reklama
 
 

Padesátka neměla umělecké ambice, baví mě lidi rozesmávat, říká Kotek. Film překonal i Lídu Baarovou

6. 6. 2016
Vojta Kotek Vojta Kotek | Foto: ČTK
Možná se zdá, že vracet se k půl roku starému filmu nemá smysl. Vojtěch Kotek ale svou debutovou Padesátkou podle scénáře Petra Kolečka v návštěvnosti překonal i dlouho očekávanou Lídu Baarovou, na komedii přišlo přes 400 tisíc lidí. Dvojnásobně tak překlenul rekordmana loňského roku Život je život. Jak Kotek svůj úspěch zpětně vnímá? A jak svou pozici mezi filmaři? Bude z něj teď režijní hitmaker? Více v rozhovoru Martina Svobody.

Všichni očekávali, že divácký hit bude Renčova Lída Baarová se svou mohutnou kampaní. Nakonec nad ní zvítězila vaše debutová Padesátka, přitom přišla jakoby "odnikud". Jak si to vysvětlujte?

Sám nevím. Myslím, že tady hraje do značné míry štěstí a něco takového nejde dopředu zaručit sebedůslednější snahou. Je důležité trefit se do vkusu a nálady publika. A myslím, že se nám celkem vyplatil náš odvážný tah s premiérou na Štědrý den, což mnoho lidí považovalo za bláznovství a já sám z toho byl zpočátku rozpačitý. Nakonec se to ale ukázalo být skvělou volbou už jen proto, že jediný sníh, který tou dobou byl, byl právě v našem filmu. Taky nám nejspíš víc než Lídě Baarové pomohla šeptanda. Nemám ale dojem, že bych teď měl klíč k úspěchu a mohl zaručit, že můj další projekt bude mít opět divácký úspěch.

Na diváckém úspěchu vám záleží hodně?

Padesátka určitě neměla artové nebo festivalové ambice. Když točíte komedii, samozřejmě ji točíte pro diváky a doufáte, že jich bude co nejvíc. Určitě nejde o film, který bych dělal, jak se říká, "pro sebe". A rozhodně jsem rád, že se někomu podařilo nastartovat nový rok, protože je důležité, aby se na naše filmy chodilo. Mít film v kině je krásná věc, ale kdo ví, jak dlouho v nich ty české ještě vydrží. Každopádně jsem rád, že se mi jako debutantovi povedl takhle úspěšný start.

Je fakt, že zbylé loňské debuty, jež jsou nyní občas kriticky vyzdvihované téměř jako počátek nové vlny, měly všechny dohromady menší návštěvnost než Padesátka.

Šlo o umělečtější filmy, divácké ambice ani neměly. To my ano. A nyní cítím poměrně velký závazek jim dostát napodruhé. Netroufl bych si teď najednou natočit něco artového. Když máte diváky na své straně, nechcete udělat něco, co je naštve, nebo co úplně popře důvod toho úspěchu.

Sám jste říkal, že plánování moc nezmůže a 400 tisíc lidí je dnes pro tuzemský počin nadměrně vysoká návštěvnost. Není pravděpodobné, že jí dosáhnete hned dalším filmem.

To si uvědomuju a uvažuju nad tím, nakolik brát tyto aspekty v potaz a nakolik se jim přizpůsobovat. Ale zatím se moje myšlenky ubírají tímhle směrem.

Už tedy máte vybraný konkrétní projekt?

Nemám. Neplánoval jsem dopředu, protože to mohlo dopadnout tak, že by Padesátka neměla úspěch a žádný druhý film bych netočil – s tím jsem počítal jako s možností.

Opravdu je pro vás návštěvnost až tak důležitá, že by vás první "selhání" odradilo od další tvorby?

