Recenze - Zatímco Jiří Mádl si během posledních let vybudoval slušnou hereckou kariéru a svým režijním debutem Pojedeme k moři si získal dokonce pozornost i jako ambiciózní tvůrce, jeho dávný parťák Vojtěch Kotek naopak před kamerou vystupuje stále řidčeji, za ni se postavil jen u jedné epizody Nevinných lží a soustředí se spíš na divadlo a dabing. Nakonec však i on přichází se svým pokusem zaujmout coby režisér.
Pro svou celovečerní prvotinu s názvem Padesátka získal scenáristu Petra Kolečka (známého především spoluprací s Janem Prušinovským na Okresním přeboru a Čtvrté hvězdě) a pokusili se společně nabídnout ztřeštěnou komedii podle divadelní předlohy s přesahem do lidského dramatu.
Výsledek je však tristní, a to i v porovnání s dalšími komediálními zločiny této sezony, jako byly Andílek na nervy, Wilsonov a Kameňák. Přesněji řečeno: čistě "objektivně" je Padesátka zvládnutější než výše zmíněné omyly, co do řemesla ji lze v mnoha ohledech pochválit, tím víc však provokuje na úrovni scénáře a režie.
Traumatické soulože
Dostáváme se do Krkonoš, kde se zrovna chystá tradiční běžkařský závod. Otec patologicky posedlý tímto sportem (Ondřej Pavelka) nabádá svého syna (Jakub Prachař), který při této příležitosti přijel z města, aby tentokrát závod dokončil. Ten však po dvou kilometrech vzdává, protože na cestě potká ženu a musí ji jít osouložit do lesa. Ukáže se, že Prachař osouloží každou sukni, kterou na horách potká, což je zdrojem mnoha rodinných traumat (míněno zcela vážně).
Zároveň přijíždí matka (Vilma Cibulková) a její syn (Marek Taclík), kteří chtějí objevit Taclíkova otce, s nímž zde Cibulková v sedmdesátých letech strávila jednu noc. Díky tomu se můžeme v několika v podstatě zbytečných, ale hezky barevných flashbacích vypravit i do minulosti. Brzy nám každopádně dojde, že otcem bude nejspíš Pavelka, byť se okolo toho snaží tvůrci rozprostírat mlhu. Což přináší další traumata!
Tento příběh by mohl být začátkem rozverné komedie i rodinného dramatu, přičemž se zřejmě snaží být tak trochu obojím, a jak to tak bývá, není uspokojivě ani jedním. Těžko říct, co přesně se honilo Kotkovi hlavou například u nápadu, aby byly humorné scény doplňovány zvuky práskajícího biče (ten film je o běžkařích! Proč bič?). Nebo jak Kolečko myslel, že vyzní seriózně podané poselství filmu "někdy je lepší neosouložit každou ženu, kterou potkám, když zrovna běžím závod".
Rozhodně ale způsob, jakým je prodáván humor (nejlacinější situační gagy) i drama (vystavěné na neživotných karikaturách) selhává od základu.
Kdy je to přes míru
Těžko se v rámci recenze obhajuje tvrzení, že humor některého filmu není vtipný. Když si recenzent dovolí napsat, že xenofobní, šovinistické a homofobní gagy jsou nevkusné, hrozí mu, že z něj čtenáři udělají konzervativce. Když by tu padlo, že není dobře zobrazovat znásilnění jako něco úplně normálního, co se prostě dělá a je u toho sranda, nejspíš bych kazil legraci.
Záleží však vždy na kontextu - aby nebyl kontroverzní vtip samoúčelně hozen před diváka. Pohybovat se na hraně si mohou dovolit díla jako kultovní seriál South Park, z nichž jasně vyplývá, za jakým účelem tvůrci ten který motiv využili. Kanaďané u nich mohou vystupovat jako hranatá pištící monstra, protože z kontextu vyplývá, že nejde ani tak o výsměch jim, jako spíš Američanům, kteří cizí národy vnímají zkratkovitě a zkarikovaně. Když se v Padesátce objeví v jedné scéně stereotypní Poláci, nemá to jinou hodnotu než ukázat na něco cizího a zasmát se tomu. Cítíte ten rozdíl? První případ je satira, druhý samoúčelné podbízení nízkým pudům.
A ony špatně definované karikatury bránící funkčnímu dramatu? Jen si to připomeňme: Pavelka je posedlý běžkařením a bez přehánění psychologicky tyranizuje syna, aby dokončil alespoň jednou v životě závod. Ten každý rok skutečně přijede, ovšem v průběhu padesátky vždy nakonec osouloží nějakou ženu, protože si nemůže pomoct. Obě tyto postavy jsou narušené na úrovni psychické retardace, nevyžadují naši empatii, ale odbornou pomoc. Nemůžeme ani přemýšlet nad tím, jak by své problémy vyřešily, když jde zkrátka o nemocné lidi, od nichž nemůžeme očekávat smysluplné chování.
Buďte klidně hajzlové
Kolečko tu zásadně nevychytal rozvržení mikrokosmu jako v Okresním přeboru nebo Čtvrté hvězdě, kde upnutí k fotbalu nebo pracovišti nepůsobilo natolik patologicky (snad jen u filmového Okresního přeboru, v jehož scénáři bychom našli nemálo styčných bodů s Padesátkou, to bylo na hraně).
Zde vyznívá hlavní duo především nebezpečně a nesympaticky – jde v obou případech o zlé, zapšklé, smutné a sobecké lidi, kteří nedojdou poučení (ačkoliv se film tváří, že ano, na druhou stranu jim ale vychází vstříc a jejich vidění světa v důsledku schvaluje).
Taclík spíš jen přihrává na smeč hlavní dvojici a Cibulková se brzy odklidí mimo dění, když opilá havaruje s autem uprostřed sněhové vánice a vydrží ve stavu infantilního žvatlání desítky hodin. Zatímco se o ni všichni bojí, hystericky pobíhají po chatě a dohadují se, jestli nezmrzla, přestože má u sebe funkční telefon, na který jí však zavolají jen dvakrát a pak na něj asi zapomenou. Tyto části filmu jsou přitom podávány velmi dramaticky a téměř bez humoru – jako nesnesitelný kontrast vůči zbylému troškovskému pitvoření či zakopávání a na důkaz toho, že Padesátku máme brát v některých jejích motivech vážně, takže nemůžeme jen tak mávnout rukou nad všemi jejími nesmysly.
Nakonec se traumata vyřeší, když je odhaleno ono nostalgicky humorné znásilnění, jedna z postav spáchá s úsměvem sebevraždu a z jiné se stane gay, co bude nyní místo Prachaře souložit po lesích, protože, a to je důležité, Prachař došel morálního ponaučení a dokáže dojet závod do konce se zapnutým poklopcem.
Nevím, co z toho vyplývá, ale hraje u toho příjemná hudba, takže nejspíš něco pozitivního. Proč se tedy cítím jak na konci Rekviem za sen?