Cannes - Skutečně brutálně se pokusil japonský filmař Takeši Kitano vrátit k poetice svých raných filmů. Nový snímek Outrage (lze přeložit jako Ohavnost) uvedený na 63. ročníku canneského festivalu měl mít to, co zdobilo jeho gangsterky s jakuzou: tvrdé pěsti, suchý humor, poezie dlouhých záběrů či nehybné kamery.
Na přehlídce se se nemluvilo o ničem jiném - v dobrém i špatném. Třeba francouzský film Bertanda Taverniera Princezna z Montpensier, za nímž stálo Studio Canal, působilo vedle Kitanova krváku dojmem francouzského, předem domluveného přáteláku.
O rostoucí síle velkých producentů či distributorů na festivalu svědčí skutečnost, že na Croisette zabrala televize Canal+ novinářům jejich tradiční „bar“ a udělala si z něj reprezentační stánek.
Naproti tomu Takešiho soutěžní film některé diváky zvednul ze sedadla; jiné v přeneseném slova smyslu zase umlátil. Není v něm pět minut bez extatické rány či střelby pistolí, nebudete k němu lhostejní, neboť se před plátnem ocitnete jako pod mechanickým bucharem.
Příběh líčí ďábelskou hru velkého šéfa jakuzy, který proti sobě poštve dva dosud spřátelené klany. Originální je, že ta mafiánská vybíjená postrádá motiv. Děje se jen „pro formu“ podle rozmarů velkého bosse. Kitano se nechal v Cannes slyšet, že jeho film nemá nic společného například se Scorseseho gangsterskými filmy, k nimiž byl Outrage hned kritiky přirovnáván.
U zubaře Kitana
Aby šéfovi vládnoucího klanu jeho parťák Ikemoto vyhověl a utnul vztahy s jinou rodinou, vyšle do druhého tábora provokatéra, který je obětí urážky na cti - načež se může domáhat revanše. Do operace je následně zatažen i Otomo v podání Kitana, nižší jakuza určený na černou práci. Co je podstatné, v hierarchii mafiánských kodexů a přísných pravidel se uřezávání prstů a plastické operace postupně mění v nelítostné vraždění.
Kitano se vážně snaží, i titulky jsou krvavé. Hudba řeže do uší. Povedená je návštěva u zubaře, kde Otomo zachází zubní vrtačkou v ústní dutině, jako by šlo o mixér na mleté maso. Zjistíte, kam až se dají zapíchnout hůlky do ucha a jak se vaří prstová polévka. Bonusem je pohodlná poprava na sedačce auta. Jenže se vší úctou k mistrovi násilí černého humoru a k bilanci zdejších úmrtních listů, z výsledku je patrné, že Kitano vyšel ze cviku.
Nebaví se jako dříve, nevraždí z vášně, ale z povinnosti. Je to akční rutina. Zůstává metafora o poslušném hrdinovi Otomovi, který nežije vlastní život, a přesto o něj nakonec přichází. Jednou rozpoutané násilí už nelze zastavit, neboť požírá všechny, co s ním zacházejí.
Jak potvrdil Kitano novinářům, příběh zachycuje i generační výměnu v jakuze. Na místo staré školy řezníků nastupují chladnokrevní technokrati přesouvající zločiny do ekonomiky. „Jakuza působí stále. Mohu k tomu jen obecně říct, že dnešní mafiáni působí spíše na burze, zabývají se financemi, pronikají do v uvozovkách legálních sfér naší společnosti,“ uvedl filmař.
U konce s dechem
Zvědavost vzbuzovala i novinka Alejandra Gonzáleze Iñárrita se záměrně zkomoleným názvem Biutiful. Film patřil mezi ty soutěžní tituly, které šlo ještě koupit. Jinými slovy trend filmového obchodování ubírá prostor hlavně nezávislým nákupčím a distributorům. Čím dále víc filmů se předkupuje dopředu - dokonce i před natáčením. Takže se v zákulisí šuškalo, že oproti předloňsku přijela sotva polovina nákupců či prodejců; a to nejen kvůli krizi.
