextech.
Důrazem na předpremiéry očekávaných kino hitů se však také maličko vytrácí či upozaďuje objevitelská role festivalů a jejich schopnost vytvářet alternativní distribuční kanály pro tituly, které jsou pro běžný kino provoz příliš alternativní, menšinové či jinak „problematické“.
Proto se v tomto článku nechci věnovat bezesporu kvalitním titulům, jako je například výtečná zahajovací upírská lovestory Jima Jarmusche Přežijí jen milenci či osvěžující, příjemný i podvratný černohumorný thriller Borgman nizozemského provokatéra Alexe van Warmerdama, které bude možno vidět v kinech i po festivalu Febiofest.
Místo toho bych rád pozval diváky na pár děl, která by mohla v programové nabídce zapadnout, přestože si zaslouží stejnou pozornost, jako hity zavedených tvůrců.
Kluci z východu
Hned z kraje vypíchnu francouzský snímek Kluci z východu, u něhož jsem si opět připomněl, jak moc festivalové uvedení umí proměňovat vyznění filmu a proč jsou pro mě festivaly tak inspirativním místem.
Když jsem tento teprve druhý snímek jinak celkem zkušeného střihače a scenáristy Robina Campilla (stříhal třeba Zlatou palmou oceněné drama ze školního prostředí Mezi zdmi) viděl v Rotterdamu, byl zařazený do sekce Stav Evropy, tudíž přirozeně napovrch vystupovala tematika emigrantství, střetu a soužití kultur, důraz na autenticky, pozorovatelsky nasnímané prostředí rušného nádraží Gare du Nord. Film tak zapadal do společenství filmů jako je vítězný dokument benátského festivalu Sacro GRA, pojednávající pro změnu o známé římské dálnici a životě v jejím okolí.
Na Febiofestu budou Kluci promítáni v sekci Jiný břeh, zaměřené na homosexuální a queer tematiku a tudíž vyvstane na povrch především specifické vztahové drama mezi „chlapcem z východu“ a bohatým Francouzem ve středním věku, odehrávající se v jeho druhé půli.
Snímek však rozhodně obstojí sám o sobě a právě jeho struktura rozložená do několika žánrově i filmařsky rozdílných kapitol je tou nejsilnější devizou. Od dokumentárního začátku přes takřka thrillerovou pasáž o invazi do soukromí, v níž lze vidět ozvuky současného francouzského sensualistického filmu, zdůrazňujícího tělesnost a smyslové prožívání, až po atypickou love story se společenským podtextem.
Neznámý od jezera
Do sekce Jiný břeh by mohl klidně zapadat i další francouzský klenot, provokativní, tajuplný, erotický i absurdní snímek Neznámý od jezera; film uvedený v Cannes, nadšeně přijatý francouzskou kritikou, který je konečně k vidění i u nás.
Je dobře, že tento fascinující mikro portrét skupinky mužů trávících svůj čas na břehu jezera, kde se oddávají sexuálním radovánkám, stojí na svém vlastním „břehu“, protože zmiňovaná sekce někdy v divácích vyvolává (byť nikoli nutně oprávněnou) představu tematicky jasně zaměřených filmů, kde se klade větší důraz na obsah než na estetiku.
Vítězství snímku v anketě prestižního francouzského filmového časopisu Cahiers du Cinema, kde předstihl tak stylově vyhraněné a stylotvorné filmy jako Gravitace, Spring Breakers či Život Adele, však napoví, že to tady určitě nehrozí.
Ve zvláštně vyprávěném snímku rozhodně nekralují jen mužské penisy, lesknoucí se na slunci, či komická figurka onanujícího muže, ale především obtížně popsatelná atmosféra, v níž lze cítit trochu anarchističnosti a poťouchlosti Buñuela, ale i pohrávání si s klišé francouzských kriminálek.
