Jiří Arvéd Smíchovský vystudoval práva a filozofii, ovládal sedm cizích jazyků a vynikal geniální pamětí. Zároveň byl ovšem konfidentem nacistické zpravodajské služby a po válce se zase jako svědek podílel na politických procesech zinscenovaných komunisty. Co vás k téhle rozporuplné postavě českých dějin přivedlo?
Odmalička mě zajímaly horory, přitahovaly mě fantaskní příběhy, které člověku nahánějí hrůzu, a zároveň jsem měl vždycky rád absurditu a grotesknost. Proto jsem se ve svých komiksech, divadelních hrách i filmových scénářích věnoval námětům, které jsou na jednu stranu děsivé, ale z jistého úhlu pohledu taky směšné, někdy až parodické. Obě tyhle roviny jsem u postavy Arvéda Smíchovského našel. Seznámil mě s ní jeden můj kamarád, který se zabývá hermetismem, magií a ezoterikou. Tušil, že by mě mohla zajímat.
Už když jsem si o ní začal zjišťovat první informace, například v knize psychologa Milana Nakonečného Novodobý český hermetismus, připadalo mi, jako by vypadla z látek, které jsem dosud zpracovával. Četl jsem si o člověku, který byl po válce odsouzený na doživotí za kolaboraci s nacisty, a celý národ si tak myslel, že hnije někde v kobce. A Smíchovský si přitom svůj trest odpykával v apartmánu hotelu Esplanade, kde měl veškeré pohodlí včetně okultistických knih a magických předmětů, po kterých tolik toužil. Věci, které působí naprosto surreálně, byly často tím nejpravdivějším, co se v jeho životě odehrálo.
Kdy vás napadlo, že byste právě o Smíchovském mohl natočit svůj celovečerní režijní debut?
Když jsem během studia scenáristiky na FAMU zjistil, jak náročné je prosadit projekt, který úplně nezapadá do běžné produkce, zběhli jsme s mým kamarádem Džianem Babanem ke komiksu. Byl to únikový manévr, díky němuž jsme si mohli plnit všechny svoje neuskutečněné sny. Touha natočit vlastní film mě přesto neopustila, a tak jsem si o případném debutu začal nezávazně povídat s producentem Tomášem Michálkem, kterého zaujal můj bakalářský scénář na motivy Čechovovy povídky Černý mnich. Vypráví o člověku, který potká přízrak mnicha a po rozhovoru s ním uvěří ve vlastní výjimečnost.
V Arvédovi se tohle faustovské téma prolíná taky, a když jsme o něm s Tomášem začali uvažovat, vyšel shodou okolností román Malostranský ďábel, který o Smíchovském napsal Honza Poláček. Prověřili jsme, jestli na případné zfilmování knihy už někomu neprodal autorská práva. K naší radosti byla stále k dispozici, a protože měl Honza za sebou řadu historických rešerší a chtěl se Arvédovi věnovat dál, rozhodli jsme se ho přizvat ke spolupráci na scénáři. K tomu, že jde teď film do kin, tak přispělo několik šťastných náhod.
Smíchovský se v dospělosti zabýval okultismem a pořádal rituály, při nichž vzýval ďábla. Přitom vyrůstal v katolickém prostředí a studoval teologii. Kdy se rozhodl přejít k "temné straně síly"?
Snažili jsme se toho momentu dopátrat. Přestože jeho příklon k černé magii zůstává stále do jisté míry obestřený tajemstvím, dost možná souvisel s tím, že Smíchovského vyhodili z poměrně prestižního katolického lycea, které studoval v Itálii. Není vyloučené, že původně hledal Boha, a když mu to zakázali, začal se zabývat odvrácenou stranou. Černá a bílá magie nakonec často fungují jako spojené nádoby. Když se hledající mystik vydává na cestu k poznání, pohybuje se mnohdy na jejich hranici. Není náhoda, že obřad vyvolávání démona, který se ve filmu objevuje, připomíná pokřivenou katolickou mši. V jedné scéně potom citujeme Arvédova slova, že od určitého stupně vědění se hranice mezi dobrem a zlem stírá. Polemika s tímhle výrokem je jedním z témat filmu.
Nakolik vyhazov Smíchovského ze studia teologie mohl souviset s jeho homosexualitou? Ve filmu zazní, že první sexuální zkušenost s mužem prožil jako mladík s knězem.
I to jsme se snažili zjistit. Autoři, kteří se Smíchovského životem zabývali, žádnou přímou souvislost mezi jeho vyhazovem a homosexuální orientací nezmiňují. Připouštějí ale, že vykázání ze školy mohlo souviset s jeho nezřízeným způsobem života. Smíchovský se totiž už v mládí rád opíjel, chodil po hospodách a dopouštěl se tam různých výtržností. Jak to ve skutečnosti bylo se sexuální zkušeností s knězem, je dnes těžké rozklíčovat. Mohla to být pravda, ale stejně tak mohlo jít o pouhou legendu, kterou si Arvéd sám vymyslel. Smíchovský byl totiž mistr manipulace, geniální lhář, který o sobě šířil řadu mýtů a polopravd. I proto mě koneckonců fascinoval. S tím, že katolická církev homosexuálům cestu k Bohu odepírá, se ovšem Smíchovský nevyhnutelně vyrovnat musel. Ve filmu proto naznačujeme, že se mohl cítit ublížený a říkat si, že když ho mezi sebe nepustili, přidá se na temnou stranu.
Smíchovský ale zdaleka nebyl jediným intelektuálem, který se v meziválečném období věnoval okultismu. Zajímala se o něj poměrně početná komunita.
