Kamil Fila: Ve chvíli, kdy bylo tak rychle rozhodnuto, že Česko vyšle do boje o Oscara film Protektor - včetně dosti legračního zdůvodnění Petra Vachlera že „ČFTA vybrala letos výtvarný film Marka Najbrta jako ušitý na míru hollywoodským zvyklostem - válka, Němci, Židé." - člověka napadne, jak si sami redukujeme naši kinematografii na zobrazování druhé světové.
Sice jsem Protektora vychválil po formální stránce, ale jeho ději a poselství jsem se ani moc nevěnoval. Spíš než téma kolaborace a židovství mě tam zaujalo, že hlavní hrdinka není líčena jako oběť, ale velmi samostatně jednající bytost. Ty máš ale k Protektorovi kritičtější postoj a díváš se na něj z jiného úhlu než já, jehož fascinují hry s inscenací různých médií a žánrů - rozhlasu, kina, hraných pamětnických filmů a dokumentů...
Čtěte také:
Recenze: Protektor zachránil český film od provinčnosti
Tobruk tepe biologickým rytmem vojáka v zákopech
Antonín Tesař: Pro mě je ten film především dost těžko uchopitelný. Nedokážu nahlédnout, co a o čem vlastně říká. Co je to za žánr? A hlavně jaký postoj zaujímá vůči chování hlavní mužské postavy?
Řekl bych, že je možné ji chápat jak heroicky, tak démonicky. Především je to muž středu, člověk, kterému jde v první řadě o vlastní konformitu. Podobně by se podle mě dal charakterizovat celý film. Nepouští se do žádných skutečně vyhrocených poloh, ale jen tak přešlapuje někde uprostřed - a diváku přeber si to, jak umíš.
Nezasazuju se o to, aby každý film zpracovával svou látku z vyhraněných a jednoznačných pozic. Jde mi spíš o to, že v Protektorovi podle mého nemá jít o nějaké nezaujaté pozorování situace, ale právě o etická stanoviska. Jednotlivé postavy v podstatě ztělesňují různé typické postoje vůči okupantům. Chybí mi tam ale vyústění; cosi jako soud nad hlavní postavou.
Fila: Podle tebe je teda Protektor dalším zástupcem českého trendu zobrazovat lidi ve vyhrocených situacích jako „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet" a všechny jejich činy jako „co jsme si, to jsme si"? Zkrátka, že autoři těchto filmů vždycky mluví o morálce, velkých zkouškách, zlomových obdobích, ale pak každé postavy uměle dramaturgicky naváží stejné množství hříšků i odpustků?
Tesař: Do velké míry ano. Konec filmu sice vypadá děsně vyhroceně, ale pořád si nejsem jistý, jestli v něm máme postavy chápat jako kajícníky, nebo jako oběti.
Fila: Co ti vadí v tomhle případě na té nevyhraněnosti?
Tesař: Samozřejmá námitka proti tomu, co říkám, by byla, že ve skutečnosti taky není nic černobílé a vyhraněné. Problém v Protektorovi ale je, že spousta věcí tam černobílá je. Většina postav kolem ústředního páru jsou jednoduše buď kolaboranti, nebo hrdinové (pokud tam nejsou náhodou úplně zbytečně jako dost nevyužitá postava Jana Budaře).
Kdežto hlavní postavy se plácají někde uprostřed, až to doplácají ke svému špatnému konci. A já moc nevím, jestli je mám litovat, nebo jim to přát. Pro něco z toho bych se asi měl rozhodnout, když mě tvůrci na začátku hecují hitlerovským citátem „Čech je cyklistou, jenž se nahoře hrbí, dole však šlape".
Fila: A když porovnáš Protektora, který se bude ucházet o Oscara, s těmi polistopadovými filmy, které se dostaly do nejužší nominace, tedy s Musíme si pomáhat a Želary, tak ti vychází co? Když zase nasadím svou optiku formalisty, tak jsou pro mě ty dva starší filmy neskutečná retro nuda.
Kdosi popsal Želary jako „Národní divadlo si vyjelo na piknik na Moravu", v případě Musíme si pomáhat jde zas o lepší televizní inscenaci, která má být jaksi filmovější tím, že se tam občas třepe kamerou a sníží počet políček za vteřinu. Vlastně mi bylo vždycky stydno, že by nás měl venku reprezentovat takový folklorní skanzen či konverzačka s kuchyňskými akčnostmi typu „postava se praští do hlavy o lustr", jen aby se něco v obraze dělo.
