Dnes se naplno rozjíždějí projekce letošního, osmého ročníku přehlídky. Filmy, jež nabízí, dokumentují porušování lidských práv a zabývají se přitom nejrůznějšími světovými regiony: od vyspělé Evropy a Spojených států přes krizové oblasti Afriky a postsovětské republiky po jižní Ameriku.
Africká bída a zoufalství
Velká část dokumentů je zpravidla věnována situaci v Africe. Filmy přinášejí zprávu o životě v regionech zasažených bídou, hladomorem, AIDS a válečnými útrapami. Obraz zemí, jako je Sierra Leone, Súdán či Angola, je zoufalý. Filmy jako Get a Life, Dům mé matky, Smutné písně pro Angolu či Ztracené děti vyprávějí příběhy zmrzačených a do občanských válek nasazených dětí i jejich rodičů.
Jedním z nejpůsobivějších letošních filmů tohoto druhu je Darwinova noční můra, která včera festival zahájila. Děsivé svědectví o životě chudých tanzánských rybářů, kteří loví z Viktoriina jezera obrovské okouny nilské.
Jenže všechny ryby jdou na export, zatímco rybáři a jejich rodiny hladovějí. Muži utrácejí čas s prostitutkami nakaženými zhusta nemocí AIDS a ženy obírají shnilé rybí kostry, aby měly alespoň trochu jídla pro své děti. Příští týden film vstupuje i do české distribuce.
Sovětští pohrobci
Mnoho filmů se zabývá situací v postsovětských republikách. Letošní cenu Homo Homini ostatně dostal Ales Bialacki, běloruský aktivista vystupující proti Lukašenkovi. Snímky pojednávají o boji se zkorumpovanou státní správou, o obchodu s bílým masem, o chudém životě místních lidí (Na ruské vesnici jsou ženy, Neviditelní lidé) či o svazujících tradicích (Pod čepcem).
Zmínění Neviditelní lidé jsou dílem českého režiséra Mykoly Hejko a na festivalu se představují ve světové premiéře. Film vypráví o Ukrajincích, kteří po pádu Sovětského vztahu začali vyjíždět do Evropy kvůli obživě. Mimo vlast žije okolo 12 milionů Ukrajinců; řada z nich i v Česku. I proto je film ojedinělou příležitostí nahlédnout do života této komunity a podmínek, v nichž ukrajinští gasterbeitři žijí.
Problémy světa
Další filmy dokumentují nikoli striktně lokální, ale spíše "sociologické" problémy a jevy; ať jde o pravicové extremisty (Bílý teror), dědictví nacismu (Německé tajemství, Zimní děti) či soužití s přistěhovalci a národnostními, sociálními a náboženskými menšinami (Šílený žhavý tanec, Vierka, Ráj mě nemine, Vo co de?).
Jeden svět nabízí i dokumenty o politice a médiích (Obraz nepřítele, na Oscara nominovaný Kdo s koho).
Festival zavádí diváky do také brazilských slumů (Král afroreggae), válečného Iráku (Krev mého bratra) i poválečného Afgánistánu (Ženy ze Zartalé) a dalších politicky žhavých míst: do Izraele (Kinneret žije, Pomsti jen jedno z mých očí), Íránu (Článek 61) či jižní Ameriky (Dívka z guerilly).