To nezáleží jenom na mně, ale i na producentech a dalších, kteří do natáčení vkládají finance. A nevím, jestli bych v případě neúspěchu dokázal ještě v někom vzbudit důvěru. Proto je velká úleva vidět těch 400 tisíc prodaných lístků. Během natáčení jsem si to vůbec netroufal odhadovat a netušil jsem, jestli se výsledek bude líbit – když na filmu děláte dva roky, nemáte už od něj odstup a až do premiéry, kdy se kolem vás lidé začnou smát, nemáte nic jisté.

S Padesátkou jste tedy strávil dva roky. Na jaké úrovni? Podílel jste se i na scénáři?

S Petrem Kolečkem jsem pracoval už na divadelní předloze. Ta filmu předcházela, i když jsme její zadaptování plánovali od počátku. Samotné natáčení probíhalo celkem rychle – začalo v březnu a už v prosinci jsme šli do kin. Tomu ale předcházelo hodně příprav, u nichž jsem vždy byl. A během hereckých zkoušek jsme objevili hodně gagů a dostali řadu nápadů.

Jak se krom podobných náhod připravují věci, které mají být vtipné?

V první řadě musejí připadat vtipné tvůrcům, jinak to v tomto případě asi nejde. Já mohl využít svých hereckých zkušeností, kdy už snad mám nějaký smysl pro timing i pointu. Ale kdyby mi scénář nepřišel vtipný, asi bych ho nemohl točit. Možná že si za deset let vypěstuju takový odstup, že budu mechanicky oživovat text, ale zatím filmařinu vnímám přece jenom osobněji.

Umíte si představit, že byste natočil i divácky nevstřícné, ale třeba ryze osobní drama?

Umím, ale komedie mi je zatím nejbližší, vždy jsem se okolo ní pohyboval a považoval ji za mně osobně nejbližší žánr. Baví mě lidi rozesmávat. A hledat hluboká poselství? Myslím, že zatím možná ani žádná nemám a nechci se k němu za každou cenu tlačit. Třeba k tomu jednou dorostu, ale dejte mi čas. V tuhle chvíli o tom neuvažuju.

Co se týče děje, v Padesátce najdeme několik motivů, jejichž význam vyznívá v žánru odlehčené komedie celkem zvláštně. Předně pro Kolečka typickou vstřícnost vůči postavám, které jsou něčím posedlé a ničí kvůli tomu všechny své blízké i sebe. V Okresním přeboru šlo o Pepíka Hnátka posedlého fotbalem, zde "Pafku" a jeho běžkaření.

Záleží na tom, jak ho berete. Pro mě je Pafka smutná a až záporná postava.

Jenže film je vůči němu vstřícný, jeho optiku ukazuje jako roztomilou a nakonec mu dopřeje smrt v duchu jeho života a zásad. Což je sice smutné, ale svým způsobem "krásně romantické". Pracuje se s ním spíš jako s tragickým hrdinou než jako se záporákem.

Já to bral tak, že si do nějaké míry uvědomí špatnost svého chování a tím, že si zvolí takový osud, se pro mě do značné míry ospravedlní. Ale tady jde i o to, že jsme s Petrem chtěli pracovat s motivem smrti, ale zároveň zůstat v žánru komedie, aby byl děj nakonec pořád nějak vtipný – proto možná některé motivy nevyzněly tak silně a pochopitelně pro každého.

A nějaký přesah či poselství ve vašem filmu nacházíte?

Myslím, že v tom vztahu otec a syn se mnoho lidí může najít. Obecně odráží, jak se někteří rodiče pokoušejí promítat do svých dětí sami sebe a kladou na ně nesmyslné nároky. Ale řekl bych, že Petr se vážně ve svých textech nechce pouštět do ničeho hlubokého. Což je podle mě legitimní autorské rozhodnutí, jež lze respektovat.

Jenže autoři nemají ve svých rukou výklad svého díla, na ten mají nárok jen diváci. Například vás ani Kolečka nepodezřívám z toho, že byste chtěli propagovat znásilnění jako legrační věc, na které nesejde. Ale ve filmu je hojně diskutovaná scéna, z níž to prostě vyplývá.

