Jiří Arvéd Smíchovský, jenž žil v letech 1898 až 1951, patří k nejbizarnějším postavám českých dějin. Skoro jako by jednoho člověka bylo málo na tolik "rolí", jaké stihla zastat tato osoba během svého záhadami opředeného života.
Byl to okultista a hermetik se zálibou v černé magii. Vzdělaný, charismatický člověk, ale také nacistický konfident a muž uzavírající ďábelské pakty nejen s bytostmi, k nimž směřovaly jeho magické rituály, ale rovněž s představiteli moci. Následkem čehož byli mnozí odsouzeni na smrt.
Není divu, že si tuto až faustovskou postavu pro filmový debut vybral pětačtyřicetiletý Vojtěch Mašek. Uznávaný, dosud převážně komiksový scenárista se ve většině svých projektů, ať už sólových či kolektivních, nořil do neprobádaných zákoutí dějin, rád balancoval na hraně historie, fikce a mystifikace. A čtenáře či diváky spíše zaváděl do spletitých labyrintů doby, než že by jim pomáhal najít cestu ven.
Arvéd je od počátku do konce zrcadlovým bludištěm sestaveným z notně pokřivených zrcadel. Základ tvoří osud protagonisty, který coby nacistický konfident zachránil před koncentračním táborem Štěpána Plačka. A ten po válce jako vysoce postavený vyšetřovatel Státní bezpečnosti na oplátku drží ochrannou ruku nad Arvédem. Uchrání ho před trestem smrti, ale využívá jej pro své cíle.
Jenže režisér se jejich životy i knihou Jana Poláčka Malostranský ďábel, jež stála předobrazem, jen volně inspiroval. Okolo dvojice protagonistů vystavěl podivuhodný thriller či snad jízlivou grotesku uhnízděnou v myslích hrdinů, v níž se dějiny i oba aktéři zrcadlí jako záhadní dvojníci. Těžko říci, kdo je ďáblem a kdo tím, jenž se mu upsal. A jaký příběh vlastně sledujeme.
Maškův snímek je kontrapunktem ke všemu, co si představíme pod označením český životopisný film. Od Masaryka přes Tomana po Šarlatána tvůrci vyprávějí o více či méně známých postavách zdejších dějin s cílem vystavět drama schopné mezinárodní konkurence. Většinou jsou to díla pojednávající sice o nečernobílých hrdinech, ale buď ukazují jasnou morální volbu, nebo končí u toho, že o protagonistech ve snaze o vrstevnatost neříkají vůbec nic.
Arvéd také nenabízí klíč k jasné interpretaci. Ale činí tak zcela záměrně. Chce ukázat dějiny jako tyglík, v němž se jako při alchymistických proměnách hmoty taví mnohé ingredience a výsledek chápou či dovedou cele uchopit jen ti zasvěcení. Pokud vůbec někdo.
Mašek se celý film pohybuje v potemnělých interiérech věznic, kanceláří či pražských bytů obložených knihami. Ty Arvéd miluje, z mnoha dovede citovat zpaměti svůdným hlasem, na němž snímek z velké části stojí. Což je jedna z předností: precizní práce se zvukem a s tóny hlasu, jaká v české kinematografii nebývá běžná. Jsou to šepoty a výkřiky podmanivé i zrůdné, tak jako sám protagonista, šarmantní chlap i zoufalý egomaniak - tak jako mnoho mystiků, v nichž se pronikavý intelekt tloukl s vírou ve vlastní nadřazenost a odtud pramenící pokřivenou morálkou.
Režisér rád pracuje s mnoha vrstvami, banální i závažné v jeho dílech mívá stejnou platnost, neexistuje první, druhý a třetí plán. Při četbě jeho obsáhlého komiksu Sestry Dietlovy se čtenář brodí stránkami plnými sugestivních maleb, pod nimiž jako podkres neleží bílá plocha, ale listy novin a dalších tiskovin přetřených vrstvami barev. A podobně na diváky působí jako filmař.
Jako by podkladem všech záběrů byly stránky magických spisů, jež hovoří kódovanou řečí pouze k těm, kdo znají klíč. Mašek přetírá vrstvu přes vrstvu, stejné či podobné události se opakovaně variují, Arvéd vykřikuje: "Ale to už tady bylo!" Nikdy není jasné, zda je právě pánem situace, nebo zoufalcem, před nímž se dějiny prohánějí a on už náhle není tím, kdo by jejich chod třímal v rukou.
Snímek těká mezi různými obdobími a všemi se line nasládlá, opojná vůně opia, jejž protagonista často užíval. Film se pokouší vetřít do hlav diváků podobně jako tato substance, bystřící i mámící smysly zároveň, údajně rozkmitávající tělo do citlivosti, kdy lze skutečnost prožívat až na buněčné úrovni.
Arvéd svádí mladého vyšetřovatele StB pomocí veršů od Stanislava Kostky Neumanna, nutí jej číst Kafkův Proces v němčině, umělecké i magické spisky mu jsou vzácností i denním chlebem, podobně jako návykové substance. Odkazy k literatuře však nepředstavují jen manýru či snahu podtrhnout hrdinův rozhled. V jedné klíčové scéně je Arvéd označen za člověka, který prý napsal pokračování Švejkových dobrodružství. On se po drobném naléhání rozvypráví, co Švejk vyváděl za druhé světové války. A jak, když došlo na nahánění vězňů v koncentračních táborech do "sprch", jen lakonicky poznamenal: No jo, hygiena musí bejt.
Není to je jen báječný, haškovsky cynický vtip. Maškův Arvéd je v jednom ohledu pokračovatelem hrdiny Haškových próz, této pravděpodobně největší české literární postavy minulého století.
Švejk nebyl žádným lidovým blbem, jak se občas vlivem nepochopení i velmi prostředních a zavádějících filmových zpracování tvrdí. Jaroslav Hašek napsal velký evropský román právě proto, že jeho hrdina byl "mužem bez vlastností", chameleonem, dokonale prázdnou nádobou, neproniknutelným zrcadlem, v němž se jen odrážely strachy celé společnosti a všech jejích vrstev.
Podobně neproniknutelným "Švejkem" se nyní stal i filmový Arvéd. Pravda, používá jiné metody, stěží by mohl být označen za prosťáčka. Ale stejně jako u Haškova "dobrého vojáka" pro tohoto "zlého mystika" platí, že každému nastavuje jinou tvář. Je mnohem temnější než ta švejkovská. A jen málo dovede říci o své době, pokud by divák lačnil po faktech.
Arvéd přesto mluví o povaze dějin. Neříká zřejmé věci, neúčtuje s nacismem či komunismem a nepotřebuje mezi nimi dělat jednoduché paralely. Spíše ukazuje svět jako neproniknutelné bludiště, jímž je obtížné se brodit, ať už jde právě o dějinotvorné okamžiky, drobné zákulisní hry či běžné dennodenní promluvy.
Ve všech případech nasazujeme masky. A neumíme je odložit ani na vteřinu. Nikdy se nevymaníme z onoho "věčného návratu téhož", o němž film v posledku vypráví. Lze se jen rozhodnout, zda chceme být těmi, kdo drží v šachu ostatní i sami sebe, nebo jestli kráčet jinudy. Aby svět byl také a především radostným místem, o jakém psal další mnohdy nepochopený autor Friedrich Nietzsche, jehož lidé tak často bláhově pokládali za nihilistu.
Film
Arvéd
Režie: Vojtěch Mašek
CinemArt, v kinech od 25. srpna.