Právě tohle se v Protektorovi nestávalo. I zápletka s „atentátnickým kolem" by mohla sklouznout k fraškovitosti, ale nestane se to. Protektor minulost nerekonstruuje přesně, ale dovolí si hravě žonglovat s různými autentickými i fiktivními prvky, takže mě vlastně ani nezajímá celková dobová věrnost; beru to především jako splněný filmařský sen - udělat si dobovku po svém a nepodřizovat se konvencím.
Zato v Musíme si pomáhat je řada frapantních historických chyb (Židé by po vystěhování nemohli dočasně bydlet s árijci, přesuny do táborů se odehrávaly v pozdějších letech, nebylo možné utíkat a přežívat tak, jak je to podáno). Plyne z toho, že tady se manipuluje s historií proto, aby více fungoval příběh a tvůrci mohli vypovídat o obecných morálních problémech. Film se tím ovšem neobohacuje, ale trpí. Formálně je nezajímavý, historicky nepravdivý, vypravěčsky zbytečně manipulativní.
Tesař: Osobně teda tu zápletku s atentátnickým kolem v Protektorovi nepovažuju za nijak zvlášť vtipnou. Připadá mi to trochu jako historka, kterou by babička mohla vyprávět vnoučatům - „jak jsme přišli k problémům jak slepí k houslím a narafičili jsme to, abychom se z nich zase vyvlíkli". Jinak ta epizodka pro děj ani pro vykreslení situace velký smysl nemá.
Co se týče tuzemské reprezentace v oscarovém klání, myslím, že s Protektorem si náš „národní tým" polepšil. Musíme si pomáhat a Želary jsou prostě filmařsky hrozně fádní dramata a s historickou realitou nemají nic moc společného. Musíme si pomáhat má dějově s Protektorem pozoruhodně hodně společného, ale Protektor jako by se snažil rozvrátit naivní kalkul menšího zla a většího dobra, který vidíme v Hřebejkově filmu.
Kolaboraci nejde jednoduše znegovat dobrými úmysly, ale zaprodání se zlu zanechává trvalé stopy. To je asi tak to nejlepší, co můžu o Protektorovi po téhle stránce napsat. Problém ale je, že k tomu potřebuju srovnání s Hřebejkovým filmem.
Fila: Rozhodně existuje celosvětový sklon nadhodnocovat filmy s válečnou tematikou, to vidíme na Oscarech pořád - německé filmy jako Sophie Scholl nebo Pád Třetí říše rozhodně nepatřily mezi nejlepší v určitých ročnících. Pád Třetí říše je možná historicky významný, protože Hitlera neukazuje jako mytickou bestii. Ovšem jako umělecké dílo nemá co nabídnout - i herecký výkon Bruna Ganze je spíš parodie než skutečně lidský portrét, na což ostatně přišlo mnoho recesistů na YouTube.
U nás tu licencovanou výrobu „válečných dramat" vidíme na snímcích jako Všichni moji blízcí (od Matěje Mináče). Jistě, Nicolas Winton byl odvážný člověk. Složit mu ale poctu tak sladkobobolnou selankou je v podstatě znevážení jeho činů.
Nevím ale, jestli nejsou horší rádoby syrové snímky podle scénářů Vladimíra Körnera Lebensborn: Pramen života a Krev zmizelého. Körner je úžasně obrazný spisovatel, ale musí mít k sobě nadaného režiséra, jakým byl František Vláčil. Pokud své testamenty svěří do rukou netalentovaným učedníkům, jako je Milan Cieslar, výsledek není nic jiného než směsice učebnicové nudy a křečovité drastičnosti, která je spíš komická.
No, nic se ale nevyrovná přeceňování, jemuž se těší Je třeba zabít Sekala…
Tesař: Svatá pravda. Michálkův film je nesnesitelně okázalý a nacucaný ušlechtilým patosem.Všichni neustále přehrávají, smrtelně vážná stylizace dělá z každé maličkosti záležitost osudového významu a vše je prodchnuto druhořadou katolickou symbolikou. Když se krví zbrocení hrdinové v závěru kácejí k zemi u zlatavého pole pod krucifixem a snímek zakončí pompézní žalozpěv, má člověk fakt pocit, že prošel očistcem.
Fila: Na Sekalovi, jak si pamatuju, jsem se vlastně kdysi naučil kriticky myslet o filmu. Ono je totiž snadné nechat se jím zválcovat a ohromit. Ale jakmile si ho člověk rozloží na základní tři roviny - tu historickou, náboženskou a westernovou, tak se každá ukáže jako slabá a násilně vykonstruovaná.
Hlavním padouchem je tyran ve vesnici, kde téměř nikdo nebydlí a tak ani nevíme, koho terorizuje a jeho zvířecké zlo je automaticky spojeno se zlem ideologickým. Film má mít duchovní rozměr, ale ten je mu zvnějšku dodán jen symbolikou, vnitřní zápas ani nalezení síly v něčem, co nás přesahuje, tu není zobrazeno. A ten western v české vesnici? Proč? Jen manýra.
Kdysi jsem četl brilantní analýzu Sekala, která se ptala, nakolik je to western. Některé prvky by tu byly, ale ve výsledku se film spoléhá ne na žánrová klišé, ale ideologická klišé. Tudíž to není napínavá zábava, ale rádoby vážný film. Dělat z historického zla mytické žánrové zlo, nám neumožní tu dobu pochopit. Což je ostatně problém spousty scénářů Jiřího Křižana…
No, jak tak koukám, „pomluvili" jsme teď co se dá. Ale snad najdeme i české polistopadové filmy o druhé světové válce, které nám přijdu dobré, ne? Nebo nám jde lépe reflexe současnosti a u minulosti beznadějně selháváme?
Tesař: To jsem sám teda zvědav. Reflexe obecně myslím českým filmům moc nejde. Jak ukazuje Sekal nebo svěrákovský Tmavomodrý svět, mají i historické české filmy tendenci utíkat k mýtům, eventuelně k oddychovým komediím, což je případ filmu Stůj, nebo se netrefím.
Když si vezmu nové české filmy, které považuju za dobré, jako Na půdě, Venkovský učitel, Pravidla lži nebo Pusinky, tak ani u nich se nedá mluvit o nějaké reflexi doby, snad s výjimkou Slámova snímku. Naopak filmy, které se opravdu dotýkají vážných společenských problémů, končí v lepším případě u zjednodušujícího pohledu na věc, v horším případě jen utvrzují zažité předsudky a stereotypy. Myslím tím Horem pádem, Bolero nebo ROMing.
Fila: On by ani nevadil útěk ke komedii, pokud by to bylo tak zábavné jako francouzský Velký flám s Funesem, nebo momentálně úplně přepsaná historie v Hanebných panchartech.
Z vážných polistopadových filmů, které se týkají 2. světové války, je pro mě nakonec nejpřesvědčivější Tobruk, i když tam nejde o moc víc než čekání na útok a pak jeden dva zlomové okamžiky, kdy se z hlavní postavy stane zbabělec, či hrdina.
Nejvíc bych si asi přál, kdyby tady někdo dokázal natočit podobně drsný film jako je Černá kniha; Paul Verhoeven v ní propojil několik žánrů a svázal mnoho reálných osudů do téměř neuvěřitelného příběhu, jehož šílenost dobře ilustruje absurditu té doby.
U nás jsme zatím odkázáni jen na stará klasická dramata divadelního střihu jako je Vyšší princip nebo …a pátý jezdec je strach. Nejrozmáchlejší jsou asi Nebeští jezdci.
Neodpustím si zase ale, v čem mi připadá Protektor dobrý - i v těch výše jmenovaných klasikách hrají herci své postavy jako jednotné osobnosti. I když pochybují, bojí se či lámou pod tíhou zkoušek, pořád jde o jeden typ hereckého projevu. Protektor ale tu nalomenost charakterů znázorňuje i tím, že hlavní herci hrají v různých scénách jiným stylem.
Teď se mě pořád někdo ptá, „dostane Protektor Oscara". Tak se ptám já tebe: Daj-li medaili?
Tesař: Protektor české kinematografie Petr Vachler má evidentně jasno. Jen aby ale jeho pragmatický kalkul vyšel.
