Berlín - Berlín při 60. výročí svého festivalu překvapil hned několikrát. Za prvé sněhem. Že by se v okolí Tiergarten jezdilo na běžkách, pamatuju snad dvakrát v devadesátých letech. V tomhle období už bývalo v Berlíně zimavé jaro. Dnes tu klopýtají obchodníci evropského filmového trhu v závějích, z okolí hotelů odmetají portýři sníh košťaty a všechno včetně červeného a modrého koberce pokrývá šedivá břečka vzniklá ze soli a štěrku.
A další překvapení: do Berlína přijel s velkou parádou k novému Polanského filmu The Ghost Writer bondovský hrdina Pierce Brosnan, ale jako agent 007 si počínal hlavně Leonardo DiCaprio.
V novém Scorseseho snímku Shutter Island hraje policejního inspektora, jenž při hledání uprchlé, psychicky nemocné válečné vdovy Rachel v sobě najde tolik zmužilosti, že sleze dolů a zase nahoru sklaní stěnou včetně několika převisů.
Na opuštěném ostrově není kromě skal a lesů nic, jen psychiatrická léčebna pro těžce nemocné a kriminální pacienty a děsivý maják, ve kterém zlý lékař Ben Kingsley vykonává operace mozků.
Thriller s politickými a psychiatrickými názvuky o strašácích z minulosti, které ničí i odolného inspektora DiCapria alias Danielse, ale nepatří mezi skvosty Scorseseho filmografie ani mezi skvosty festivalové soutěže. Novináři na něj reagovali chladně; část sálu chladně pískala, část chladně tleskala, žádné velké emoce.
Nicméně fotografie slavného režiséra a DiCapria dostaly festival na titulní stránky novin hned vedle olympiády - což je pro Berlinale důležité. Se Scorsesem jakoby festival opakoval svou známou formuli: podobné distribuční filmy potřebuje jako fasádu a distribuční filmy zase potřebují, aby jim festival udělal neplacenou reklamu.
Tahle tradiční hra je záminka pro ten druhý, skutečný festival, který se odehrává někde pod blyštivou vrstvou. Zatím nejprovokativnější a patrně nejzajímavější film programu se odehrál mimo dosah Brosnana i DiCapria.
Je to britský (pseudo)dokument o britském graffiti umělci, který si říká Banksy. Tato britská ikona street artu kromě svého láká i důsledným skrýváním identity. Autor to sice vysvětluje účelově, že mu inkognito pomáhá unikat před žalobami, ale poskytuje mu i patřičně silný nástroj propagace s mysteriózním nádechem.
Ani k filmu Exit through the Gift Shop - název je podle jednoho z děl, kterými zaplavil loni muzeum v rodném Bristolu - proto nebyla a nebude žádná tisková konference.
Před novinářskou projekcí poslal Banksy mailem úvodní slovo, které bylo za asistence šéfky tiskového oddělení promítnuto před filmem. Banksy sedí ve stínu u autobusu a sděluje, že jde o film je experimentální natočený bez scénáře. Přiznává se, že snímek režíroval, ale ne moc. A doufá, že se bude líbit.
V celém jeden a půl hodinovém filmu uváděním v hlavním programu, ale mimo soutěž nevidíme ani jednou Banksymu do tváře, jen jedenkrát zahlédneme jeho nos. Nic víc. Film je velkorysou a plamennou obhajobou street artu. Story se ale netočí kolem Banksyho, nýbrž kolem excentrického francouzského milovníka umění Thierryho Guetty.
Žije už léta v Los Angeles a zbohatl na obchodu s módním textilem. Je to člověk, který věnoval celý život amatérskému filmování prakticky všeho. Údajně kvůli smrti matky, která přišla tak rychle, že po matce nezbyla památka a Thierry nyní trpí nutkavou potřebou vše zachycovat.
