Monotónní sled ceremoniálu v pražském Rudolfinu prosvítily kategorie, v nichž Nabarvené ptáče nemohlo figurovat: televizní seriály a minisérie, kde vyhráli Most! a Vodník, dále studentský film, kde musela uspět Darja Kaščejevová za Dceru nominovanou už na Oscara, a také dokument, kde vyhrál ten jediný, který nebyl služebným televizním medailonem - filozofující road movie Dálava. Jenom tady se akademici přiklonili k dílům, jež se vymykají konvencím.
Králem večera byl od počátku šedesátiletý scenárista, režisér a producent Václav Marhoul. Na projektu Nabarveného ptáčete, které stálo přes 170 milionů korun, strávil okolo 12 let života. Jedná se teprve o jeho třetí režijní počin a po tom nekonečném martyriu si musel připadat jako James Cameron, kterému se také nevěřilo, že ve své době nejdražší hollywoodský film Titanic dotáhne do konce.
Ptáče sice není hit jakkoli srovnatelný s Titanicem, ale návštěvnost v domácích kinech kolem 100 tisíc diváků předčila očekávání. A byl to po více než 20 letech první český film přijatý do hlavní soutěže prestižního zahraničního festivalu, konkrétně v Benátkách.
Zároveň nutno dodat, že na Českých lvech teď vyhrál ze setrvačnosti a za zásluhy, nikoli za uměleckou hodnotu. Víc se hodnotil příběh vzniku než to, jak pronikavě nebo překvapivě film vypráví o utrpení malého chlapce, putujícího východní Evropou za druhé světové války. K Nabarvenému ptáčeti příští týden do kin přijde ještě dokument 11 barev ptáčete, který líčí tvůrčí i finanční útrapy okolo natáčení a poskytuje vzletné interpretace o jeho významu, jež nás mají utvrdit o výjimečnosti snímku.
Těžko rozporovat, že podobný počin doma nemá srovnání. V náročnosti produkce můžeme sáhnout snad jedině k Markétě Lazarové z 60. let minulého století. V současných podmínkách je dokonce podobný film neopakovatelný - ptáče neproráží cestu jiným rozmáchle ambiciózním dílům. Může je vydupat ze země jen stejně urputná povaha, jakou má Václav Marhoul. Nabarvené ptáče zkrátka představuje unikát, který se nebude opakovat, nezakládá žádnou další vlnu.
Nejde o dílo vizionářsky hledící do budoucnosti, ale spíš o jakousi archaickou vzpomínku na to, čím byla kinematografie v 60. a 70. letech. Odkazuje k nim nejen volbou černobílého materiálu, ale také stylem, zdůrazňujícím expresivně zvukovou stopu, jisté pohyby kamery, rámování a podobně.
Marhoul se prokázal jako skvělý student filmové historie, který napodobuje již objevené, avšak jako umělec jen tlumí explicitnost literární předlohy Jerzyho Kosińského, která trýznivé scény popisovala doslovně, s až pornografickou senzačností.
Výsledek Českých lvů ukazuje, jak problematické je rozkouskovat dílo na jednotlivé řemeslné složky - kameru, střih, zvuk, kostýmy, masky a scénografii - a ty samostatně hodnotit jako nejlepší nebo nejpracnější. Uměním je v tomto případě samotná práce a úsilí, dřina nebo případná nákladnost.
To, co občas bývá vytýkáno kritice, že nevidí dílo organicky, ale tak ho porcuje, až nakonec z živého tvora zbude jen maso na řeznickém pultu - právě toho se letos dopustily výroční ceny. Zatímco třeba na Oscarech za triky občas dostane sošku zábavný komiksový film a za zvuk akční válečný snímek, u kamery už se víc dbá na uměleckou kvalitu. A v hlavních kategoriích klidně může malý intimní psychologický snímek porazit obří historický spektákl.
Na Českých lvech zatím skoro vždy převládne okouzlení "velikostí" nebo "historickou závažností". Za poslední roky se to stalo s Masarykem, Hořícím keřem, dramatem Ve stínu či s Protektorem. Nikdy nepřišlo takové překvapení, jako když v závěru Oscarů jemnocitné drama Moonlight předstihlo favorizovaný výpravný muzikál La La Land.
Možná jediný srovnatelný případ nastal roku 2003, kdy válečné melodrama Želary, jež se dokonce dostalo na Oscary, ve finále podlehlo černobílé nízkorozpočtové hříčce Nuda v Brně.
Od roku 2013, kdy se organizace nejznámějších zdejších filmových cen vzdal producent Petr Vachler, hledá Český lev serióznější tvář. Tehdejší konsenzus v branži zněl, že Vachler ze lvů udělal dadaistickou estrádu, která měla své "devadesátkové" kouzlo, ale chyběla jí důstojnost. V následujících supernudných večerech se možná leckomu po "crazy vachleriádách" zastesklo.
Teď se předávání natolik zprofesionalizovalo, až zautomatizovalo, že přinejmenším slušně odsýpá. Rozhodně má lepší tempo než Ceny české filmové kritiky, které lvy o měsíc předcházejí.
Problém je ale jinde: poněkolikáté jako by hlasující České filmové a televizní akademie podlehli dojmu, že serióznost znamená ocenit filmy, které působí nejhonosněji a u nichž jsou na plátně "vidět peníze". Jsme v situaci, kdy vítězí pustý akademismus a chladný přístup k umění. Kdy jsou důležitější tituly (účast na festivalech), délka poznámkového aparátu (nekonečné PR před uvedením, dokument půl roku po uvedení) a množství úctyhodných angažovaných osobností (kameraman Vladimír Smutný, zahraniční herci Harvey Keitel či Stellan Skarsgård). Objevnost či celková přesvědčivost díla už je podružná.
V umění se ale nehraje na špičkovou úroveň jednotlivých složek, umělecký zážitek přináší až ono "sémantické gesto", kdy se vše sepne dohromady a začne dýchat nových životem. Tento zázrak u Nabarveného ptáčete prostě nenastal.
Možná název Česká filmová a televizní akademie působí až příliš vzletně. Akademici pak hlasují pro filmy, které působí důležitě, a nehledají v nabídce jiné možnosti, což je přitom v rozporu s jiným chápáním výrazu akademie jako sdružení moudrých, vzdělaných a sečtělých, kteří zkoumají svět co nejpodrobněji.
Dle pověsti býval za Platónových dob nad vstupem do akademie nápis "bez znalosti geometrie sem nikdo nevstupuj". Do hlav členů filmové a televizní akademie samozřejmě nevidíme. S jistou nadsázkou to ale vypadá, jako by nesledovali současnou uměleckou produkci, nenavštěvovali festivaly nebo se neorientovali v nabídce streamovacích služeb.