Stroj
I proto, že mám pocit, že na tuzemských festivalech bývá čistě žánrová tvorba neprávem upozaďována, vypíchnu ze soutěžní sekce, kde soupeří první a druhé filmy evropských filmařů, britské science fiction Stroj.
V poslední době se docela vzmáhá vlna menších nezávislých sci-fi, které staví spíše na myšlenkách než na efektech. Podobné snímky pronikají i do hollywoodské produkce, ale především se rojí malá nízkorozpočtová díla, která se spíše než na techniku zaměřují na společnost a ukazují žánr jako potenciální plochu pro vykreslování ryze současných problémů.
Stroj se odehrává v budoucím světě, kde Británie vede studenou válků s Čínou a na tomto pozadí rozehrává zvláštní citový i politický spletenec, v němž hrají roli nekalé vládní experimenty i nepředvídatelné důsledky vývoje umělé inteligence.
Snímek s evidentně velmi malým rozpočtem dovedně využívá zvukových efektů a práce s barevnou paletou k navození sugestivní, dystopické atmosféry a vedle toho z nových perspektiv tematizuje věčná témata žánru, jako jsou hranice lidství, rozdíl mezi člověkem a strojem, či otázka, zda mohou stroje milovat a zda lze milovat je, ale též aktuální společenská napětí.
Králičí žena
Králičí žena je další nenápadný snímek pohrávající si s žánrovými motivy. Titulní hrdinka patří k čínské menšině, žijící v Buenos Aires, přesto však z pozice státní úřednice nemá se svými „soukmenovci“ příliš soucitu.
Úvod slibuje minimalisticky pojaté drama o soužití menšiny s většinou, ale brzy se do těchto náznaků společenského tématu vnoří čínská mafie a tajemné animované pasáže. A spolu s nimi i fantaskní prvek v podobě zmutovaných kanibalských masožravých králíků, s nimiž se do typicky latinskoamericky pozvolného, výtečně nasnímaného filmu vkrádá thrillerové napětí. Další příklad, že k budování atmosféry stačí velmi málo.
Sandvich klub a létající soudružka
Na závěr dva tipy na snímky, které jsem ještě neviděl, přesto se je odvážím doporučit. Sandwich klub je třetím filmem pozoruhodného mexického režiséra Fernanda Eimbckeho, jehož předchozí film Jezero Tahoe byl pro mě jedním z největších překvapení tehdejšího festivalu v Karlových Varech.
Dodnes si pamatuji na specifickou a místy velmi humornou práci s kompozičně promyšlenými statickými záběry, nezvykle dlouhými zatmívačkami a zvukovou stopou, vytvářející zcela mimořádnou smyslovou zkušenost. A přitom to začínalo skoro jako pohádka o kohoutkovi a slepičce. Pokud bude Eimbckeho novinka o nezvyklém vztahovém trojúhelníku podobná, je jistě na co se těšit.
A cenu za nejbizarnější filmový zážitek získává ještě před festivalem severokorejský propagandistický snímek Soudružka Kimová bude létat. O tomto filmu se ještě brzy rozepíšu, protože okolnosti jeho vzniku jsou opravdu pozoruhodné.
Evropští producenti se rozhodli do díla oslavujícího v zářivých barvách zemi, kde „vše je možné“, vstoupit se svými penězi a divák by si myslel, že jde o nějakou podvratnou strategii, jak ukázat propagandistické nástroje světu.
Jenže už na zahajovacím večírku Febiofestu se šuškalo, že ti samí producenti se důsledně ohradili proti festivalovým anotacím označujícím Soudružku Kimovou za propagandu. Každému, kdo viděl alespoň trailer, začíná poněkud tuhnout úsměv. Před každou projekcí filmu bude tudíž přečteno prohlášení producentů o jejich bohulibých úmyslech. Té projekce se nemohu dočkat o to více, nikdy bych si totiž nemyslel, že se dočkám takhle otevřené propagandistické strategie ještě dnes a uprostřed Evropy.
