Cannes - Po Robinu Hoodovi má za sebou 63. canneský festival premiéru dalšího hollywoodského velkofilmu. Mimo soutěž promítl novinku levicového amerického filmaře Olivera Stonea, pokračování jeho slavného filmu Wall Street.
Dvojka s podtitulem Money Never Sleeps v podstatě navazuje na oscarový snímek z roku 1987, za nějž získal Michael Douglas v roli nenasytného kapitalisty Gordona Gekka Oscara i sympatie finančních kruhů.
Slavný herec a režisér se sešli po více než dvaceti letech, aby udělili publiku další lekci z amerického korporativismu. A vzhledem k letošnímu úbytku hvězd první velikosti z canneských hotelů se na ně novináři sesypali jako kobylky.
Roboti na peníze
Wall Street s podtitulem Peníze nikdy nespí po letech zavádí diváky do finanční džungle procházející drsnou generační obměnou. Staré „lidské" podvodníky typu Gekka nahradili bezcitní roboti na peníze typu Brettona Jamese, které už nezastaví žádné regule.
Na plátně se znovu snoubí peníze s emocemi, finančníci chodí v luxusních róbách a samolibě se na sebe šklebí. Hráči se v luxusních dekoracích nechávají unášet omamnou extází miliónových podvodů i burzovní násobilky, kde nic - ani život - není zadarmo.
| Zpravodajství z Cannes: Služebná ukazuje morbidní rozkoš podřízenosti Cannes nečekaně řeší politiku, petice a protesty Cannes zahájí výstřelem z luku Robin Hood V Cannes se vrátí kapitalista Gordon Gekko |
Podle prvních reakcí však Stone hodně „změknul", ubral na bojovnosti i na hysterii. Nedávno režisér prohlásil, že to, co byla dřív chyba jednotlivců, je už nyní chyba systému a že už se nemohl na ten infarktový stav dívat. Ale wallstreetovská dvojka bilancuje ztracené iluze globálního kapitalismu spíše decentně a mluví o krizi jen v rámci dobrého vychování.
Film dokonce připomíná výhodný balíček s několika přidanými hodnotami najednou: finančnický thriller, poezii cynických dialogů z luxusní společnosti, trochu předmanželské romantiky a především rodinné drama s Gekkovou dcerou Winnie v podání Carey Mulliganové.
Gordon Gekko se před dvaceti lety stal kulturním symbolem finančního světa. Jeho věta The Greed is Good - chamtivost je prospěšná, neboť napomáhá pokroku, září z kdejaké nástěnky neoliberalismu. „Od té doby se ke mně v restauracích hlásí opilí finančníci," svěřil se v Cannes Douglas.
Co chtějí lidé slyšet
V pokračování se jeho král Wall Streetu vrací po osmi letech z vězení a řeší odlišné dilema. Má se v nové konkurenci vrátit na špici finančního světa, anebo raději usilovat o odpuštění odcizené dcery?
Do hry se připlete dceřin nápadník, mladý burzián Jakob, jehož hraje nová hvězda Shia LaBeouf. Nastupuje ke zmíněnému konkurenčnímu žraloku Jamesovi (Josh Brolin) a zároveň se mu chce pomstít za smrt starého mentora, k čemuž chce využít i Gekka.
Hned od začátku aktuálního filmu není pochyb, že Stone nadbíhá duchu doby. Říká jednoduše věci, které teď lidé chtějí slyšet. Demonstrativně odsuzuje hazard finančních spekulací, které „jsou rakovinou" současného světa: „Lidé vám vezmou peníze, aniž by za ně nesli jakoukoliv zodpovědnost."
Ovšem už neprovokuje a nešokuje, nebojuje s Amerikou. Proti zaprodanému životu tu stojí láska, těhotenství Gekkovy dcery, zelená energie a podobně melodramatické komodity. Žádná tvrdá polemika, natož revoluce a Castro.
I aforismy si americký filmař nechal jen pro pisálky na červeném koberci Croisette, když řekl: „Z ,toxických' úvěrů a finančních podvodů se staly západní zbraně hromadného (sebez)ničení."
Gepard na pláži
Událostí pátečního programu bylo i čestné uvedení nově restaurované verze Viscontiho filmu Gepard, které na červeném koberci doprovodili i herecké legendy Alain Deloin a Claudia Cardinalová. Nutno ale dodat, že většina pokukujících novinářů a obdivovatelů nebyla zvědavá ani tak na stav archivní kopie jako spíše na čtyřiasedmdesátiletého Delona, který se na veřejnosti příliš neukazuje.
Skutečnou hrůzu se v Cannes pokusil vyvolat japonský mistr hororů Hideo Nakata, který po svých Kruzích I a II působil pět let v Hollywoodu (a promarnil je pouze jedním remakem vlastního filmu). Po návratu do Japonska pracoval v britské produkci a v sekci Certain Regard představil svůj nový „britský" film.
Jeho Chatroom je adaptací hry Endy Walshové a představuje prokombinovaný horor z chatovací místnosti na internetu. Tam se schází pět v reálném životě frustrovaných teenagerů, mezi nimiž se rozehrává podivná hra. Jeden z nich se pokouší ostatní psychicky zničit, jakmile si získá jejich důvěru; dohnat je k sebevraždě.
Vyústění nebezpečné hry s fobiemi, nenávistmi a nejistotami se pohybuje na pomezí reálného světa a virtuálního prostoru, kam hrdinové přicházejí jako postavy v Matrixu; stačí nalogování se do chatroomu. Má to jedinou chybu. Co nefunguje, není ani tak filmařský hardware či rychlost připojení, ale sama koncepce příběhu se všemi těmi šílenými a nemocnými teenagery.
Tyran, narcistní holka, zabržděný pedofil, úzkostlivý sebevrah a obdivovatelka silných političek tvoří dohromady guláš, který máte čím dále tím menší chuť baštit. Navíc, koho dneska zajímá chatování, vždyť Hideo Nakata je pozadu i za generací ICQ - a bude rád, pokud tímto snímkem nezasebevraždí svou evropskou kariéru.
Oběť z řady posluhovačů
Paralelní festivalová sekce Quinzaine des realisateurs se blýskla dalším argentinským filmem, který dokládá tendenci domácí reflexe minulosti. Vzpomeňme letošní oscarový snímek Tajemství jejich očí od Juana Josého Campanelly, oživující téma dávných traumat a zločinů policejního aparátu.
V komorním snímku La mirada invisible (Neviditelné oko) nahlíží mladý filmař Diego Lerman období začátku 80. let a už sklonku vojenské diktatury. Její metaforou je školní zařízení, kde jsou děti neustále sledováni a vedeni k poslušnosti mladými vychovateli. Třiadvacetiletá Marita se v rámci svědomité služby dokonce schovává na pánských záchodcích, aby načapala kouřící kluky.
Kouzlo jednoho ze starších žáků vyvolá v přísné, panensky vyhlížející mladé ženě zmatek, který nedovede sama zvládnout. Zvlášť když na ni naléhá nadřízený profesor, který patří k vrahům režimu. Úsporná virtuózní inscenace, která přitom vypráví o obyčejné anonymní oběti režimu z řady těch nejposlednějších posluhovačů.
Jeden z představitelů canneského festivalu Thierry Frémaux prohlásil, že letošní ročník je trochu výjimečný, což se týká především soutěže. Absentují některá velká jména, lovci slávy museli oplakat i odhlášení nového snímku Terrence Malicka Tree of Life, který měl do Cannes doprovodit Brad Pitt. Jenže film není hotov. Především amerických novinářů a profesionálů je o něco méně snad i kvůli hysterii z islandského popílku.
Novináři z červeného koberce se tak cpou za Woodym Allenem či Oliverem Stonem. Michaela Douglase přejmenoval francouzský tisk na Michaela Le Classe. Jinak ale plní titulní stránky především politické kontroverze nad přihlášenými soutěžícími.
Nečekané pozornosti se v soutěži dostává méně hvězdným filmům, aniž by tím nutně trpěla kvalita. To se týkalo například korejské Služebné Im Sangsooa či nového rumunského filmu Radu Munteana. Jinými slovy z prvních dnů se zdá, že 63. canneský festival je o něco lidštější než jindy. Nakonec tady přežít v tlačenicích lze i o něco lépe než obvykle.
