Dva roky po tomto interview se oba jeho aktéři stali protagonisty avantgardního snímku Poznej svého nepřítele, který letos uvádí jihlavský dokumentární festival v sekci Black Cinema Matters. Režisér Art Jones se pozastavuje nad kauzou, kdy byli Public Enemy obviněni z antisemitismu kvůli několika obratům z písně Welcome to the Terrordome.
Formou agresivního videoklipového stylu, který však spíše podvrací nablýskanou estetiku běžných hudebních videí, snímek zpochybňuje tehdejší mediální výstupy o Public Enemy a nabízí pohled "zevnitř".
Už názvem evokuje otevřeně rasistické propagandistické americké filmy ze druhé světové války či války ve Vietnamu. A hledá paralely mezi aktivisty z 60. let a současnými rapovými skupinami.
V jediném krátkém období dějin kinematografie existoval silný a populární "černošský" žánr. V takzvaných blaxploitation filmech, vznikajících v první polovině 70. let minulého století, se na plátnech kin proháněli černošští drákulové, drsní detektivové i rázné ženy. Když Hollywood mohl mít své hrdiny i padouchy "větší než život", proč by takové nemohla mít též afroamerická komunita?
Za zvuků gospelů, funku a R&B se protagonisté snímků jako Shaft, Blackula či Super Fly nebáli ničeho - otevřené sexuality ani násilí. Byla to sebevědomá nadsazená zábava a mimoděk také facka dějinám amerických filmů, v nichž černoši a černošky po dlouhé dekády vystupovali převážně jako karikatury.
S menší pompou, ale stejnou energií nahlíží svět z jiné perspektivy afroameričtí dokumentaristé, jejichž tvorbu představuje akce v Jihlavě. Dobrým příkladem je snímek umělce a filmaře Tonyho Cokese Oslava černé z konce 80. let. Dominují mu černobílé záběry z protestů v Bostonu, Detroitu či Newarku v roce 1965. Začíná mezi hořícími domy, za zvuků temné elektroniky industriální kapely Skinny Puppy.
Zatímco se hudba spíše než do uší zarývá hluboko do útrob, obrazem prostupují provokativní, mnohoznačné texty francouzského filozofa Guye Deborda a dalších. Před očima pochodují vojáci, policisté i písmenka a konfrontují diváky s cílem problematizovat takové výklady historické události, které v protestech vidí jen násilné a iracionální chování.
"Jak se mohou lidé podílet na dějinách, pokud žijí v přednastavených podmínkách, které je z dějin vylučují?" poznamenal režisér Oslavy černé Cokes, jenž si název filmu půjčil z písně kapely Depeche Mode.
Další dokumenty se věnují diskriminaci afroamerického obyvatelstva nenápadnější formou. Snímek Sen je to, z čeho se probudíte není radikální experiment, ale všednodenní dokudrama s inscenovanými pasážemi, které pohlíží na život tří afroamerických rodin koncem 70. let. Za zvuků jemného jazzu sleduje ženy hovořící u stolu či vzrušeně debatující v přednáškových sálech, ale také pracanty na poli nebo děti u vánočního stromku.
Nejen názvem film evokuje smutně ironický dovětek ke snu, který měl o více než dekádu dříve Martin Luther King Jr. A hranými i dokumentárními pasážemi zachycuje rozdíly mezi běžně žitou skutečností a tím, jak ji vnímají protagonisté.
Jihlavský festival do centra pozornosti dlouhodobě přináší okrajovou kinematografii, ať už jde o experimentální tituly či díla ze zemí, jejichž tvorba není celosvětově proslulá. Sekce Black Cinema Matters mimo jiné poodhaluje, že není nic jako jednolitá národní kinematografie, že v americkém filmu existují různé "protiproudy".
Je to možnost naslouchat hlasům, které jsou podle mnohých v dnešní společensky rozbouřené době zdánlivě slyšet až příliš nahlas, jenže skrze předsudky jim málokdo doopravdy naslouchá.
