Německý koprodukční snímek, na jehož animaci se výrazně podíleli čeští tvůrci, je určen především dětem a mládeži. Konec komunismu líčí očima dvanáctileté školačky Fany, a lze mu tak snáze odpustit jistou míru zjednodušení. Není to film usilující o reflexi, především chce připomínat historii generacím, které už o ní mnoho nevědí.
Fany si v úvodu užívá všedních radostí s kamarádkou Sofií a jejím psem Sputnikem. Končí léto roku 1989, brzy začne nový školní rok. Ale Sofie se s rodiči z prázdninového výletu do Maďarska už do školních lavic nevrátí. A Fany tak zůstává sama s psem Sputnikem, kterého dostala na několikadenní hlídání. Nyní to vypadá, že se hlídání pěkně protáhne.
Fany se s odloučením nehodlá smířit. Mezitím ve škole začíná úřadovat nová přísná učitelka, která má o ideologickém směřování země jasno i v době, kdy se lidé vydávají do ulic nejen v Berlíně, ale též v Lipsku, kde Fany žije. A kde se od domovních zdí odráží skandované heslo: "Lidi, pojďte s námi!"
Snímek Fany a pes vykresluje křeč končícího režimu, drobné strachy i malá hrdinství obyčejných lidí. Dívka, která pouze touží kamarádce vrátit psa, se náhodou ocitá uprostřed demonstrujícího davu a před televizními kamerami. Dostává se do nemilosti nejen přísné učitelky, ale také většiny spolužáků. A její rodiče sice nejsou komunisté, ale zároveň na sebe netouží příliš upozorňovat, tudíž dceřiny eskapády dvakrát neslaví.
Film na jedné straně ukazuje absurdity paranoidního režimu, který všude vidí nepřítele. Na stranu druhou funguje jako univerzální příběh o tom nebát se být jiný než ostatní, když je pro to dobrý důvod.
Tak jako v mnoha klasických dětských vyprávěních je dívka Fany v lecčem uvědomělejší než rodiče. A její střety s představiteli moci - od agentů tajné policie Stasi po pohraničníky - se také odehrávají v "dětském módu". Vše končí domluvou či maximálně výstřelem do vzduchu. Což není jen ochrana dětského diváka, odráží se tu i fakt, že tehdejší režim už jel tak trochu na setrvačník.
Tradičně dvojrozměrně animovaný snímek vychází z dobových fotografií a je až dokumentaristicky věrný ve vykreslení šedých ulic, po nichž se plazí světla lamp či kapky deště. Nepochybně vyvolá otázky školáků, pro něž je určen především. Třeba proč se smělo cestovat do Maďarska, ale do západního Německa už ne.
Nejpovedenější scény pak jemně vykreslují, kterak se totalitní režim choval přesně naopak, než hlásal. A tak například malí školáci přirozeně pochopí, co jsou solidarita či statečnost, a nenechají se manipulovat učitelkou. Je to naivní a idealistické humanistické gesto, ale ve filmu pro děti na prvním stupni základní školy je zcela namístě.
Fany a pes působí trochu modelově. Jednoduchý příběh o kamarádství a první lásce možná až příliš bezpečně provádí děti světem končící vlády jedné strany. Nenásilným apelem na samostatné uvažování si ale dovede dětského diváka získat - a především k němu hovoří řečí nikoli faktů, ale srozumitelných emocí.
Když v závěru trabanty, wartburgy a další vozidla spěchají ke stále ještě zavřeným hranicím, které se však každou chvíli musí otevřít, z toho obrazu se nejspíš rozbuší srdce hlavně dospělým pamětníkům. A možná si také vzpomenou, kterak v jedné scéně oscarového českého filmu Kolja režiséra Jana Svěráka trabant dramaticky projede před padajícími závorami. Pod koly to zajiskří, závory padnou, plátnem prosviští vlak.
V Koljovi je ta scéna snad až příliš patetickým symbolem toho, že vítězství se blíží. Fany a pes, byť je to dětský film, se nakonec uchyluje k srozumitelným, emotivním, ale mnohem méně patetickým obrazům. První kroky ke svobodě jsou tu nesmělými krůčky, nikoli bezhlavým sprintem.
Je to snímek věrný onomu skandovanému heslu: "Lidi, pojďte s námi." Ale přitom se jeho malí - a nakonec i velcí - hrdinové neschovávají v bezpečí davu, nýbrž jdou neustále vlastní cestou. Co na tom, že některé nuance těch cest budou nejmenším divákům muset rozvést rodiče cestou z kina.
Fany a pes
Režie: Matthias Bruhn a Ralf Kukula
Pilot Film, česká distribuční premiéra 9. listopadu.