Pafka na konci zemře, což můžete vnímat alespoň tak, že je za svoje hříchy potrestán. Krom toho není přesně ukázáno, jak k tomu styku vlastně došlo. Hrdinka opilá usne, ale jak to přesně bylo pak, nevíme. Nevíme ani, nakolik jsou ty vzpomínky přesné. Spousta lidí tu mluví o nějakém znásilnění, i když ho nevidíme.

Pokud si tolik diváků onu scénu vyložilo tak, že došlo ke znásilnění, tak k němu pro ně došlo. Vy jako tvůrce nemůžete říct, že tohle si divák nemá myslet.

Osobně bych tu scénu nepovažoval za znásilnění. Pokud ho tam víc lidí vidí, asi jde o určitou nedokonalost, ale pro mě jde o jednu z dílčích věcí, co Pafku dovedla až k jeho konci. Jako ještě zásadnější bych bral nelidskost, se kterou se choval ke svému synovi, jak ho v podstatě zdevastoval.

Když to říkáte, dává to smysl, ale problém je, že film natolik uhýbá ke komedii, že v něm ony motivy nevyzní a působí jen jako velmi podivně amorální podhoubí pro kupení gagů. Kdyby byly rozvíjeny, jako je rozvíjel Prušinovský v Okresním přeboru, a ne tlumeny, tak bychom se nyní tak výrazně nerozcházeli.

Je možné, že na někoho to tak působí, a je možné, že jsem z pozice debutanta úplně nedomyslel veškeré následky – že jsem neohlídal jiné výklady, než byl ten můj. Jak jsem říkal, chybí mi onen odstup, takže jsem v ději viděl jen, co jsem do něj vložil. Z určitého pohledu je ale krása filmařiny právě to, že si divák najde něco vlastního a vnímá daný kus po svém. Baví mě třeba, jak se odlišuje přijetí našeho rozhodnutí vložit dramatickou pasáž s pátráním po Cibulkové. Někomu tam vůbec nepasuje, my ale brali jako výzvu se na chvíli odklonit od komedie.

Mě mrzí, že prominentní debutant, jakým díky své herecké kariéře jste, natočí takto konformní film a neustále se odvolává na diváky nebo komedii.

Já se ale musím ohradit. Neberu Padesátku vůbec jako konformní. Komedie se u nás poslední dobou příliš nedaří a jít s kůží na trh a pokusit se o ni, to není žádná konformita. Když přišli lidi, to vypadá jako sázka na jistotu, ale nebylo tomu tak během příprav. Když natočíte nějakou hlubokou artovou věc, tak o ní všichni začnou mluvit, jak je odvážná, a když ne, tak ne – vlastně nic neriskujete. Diváky tak i tak nikdo neočekává.

My museli rozbít divadelní předlohu, aby působila na plátně živě, pracovali jsme s Petrovým humorem, který je na hraně, jak se ukázalo... Tolik věcí se mohlo pokazit! Takže si troufám říct, že nejenže nebylo konformní do toho jít, ale bylo dokonce odvážné začínat takto drsnou komedií, aby přitom zůstala divácká.

Dost renomovaných režisérů se komedie bojí. Existuje pro ni hodně řemeslných pravidel a zákonitostí, které není snadné dodržet. Konformnější by mi přišlo natočit film z mého dětství, o němž vím všechno a ostatní o něm nevědí nic, abych ho ještě zamotal tak, aby ho lidi nepochopili a říkali mi, jak jsem odvážný. Myslím, že je důležité, aby byly art a mainstream vyvážené. A úspěch Padesátky u diváků je důležitý i pro ostatní. Spolu s povedenými debuty loňska přispívá k tomu, že diváci věří našim filmům o trochu víc. Teď ještě aby začali víc chodit do kina. Myslím, že jsme všichni takový velký cumel a musíme mít navzájem radost z toho, když se tomu druhému něco podaří.

Padesátka - trailer | Video: Bontonfilm |  02:33

autor: Martin Svoboda | 6. 6. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama