Recenze - Jaké typy filmů mají vyvést českou kinematografii z nekonečné krize? Staromódně naladěná filmová kritika hledá stále nějakou novou a novější vlnu a věří, že cesta je v realismu, zobrazování současnosti a každodennosti (odtud klanění se bůžku Bohdanu Slámovi). Většina tzv. obyčejných diváků si přeje hlavně dobrou komedii - proto se jeden čas považovali za takové oživení Snowboarďáci; kdeže předpředpřed…loňské sněhy jsou?
A na Oscary jakožto uvadlé měřítko kvality a neuvadající měřítko prestiže pak většinou posíláme uhlazená dramata z doby druhé světové války (Musíme si pomáhat, Želary). Asi si někdo myslí, že zopakujeme úspěch Ostře sledovaných vlaků a Obchodu na korze, ačkoli tím jen naplňujeme klišé, které si za oceánem vytvářejí o evropské kinematografii.
Čtěte také:
Akademie rychle vysílá do boje o Oscara Protektora
Téměř nikdo nespatřuje za progresivní vývoj v poetice výrazových prostředků, přesněji v té odnoži filmů postavených na silné stylizaci. Pro necitlivé a poloslepé posuzovatele je styl jen slupka, obal či ornament, nikoli samo vidění světa. Obvykle je cokoli "avantgardnějšího" a experimentálnějšího vykázáno na smetiště dějin s tím, že avantgarda už byla a přežila se, a teď tu konečně a na věčné časy máme pořádné a poctivé vypravěčské filmy.
Když avantgarda nebyla údajnou veteší
Vtip je však v tom, že avantgarda spíše nikdy nezakořenila a bude navždy moderní, zvlášť pokud přijde do prostředí uhněteného do televizně užitkové průměrnosti. Je proto svým způsobem kouzelně pochopitelné, pokud se ty opravdu formálně výjimečné české filmy jako Toyen (Jan Němec), Normal (Julius Ševčík) či právě uváděný Protektor (Marek Najbrt) vracejí svým dějem do období, kdy avantgarda byla živým uměním, a ne údajnou veteší.
Je pravda, že oproti surrealistické Toyen a expresionistickému Normalu nemůže být Protektor zařazen k jednoznačnému směru a -ismu; nehledě na to, že ani není o žádném umělci či umělkyni a odehrává se na přelomu 30. a 40. let, tedy s jistým zpožděním oproti největšímu avantgardnímu kvasu.
Ovšem žádný jiný český film dosud nevystihl tak promyšleně a s tak elegantní samozřejmostí základní principy moderního umění - jeho závislost na strojích a jeho mediální nečistotu. Oba principy přitom vedou k tomu, že si uvědomíme, že nejde najít opravdu realistické zobrazení světa, ale že na svět hledíme a chápeme jej jen skrze různé mediální filtry.
Aby to nebylo tak teoretické, bude dobré podívat se přímo na to, jak je zkonstruován Protektor. Vyprávění se soustředí na zaměstnance rozhlasu Emila Vrbatu a jeho ženu Hanu, začínající filmovou herečku, krátce před vyhlášením protektorátu a pak na krušné přežívání v něm. Emil dostane po "nespolehlivém" kolegovi lukrativní a ostře sledované místo moderátora pořadu Hlasy domova, zatímco Hana, původem Židovka, je odstavena od filmování a musí být doma.
Jak rozbít žánr retro filmu
Není těžké odhadnout předem ústřední konflikt a možná ani jeho vyvrcholení. Emil musí nedobrovolně kolaborovat, aby ochránil Hanu, a přitom se mezi sebou navzájem odcizí. Potud nuda a předvídatelná schémata. Pomineme-li, že ony různé tlaky a mikrodramata mají často i komický rozměr a nejde o dějovou nudu ve smyslu "těžké de(p)ky".
Fascinující je až to, jak se Protektorovi daří rozbít mnohem silnější schéma - a to samotný žánr retro filmu. Protektor - pokud mě paměť neklame - je vůbec první český snímek, který z odstupu ukazuje dobu první republiky a protektorátu tak, že se vůbec nesnaží kompletně přizpůsobit duchu tehdejších filmů ani si vybájit vlastní jednotnou retropodobu tehdejší společnosti.
Bez nadsázky geniální je právě naopak to, že se zde na mnoha patrech ukazuje kontrast mezi tehdejší mediální prezentací a "realitou". Zkrátka - že lidé tehdy mimo rozhlasové mikrofony a filmové kamery mluvili a chovali se celkem "normálně" a civilně a jinak nosili falešné masky. Najednou nám dojde, že naši předci nebyli nijak šlechetnější, ušlechtilejší a ctnostnější a že onen opar "starých dobrých časů" byla už tehdy pouhá iluze.
Nedávno bylo pro milovníky retra velkou ranou vidět americkou gangsterku Veřejní nepřátelé natočenou na roztřesenou digitální kameru. Přímé zrušení odstupu působilo velmi nepříjemně, ale nijak zvlášť neumožnilo uvědomit si, jakým způsobem se vytvářel tehdejší oficiální obraz doby, který máme dnes my zafixovaný.
Protektor je zbaven jak patosu (typického pro vážné celovečeráky), tak "roztomilosti" (typické pro televizní seriály), a kdykoli by k něčemu z toho měl náběh, dělá krok stranu a nějakým mediálním či technologickým posunem toto nebezpečí zažene.
Alegorický rozměr kola
Pomáhá mu k tomu nejčastěji hudební doprovod skupiny Midi Lidi, který je naprosto nadrzo elektronický. Takové osvěžení a ozvláštnění na smyslové úrovni tu nikdy předtím nebylo; přitom nelze tvrdit, že jde o rušivý samoúčelný efekt.
Elektronická hudba je ve zvláštním souladu se stroji typu kamery, projektoru, mikrofonu, mixážního pultu nebo obyčejného kola. Právě vizuální motiv točení kola nabývá mnohoznačný alegorický rozměr - ubíhajícího času i filmového pásu; přičemž i sám pohyb tu je odhalen jako iluze.
Stejně jako jedou herci na přišroubovaných bicyklech před plátnem, na němž je promítána krajina, tak i Emil a Hana jsou jakoby zaseklí a okolnostmi donucení se nehýbat a nevyčnívat. Kolo nakonec hraje i důležitou roli jako dramatický prvek - neboť je spojeno s atentátem na Heydricha.
Tato propojenost každého motivu na několika významových vrstvách a přecházení mezi různými identitami a typy hraní nemá mezi současnými scénáři českých filmů obdobu. Tradičně smýšlející dramaturg (či divák vciťující se do role dramaturga) bude poukazovat na to, že ani Emil, a hlavně Hana nejsou konzistentně jednající postavy.
Ani nevypadá, že je český
Ale právě to, že oběma výjimečná situace odňala možnost projevovat se autenticky a vzala jim identitu, je přece jedním z témat děje. Na herce Marka Daniela a Janu Plodkovou to vyvíjí nezvyklý nárok hrát víc charakterů naráz a oba jsou skvělí; nejvíce nikoli v pasážích, kdy mají být za profesionály, ale ve chvílích, kdy sálají nejistotou, "co s námi bude" a "jak to mezi námi je".
Výjimečný je Protektor i v tom, že odmítá mít jednu hlavní postavu a předávat jednoduchý a konzervativní příběh o tom, že "muž ochrání ženu" nebo že "láska obou vydrží vše". Naopak, z Protektora vychází jako zásadní ona dvoukolejnost vyprávění, která má kořeny v odlišném prožívání muže a ženy, aniž tu je tento rozdíl nějak zobecňován.
Oba jsou si nevěrní, ale každý jiným způsobem, oba se navzájem zraňují a omezují ve svobodě. Ale to, že to tento film na české poměry tak převratně ukázal, je důkazem myšlenkové a tvůrčí svobody autorů. V českých filmech zatím převládá klišé, že jeden hlavní hrdina se ublíženě staví proti celému světu a chcípácky trpí. Tady mají muž i žena rovnoprávnou perspektivu a nároky a oba jednají, ačkoli nespolupracují - ale i to je z hlediska filmových konvencí přínosná změna.
Režisér Marek Najbrt, který na scénáři spolupracoval s Benjaminem Tučkem a Robertem Geislerem, možná dosáhl předčasného zenitu po svém debutu Mistři (2004). Bude těžké vyrovnat se Protektorovi příštím snímkem a dosáhnout stejně vypiplané formy, napětí i vtipu a celkové uvolněnosti.
Říkám si, jaký to musí být asi pocit, natočit nejlepší český porevoluční film, který ani nevypadá, že je český. Ale beztak jsme ho teď s národní hrdostí vyslali na Oscara, "protože je to o 2. světové". Svým způsobem dobrá zpráva a zároveň omyl.
| Protektor | |
| Protektor | |
| Žánr: | Drama, Romantika |
| Režie: | Marek Najbrt |
| Obsazení: | Jana Plodková, Marek Daniel, Klára Melíšková, Sandra Nováková, Jan Budař, Martin Myšička, Josef Polášek, Jiří Ornest, Matthias Brandt, Simon Schwarz, Leoš Noha, Tomáš Žatečka, Cyril Drozda, Jan Řéhák, Richard Stanke, Tomáš Měcháček ad. |
| Délka: | 100 minut |
| Premiéra ČR: | 24.09.2009 |