Novináře zajímalo, jak držitel ceny z Cannes za režii snímku Babel či oscarové nominace za Amores Perros zápasí s příběhem po rozchodu s dvorním scenáristou Guillermo Arriagou (údajně kvůli sporu o autorství). Nebo kdy v dvouapůlhodinovým dramatu dojde Iñárritovi dech. Odpověď: bylo to docela brzy. Tempo kolísá, scény se přelévají jako rozvařená paella.
Nicméně i tak se zájmem sledujeme Uxbala - průvodce po odvrácené straně dnešního světa vměstnaného do zapáchající reality přistěhovalecké čtvrti, asi v Barceloně. Podvodník městského formátu pase ilegální imigranty z Číny či Afriky, pracující na stavbách či prodávající načerno pouliční šmejd. Sám se naproti tomu stará o dvě malé děti, jejichž matka je na drogách a kurví se.
Tváře současné bídy
Život je tvrdý a režisér v Uxbalovi vidí člověka ovládající svou ulici stejně jako její oběť. Uplácí policii, vydírá přistěhovalce, je dealerem, balamutí pověrčivé. Řekli bychom, že za to platí velkou cenu - špinavá práce se do něj zažírá jako rakovina prorůstající „odumírajícím“ tělem.
„Zajímal mě příběh o člověku, který skrze své děti i oběti poznává něco lepšího. Dovede se povznést a objevuje cit,“ uvedl v Cannes Iñárritu.
Složitost postavy dokládá skutečnost, že je nadaná schopností „slyšet a vidět“ zemřelé, kteří přecházejí na „druhou stranu“. Zvrat nastane v okamžiku, kdy mu na krku zůstane imigrantka s děckem. Navíc při nešťastné nehodě s plynem zemře celá ložnice čínských dělníků i se ženami a dětmi.
„Film mísí opět lyrismus se smyslovou krutostí a zároveň se snaží popsat velké téma současnosti,“ napsal Philippe Azoury v Libération.
Postupně si uvědomujeme, jak tuto syrovou pouť současnou bídou pracovních táborů pro ilegály a kriminality dopuje intenzivní a neklidná kamera. Zabírá postavy agresivně, iñárritovsky zásadně zblízka. Javier Bardem se v Cannes svěřil, že bylo těžké si během prací na záběrech sníst i sendvič, jak nervně probíhalo celé natáčení.
Iñárritu se pokusil atmosféru přistěhovalecké čtvrti glosovat o poznání politicky korektněji: „Ať už tam nejdete ty nejdrsnější osudy, atmosféra tohoto místa mě uhranula. Stačí zůstat pár dnů a pochopíte, že se v ní rodí úplně nová evropská kultura - pestřejší, bohatší, v jistém smyslu tolerantnější.“
Francouzský desetiboj ze 16. století
Méně tolerantně přistoupila francouzská kritika k již zmíněnému soutěžnímu Tavernierovu filmu míchajícímu Tři mušketýry, Královnu Margot i Romea a Julii, ačkoliv námět vychází z romantického textu Madame de La Fayette z doby náboženských válek hugenotů a křesťanů. Všechno se točí kolem krásné Marie de Méziéres, která byla slíbena královu hrdinovi Henrimu de Guise. Jenže otec ji ze zištných důvodů dá provdat za prince z Montpensier, někdejšího Henriho přítele.
Film s Melanie Thierry v halvní roli však připomíná spíš televizní sterilní zábavu, jež nikoho neurazí, ale ani nezajímá. "Je něco zoufalého na tom, jak se s kamerou procházíme kolem lesíka v Champigny. Zatímco snímek podobného námětu La Passion Béatrice odstartoval kariéru Julie Delpyové, z Taverniérova filmu čiší naprostý akademismus,“ napsal deník Libération.
Máte pocit, že příběh, v němž intriky překazí osudovou lásku a zničí přátelství, je ve skutečnosti záminkou spíše ke špatnému historickému desetiboji. Vidíte nešikovný šerm, slabou jízdu na koni, topornou chůzi v barokních šatech, zadrhávající se dvorní konverzace o lásce. jen čekáte, kdo si odběhne ušít prezervativ z prasečích střívek.