Shodou okolností je jeho bratranec známý streetartista jménem Invader (1969), který díky inspiraci počítačovou hrou Space Invaders skládá své postavičky z malých dlaždiček do formy jakýchsi mozaik, které lepí na mosty, fasády, pod střechy budov. Dělá to prakticky ve městech všech světadílů a své umění nazývá právě „invazí".
Thierry se chytí Invadera za šos a jezdí s ním po světě. Je ochoten lézt na mosty a šplhat na budovy. To Invaderovi imponuje, ale nakonec se jejich kroky rozcházejí. Přes Invadera se Thierry dostane k dalším hvězdám streetartového nebe, jako jsou Shepard Fairey, mimo jiné autor slavné Obamovy podobizny, nebo Neckface, Buffmonster a Swoon.
Film vrcholí, když Thierry přijde k Banksymu. Zaznamenávají spolu, jak Banksy v Jeruzalémě pomalovává zeď mezi židovskými a palestinskými územími obrázkem s pohledem na moře a palmy - jakási iluze svobody a naděje. Od novin za to dostává přezdívky West Banksy a „Robin Hood umění".
Dalším zaznamenaným činem art teroristy Banksyho je umístění figurín vězňů z Guantánama v Disneylandu - za to dokumentujícího Thierryho chytí ostraha a předá ho policii. Ale fikaný Francouz před policií vymaže celý film a po čtyřech hodinách ho pro nedostatek důkazů pustí.
V Los Angeles má pak Banksy výstavu, kterou otevírá načerveno pomalovaný slon, je tu plno koláží a ready mades. Tady Banksy a Thierry prodají vejpůl rozřízlou britskou telefonní budku za 550 tisíc dolarů.
A nakonec si Thierry Guetta založí vlastní studio street artu a říká si Mr. Brainwash (Pan Vymývač mozků). Začne zaměstnávat umělce a organizátory a uspořádá další výstavu, svým významem srovnávanou s výstavou děl Andyho Warhola.
Film oslavuje street art coby „nejmasovější umění po punku", zároveň reflektuje situaci, do níž se tento umělecký žánr a Banksy coby jeho přední ikona dostali. Ptá se, nakolik se street art, který má fungovat jako lidové umění, stal záležitostí byznysu? Nestaly z umělců celebrity a nejsou součástí mainstreamu, který karikují?
| Čtěte také: Na Berlinale míří James Bond i komisař Rex Na muzeum, které napadl art terorista, se stojí fronty |
Proč Banksy ani jednou neukáže obličej? Není to už spíš póza umělce a marketingový tah než nutnost? Proč Shepard Fairey nebo bývalý Banksyho mluvčí Steve Lazaridis vystupují ve filmu veřejně a Banksy nikoli?
Je street art skutečně široce pojaté liberální umění a hnutí, nebo je to nový žánr s přísnými pravidly a několika avantgardními umělci v čele, kteří diktují, jak bude street art vypadat? Je to volná tvorba nebo umění vázané na roli elity?
Možná je to film důležitý spíš pro generaci počítačových her víc než pro střední generaci tradicionalistů, kteří mají rádi filmy o tom, jak chlapec potkal dívku. V každém případě jde o film, který se v moři slz a rodinných dramat dosavadního soutěžního programu vyjímá svou jinakostí.
Vedle mě na novinářské projekci seděl mladík s černou kápí na hlavě a měl takovou radost, že se co chvíle mlátil do kolen a hlasitě se řehtal. „Tak," řekl jsem si, „tenhle film má zcela jasně dvě vrstvy. Jedna je pro zasvěcené a druhá pro profánní diváky, jako jsem já." Že ale mluví dost přesvědčivě k oběma vrstvám, považuju za mimořádný přínos.
Film byl uveden už na nedávno skončeném Sundance a zřejmě „za účasti autora" - v Park City zachytili několik jeho tradičních nasprejovaných děl. U někdejší Berlínské zdi se zatím žádného Banksyho vtípky ani politické a popkulturní komentáře neobjevily.
