Cannes - Byl to trochu podivný ročník. Ještě v polovině dvanáctidenního soutěžního maratonu kritici naříkali, že zatím neviděli nic, co by jim vyrazilo tužku a zápisník z ruky. Stránky novin plnily polemiky a demonstrace, fotografové se museli spokojit s menšími hvězdami, filmoví prodejci, společnosti a agenti škrtali rozpočty.
Pověst 63. ročníku podle Le Monde mazaně zachránil kouzelník Tim Burton coby šéf letošní poroty. Byla to úleva, že Zlatou palmu získal thajský snímek Strýček Boonmee, který pamatuje minulé životy (Loong Boonmee raleuk chat).
Výsledný verdikt byl velkým překvapením. Jenže po pár nadechnutích muselo být i kritikům jasné, že z ne zrovna nejlepší úrody nakonec vyhrál vskutku "uhrančivý film". A to přesto, že režiséru Apichatpongu Weerasethakulovi neumějí mnozí novináři ani vyslovit jméno.
Natož aby napsali rozbor jeho hypnotického intimismu zasazeného do opojné i rozporuplné thajské reality na severu země. Mimochodem právě odtud pochází tradičně řada rebelů i takzvaných červených košil, kteří v minulých dnech neúspěšně povstali proti vládě.
Cena pro meditaci
Ocenění se tak stalo i novinářskou událostí. Na červeném koberci se objevil člověk, který přijel takřka z bitevního pole Bangkoku. Ve vítězném filmu však Weerasethakul vypráví především osobitý příběh inspirovaný skutečnou postavou.
Barmští mniši autorovi vyprávěli o muži, jenž si během meditace vybavoval minulé životy. Diváci sledují, jak se v džungli setkává umírající a hledaný Boonmee s duchy bývalé ženy či ztraceným bratrem. Přicházejí si pro něj, zatímco on si připomíná své "životy" i dávné viny, ale také utrpení chudého regionu.
Porotu - svým složením nejvíce popovou od vítězství Pulp Fiction v roce 1994 - lze ocenit i za odvahu, s níž udělila druhou nejvýznamnější cenu Grand Prix domácímu filmaři Xavieru Beauvoisovi. Ani od jeho příběhu Lidé a bohové (Des hommes et des dieux) byste nečekali, že se může prosadit. Vypráví v něm o posledních týdnech a měsících křesťanských mnichů z kláštera v alžírské Tibéhirine, kteří zmizeli během občanských nepokojů roku 1996.
Jako špatný vtip naopak vyzněla cena za režii francouzskému herci a režisérovi Mathieu Amalricovi za film Na turné. Příběh putování ztroskotaného producenta s ansámblem tanečnic se mu zcela rozpadl. Někteří novináři jedovatě spekulovali, že porotu musely zaujmout snad jen vnady oněch amerických prsatých a tělnatých krásek.
Novináři se zase jednou mýlili
Britští kritici před závěrečným ceremoniálem spekulovali, že hlavní cena půjde k nim domů - filmu Mikea Leigha Další rok. I drsňáky z Guardianu odkojené filmovými sociálkami chytnul za srdce neokázalý příběh obyčejných manželů, kteří umí po třicetiletém soužití být šťastní z drobných radostí. Jenže přes všechny neurotiky, ztroskotance a civilizační choroby srocující se kolem idylického páru působil film jako příliš učesaný pořad pro starší a pokročilé.
Francouzi sázeli na snad až příliš ambiciózní drama Biutiful, v němž se mexický autor Alejandro González Iňárritu pokusil otřást sociálním svědomím bohatší části globálního světa. Lyrické i syrové drama vykreslující proměnu pouličního dealera levné pracovní sily, který umírá na rakovinu a má na krku dvě děti, však nebylo úplně scenáristicky zvládnuté.
Porota tak zacinkala jen hereckou cenou pro Javiera Bardema; o ni se navíc musel podělit s Elio Germanem z filmu Náš život, italské rodinné metafory od Daniela Luchettiho. Vděčný Germano řekl to, co viselo ve vzduchu nad každým letošním filmem Made in Italy: "Naše země bojuje o to, aby byla lepší, a to proti naší vládnoucí vrstvě".
Co dál s kinematografií
"Politiky ale bylo v letošním ročníku až moc," jak si všiml i Peter Bradshaw z Guardianu. Sympatickým gestem se nicméně ukázala být cena poroty pro africké drama Un homme qui cri (Křičící muž) Mahamat-Saleha Harouna. Na pozadí příběhu otce a syna se zrcadlí velké africké téma - vojenský konflikt armády s rebely v Čadu. Ale režisér z toho nedělá masakr.
"V poušti jsem se naučil, že je třeba dělat filmy, jako by šlo o malé rostliny, které věnujete svým přátelům," prohlásil při přebírání ceny Haroun.
Bylo trapné, jak nad snímkem ohrnovali někteří novináři nos žádající si raději Brada Pitta, který měl přijet s filmem Terrence Malicka Strom života; snímek byl ale na poslední chvíli stažen.
Ještě větší rozpaky však budí otázka, jak se bude dál vyvíjet světová kinematografie, jejíž prostor se s krizí zase o něco zmenšil. Asijské filmy mají problémy ve Francii a v Německu, trh s DVD zkolaboval. Na druhou stranu kina zažívají nápor 3D trháků, jež zachraňují účetní bilance studií.
Rozpor mezi festivalovými tituly a komerční scénou nebyl nikdy tak velký. Stačilo pozorovat, jak velký byl úbytek novinářů a nákupčích - prý až o třetinu. A asi to nezpůsobily jen trochu méně hvězdné tituly a prořídlá spartakiáda na červeném koberci.
Bohužel nákupy a prodeje se přesouvají pryč z festivalové pláže. Čím dále víc kontraktů se uzavírá nad scénářem či v rámci dohod velkých hráčů. Nedostatečná ochrana nezávislých distributorů může celý systém za chvíli položit.
Cannes bojující
Nicméně festival v Cannes stále bojuje - kdysi proti Benátkám, dnes proti rostoucímu Torontu či Sundance, zítra dost možná se Šanghají. Jeho rolí je stále především dávat prestižní razítko na relativně umělecké, zajímavé či artistní filmy.
Jenže třeba ve Francii se utváří nová opozice i vůči pojetí filmu jako nabubřelého milionového mechanismu, který táhne obří marketing. Svědčí o tom např. rozvoj krátkometrážní tvorby (ve Francii je na 150 festivalů krátkých filmů) i neziskových iniciativ, které podporují odlišné pojetí kinematografie. V ní vznikají malé osobní filmy natáčené záměrně i během dvou tří dnů, jež stírají hranice mezi filmem a třeba multimediální tvorbou.
Naopak současný programový profil Cannes nahrává staromódnímu pojetí filmu jako velkého díla režiséra či kultu filmových hvězd. Jak naznačil i letošní ročník, tvůrci programu tíhnou k Francii, Itálii, ale také třeba k Jižní Koreji či Rumunsku. Pozornosti se dostalo i Maďarsku.
Ostudou naopak skončilo uvedení druhého dílu Michalkova filmu Unaveni sluncem, proti němuž protestovala řada ruských režisérů. Některé francouzské noviny příběh plný velké vlastenecké války, německých stíhaček, min a hrdinství ignorovaly.
Z České republiky dorazilo na Azurové pobřeží na sedm desítek profesionálů, ačkoli tu nebyl vybrán žádný náš film. Při pohledu na různé systémy fungování kinematografie a jejich témata se však nelze divit. Domácí filmy se sem moc nehodí.
