Z ilegality k oscarovým nominacím. Jihlava objevuje korejské dokumenty

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
31. 10. 2020 16:32
Když byl loni na šest Oscarů nominovaný a posléze hlavní soškou pro nejlepší film oceněný jihokorejský snímek Parazit, mluvilo se o senzaci. Byl to nejen první vítěz z této země, ale vůbec první neanglicky mluvený titul, který na cenu dosáhl.

Už mimo pozornost médií se však odehrálo jiné důležité oscarové prvenství: snímek In the Absence jako historicky první titul z Jižní Koreje získal nominaci v kategorii krátkých dokumentů.

Zatímco tamní hrané filmy si v uplynulých třech dekádách vybudovaly dominantní postavení na trhu, kde válcují pokladny kin a zároveň objíždějí nejprestižnější festivaly, nezávislá dokumentární tvorba začíná být vidět až dnes. Její historie je přitom podobně krátká.

Hraná tvorba za jedinou dekádu na přelomu 80. a 90. let vyprodukovala generaci režisérů, kteří do kin přilákali miliony Korejců a po přelomu tisíciletí učinili z Koreje pátý největší kinotrh světa. Dokumentární tituly jsou však dodnes na okraji zájmu. Do kin se dostane sotva jeden ročně. Zato na festivalech začínají budit pozornost.

Jihlavská filmová přehlídka letos mapuje historii jihokorejského dokumentu od raných kousků až po dnešek včetně přelomového díla Olympiáda v Sangggyedong z roku 1988. Půlhodinový film je považován za počátek nezávislé jihokorejské tvorby. Tehdejší vojenský režim nepovoloval natáčet producentům, kteří se neregistrovali u úřadů. Takže v 80. a raných 90. letech dokumenty vznikaly s rizikem zatčení a jejich témata byla převážně politická.

Od prvních vteřin to ukazuje i Olympiáda v Sanggyedong. Rozjásaná hudba představuje Jižní Koreu jako báječnou zemi přeplněnou smíchem a radostí. Na plátně ji však nedoprovází jen záběry plné štěstí a prosperity, ale také obrazy lidí bydlících pod igelitovými konstrukcemi na ulici. Korejská vláda před pořádáním olympijských her vystěhovala 160 rodin, aby jejich chudinskou čtvrť přestavěla na luxusní byty.

"Situace vyžaduje, abychom natáčeli filmy o sociálních tématech," poznamenal tehdy režisér snímku Kim Dong-won. Tři roky žil s vysídlenými lidmi a zaznamenával jejich boj s autoritami. Demaskoval tím oficiální tvář Jižní Koreje coby země blahobytu. Tu tvář, která se dodnes objevuje v lidových romantických komediích, jež slouží jako výkladní skříně designu a luxusu.

Scéna z přelomového díla Olympiáda v Sangggyedong z roku 1988. | Video: MFDF Ji.hlava

V polovině 90. let se objevila takzvaná generace já, jejíž tvůrci přiznávali autorskou roli při natáčení dokumentů. Deklarovali tak, že žánr není objektivním hledáním "pravdy". Jedním z prvních takových filmařů byla Byun Young-joo, která natočila sérii snímků o "utěšitelkách" - ženách zajatých během druhé světové války japonskými vojáky, aby jim sloužily coby sexuální otrokyně.

První z těchto snímků nazvaný Šeptání z roku 1995 je k vidění na jihlavském festivalu. Vypráví, jak se utěšitelky až po dlouhých letech odhodlaly vyprávět svůj příběh. "Protože jsem byla dokumentaristka, babičky se ke mně chovaly vyloženě nepřátelsky. Ohromilo mě, jak hluboké jsou jejich rány a jak si kolem sebe vytvořily neproniknutelný ochranný val," líčila režisérka první návštěvy v Domě sdílení, kde ženy žily. Nakonec jejich důvěru získala a natáčela s nimi osm let.

Snímek ze Šeptání.
Snímek ze Šeptání. | Foto: MFDF Ji.hlava

Korejskému dokumentu vždy dominovala sociální a politická témata, ale dnešní snímky se věnují širokému záběru témat, ať už šamanismu, genderu a sexualitě či tomu, jak se žije Korejcům v zámoří.

Jihlavský festival uvádí mimo jiné jemný snímek Planeta šneků z roku 2012 o hluchoslepém básníkovi, který vnímá realitu převážně doteky. "Handicapovaní jsou většinou vyobrazováni stereotypně jako lidé, kteří potřebují naši pomoc a soucit. Můj film je jiný," říká režisér Lee Seung-jun o svém díle, které má moc setřást z diváků civilizační nános a dopřát jim ponor do čisté, bezprostřední zkušenosti.

Dojde také na několik raritních snímků z němé éry, třeba dvouminutovou procházku v ulicích Soulu a Pusanu ve filmu Důležitá města v Koreji. A velkou pozornost pořadatelé věnují experimentální tvorbě.

Třeba filmová báseň Sen o železe z roku 2010 čistě rytmicky skládá různé archivní i nově natočené záběry z továren, v nichž se rodí kovové kolosy. Monumentální jeřáby se střídají s detailními pohledy na obrábění součástek, jindy na plátně defilují ještěři ze stařičkých asijských filmů o monstrech za zvuků hudby Gustava Mahlera, tibetských zpěvů, nářků velryb i ambientního techna.

Ještě radikálnější je Prisma z roku 2013. Jedním z motivů snímku je opakovaně se probouzející postava, ale jediného opravdového hrdinu představuje samotné filmové médium. Prostor před kamerou se rozkládá někdy až do abstraktních skvrn a ploch, v nichž se kamera už jen zuby nehty drží reality a pozvolna ji rozpouští do audiovizuálního šumu.

Cesta jihokorejských dokumentů z ilegality k oscarovým nominacím byla kostrbatá a pestrá. Dnes se svět konečně začíná dozvídat, že korejská kinematografie nejsou jen svérázné žánrové směsi napumpované energií, drsný poeta Kim Ki-duk či opulentní romantické komedie.

 

Právě se děje

Další zprávy