Praha - Je otázka, zda je dramaturgicky kvalitnější Febiofest či karlovarský festival, přitažená za vlasy? Na první pohled míchá dohromady dvě neslučitelné váhové kategorie.
Festival nejprestižnější kategorie A v západních Čechách stojí rozpočtem, zájmem bulvárních i seriózních médií i dlouhou tradicí někde úplně jinde než přehlídka Fera Feniče. O tu se kromě zahájení a ukončení nezajímají politici ani celebrity, hlavní roli tu pořád hraje film. Za devatenáct let konání se ovšem „Febio" vyprofilovalo v akci, která promyšlenou dramaturgií svému obřímu bratříčkovi z Karlových Varů směle konkuruje.
Vary mají perly z Cannes
Může za to programový tým kolem Hany Cielové a Štefana Uhríka, kteří začínali v Karlových Varech a v rámci Fóra nezávislých představili v devadesátých letech českému publiku poprvé uceleně díla takových hvězd americké indie scény jako je Jim Jarmusch nebo Tom DiCillo nebo třeba japonského básníka násilí Takešiho Kitana. Za jejich čtyřletého působení Febio ještě prohloubilo snahu o orientaci v nejnovějších filmových trendech a seznamuje české diváky se svébytnými mladými autory, jejichž snímky hovoří neotřelou a radikální filmovou řečí.
Pozvání na miniretrospektivy svých filmů přijali švédský samorost Ruben Östlund, který se na festivalech proslavil zatím nejvíce snímkem Hra, v němž optikou nezúčastněného pozorovatele ukazuje, jak pětice imigrantských dětí šikanuje vynalézavě na ulici za bílého dne své bohatší vrstevníky.
Trojici atmosféricky laděných, antinarativních filmů představí quebecký enfant terrible Denis Côté, jehož poslední film Bestiář je sérií dlouhých meditativních záběrů ze zoologické zahrady, které převracejí naši představu o tom, kdo je v tomto zařízení pozorovatelem a kdo pozorovaný. Oba filmaři mohou být za pár let v pozici těch renomovaných klasiků, které Cielová s Uhríkem objevovali pro diváky ve Varech.
Ty měly a mají jednu nezpochybnitelnou programovou výhodu. Konají se měsíc a půl po nejprestižnějším světovém festivalu v Cannes a karlovarští dramaturgové přivážejí každý rok začerstva do Česka ty největší perly z jeho programu. Febiofest má některé canneské hity uvedené už ve Varech ve svém katalogu také.
Nejedná se ale o pouhé opičení se, z velké většiny má jejich uvedení logický důvod. Organizátoři fungují v symbióze s artovými distributory, kteří právě v době Febiofestu nasazují tyto tituly do kin. Tři čtvrtě roku po Varech tedy právě v těchto dnech vstupují do širší distribuce Kluk na kole bratrů Dardennů, Konečná uprostřed cesty Andrease Dresena a Máme papeže! Nanniho Morettiho. V případě posledních dvou tvůrců se navíc podařilo zajistit jejich účast a připravit jejich retrospektivu.
Sázka na avantgardu je prozíravá
Čím dál větší prestiž si získává soutěž Febiofestu Nová Evropa. Zatímco výběr soutěžních filmů ve Varech bývá někdy terčem kritiky pro jistou konzervativnost, anotace debutů a druhých filmů mladých evropských tvůrců přijatých do soutěže slibují formálně i obsahově neotřelé zážitky.
Takoví Cătălin Mitulescu (Loverboy) nebo Özcan Alper (Budoucnost netrvá věčně) si už na festivalech zajistili pozornost pozoruhodnými prvními filmy a z recenzí se zdá, že i ty nové stojí za to. O vítězství se bude ale ucházet i jediný český zástupce na letošním Berlinale - čerstvý absolvent FAMU Olmo Olmerzu s Příliš mladou nocí. Víru v úsudek mladé generace potvrzuje i skutečnost, že i letos bude soutěžní snímky posuzovat porota třiatřiceti amatérů složená z velké většiny fanoušky do třiceti let.
Febiofest u nás s Karlovými Vary a Letní filmovou školou plní nezastupitelnou funkci, jakou v době čím dál omezenější distribuce festivaly mají. Představují divákům filmy, které nemohou vidět v kinech, a už jen svou samotnou existencí vytvářejí prostor pro to, aby se nekomerční snímky šířily po světě. Sázka pořadatelů na mladé diváky, začínající autory a současnou filmovou avantgardu je sympatická a prozíravá.