Ano, okultismus a spiritismus se v období první republiky těšily podobné oblibě, jako když se u nás v 90. letech rozvíjel zájem o ezoteriku. Scházela se tady proslulá společnost Universalia, která sdružovala české hermetiky včetně významných osobností, jako byli Jan Kefer nebo František Kabelák. Smíchovský patřil mezi ně.
Dochovala se svědectví o tom, co se dělo při rituálech, které Smíchovský pořádal ve sklepení domu svých rodičů?
Seance, při které Smíchovský vyvolával ďábla, je zrovna v historických pramenech popsaná poměrně dobře. Účastníci, mezi nimiž byl kromě zmíněného Kabeláka třeba i spisovatel a divadelník Felix Cámara, dokonce opravdu uváděli, že se při rituálu v jednu chvíli zjevila hlava démona. Když jsme scény s obřadem natáčeli, pomáhal nám jako poradce Marek Dluhoš, který přednáší hermetismus a magii na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Dbal na to, abychom při rituálu dodržovali všechny náležitosti, na což jsme mu namítali, že se trochu bojíme, aby se nám démona náhodou nepodařilo vyvolat. Uznal to, jen ho to možná trochu mrzelo.
Nesetkali jste se pak při natáčení přece jenom s nějakými paranormálními jevy?
Když jsme v kancelářských prostorech jedné tovární budovy točili speciální upoutávku pro Státní fond kinematografie, byly tam skleněné výplně. Potom jsem tam jednoho rána přišel a dověděl jsem se, že jedna z nich zničehonic praskla. Pán, který měl halu na starost, si prasknutí vysvětloval tím, že na místě nastal nějaký přetlak. A ještě jsme si z jednoho fundusu na natáčení ukázek vypůjčili takovou ozdobnou dandyovskou hůlku, která pak zmizela.
Jedna moje kamarádka, která se magií a ezoterikou zabývá, mi posléze říkala, že se nám Arvéd tímhle způsobem do filmu možná vložil. Radila nám, jaké záchranné obřady máme použít, kdyby se začalo dít ještě něco dalšího. Naštěstí jsme je už nepotřebovali. Všichni ze štábu jsme se ale potom shodli, že při natáčení samotného rituálu nepanovala na place zrovna příjemná atmosféra a že se odříkáváním patřičných slov něco probouzí. Honza Poláček nás na druhou stranu uklidňoval tím, že Smíchovský za svého života tak moc toužil po slávě, že by byl jakémukoli zviditelnění spíš nakloněný, než že by nám chtěl plány překazit.
Skutečnost, že Smíchovský nejprve kolaboroval s německým gestapem a později šel naopak na ruku komunistům, by mohla napovídat, že šlo o typického převlékače kabátů. Patřil skutečně mezi lidi, kteří se jen snaží každý režim využít ve svůj prospěch, anebo to s jeho vztahem k politické moci bylo složitější?
Vezmu to trochu zeširoka. I dneska si všímám toho, jak se lidé, kteří se zabývají ezoterikou, mystikou nebo magií, postupně dopracují k přesvědčení, že žijeme v matrixu a všechno ve skutečnosti funguje jinak. Získají pocit, že patří do skupiny těch, kteří dovedou nahlédnout, podle jaké logiky se svět doopravdy řídí, a často se pak stanou přívrženci konspiračních teorií nebo třeba Vladimira Putina. Něco podobného podle mě před druhou světovou válkou mohlo potkat Smíchovského a další hledače skrytých pravd, a právě proto naletěli Hitlerovi. Nacismus stavěl zčásti na magické mytologii, zneužil Nietzscheho myšlenku nadčlověka, a mohl tak působit falešným duchovnem a transcendentnem. V případě Smíchovského hrály určitě velkou roli i kariérismus, komplex méněcennosti a potřeba obdivu. K nacismu ho ale stejně tak přivedla touha po poznání. Komunistickou ideologii Smíchovský naproti tomu myslím nikdy nepřijal.
Přesto měl zvláštní vztah s komunistickým zpravodajcem Štěpánem Plačkem, kterého údajně za války zachránil před koncentračním táborem a který potom Smíchovskému na oplátku zajistil fešácký kriminál, o němž jste se už zmiňoval. Co tyto dva muže spojovalo?
Jisté je, že se Plaček se Smíchovským už za protektorátu znal a že válku navzdory svému židovskému původu přežil, aniž by musel utéct nebo skončil v koncentračním táboře. Přestože to nemáme zcela doložené, věříme, že Smíchovský vedl Plačka jako svého zaměstnance a on mu za to dodával třeba kabalistické knihy ze zabavených židovských majetků. Po válce se karta obrátila. Arvéd patřil mezi mediálně nejsledovanější kolaboranty a nebýt Plačkovy přímluvy, skončil by pravděpodobně na popravišti. Namísto toho dostal doživotí, ale zároveň ho Plaček držel v šachu a využíval ho jako svědka, který pomáhal usvědčit jiné kolaboranty. Myslím, že je spojovala inteligence, vzájemně si imponovali, vznikl mezi nimi jistý druh přátelství, ale současně se snažili jeden druhého ovládat.
Vojtěch Mašek (45)
- Absolvoval scenáristiku na FAMU, ale po studiu se jako libretista a kreslíř začal věnovat hlavně komiksové tvorbě. Podílel se na sériích Monstrkabaret Freda Brunolda a Návrat Krále Šumavy, sám napsal a ilustroval komiks Sestry Dietlovy. Se spisovatelem Markem Šindelkou a kreslířem Markem Pokorným pak vytvořil román Svatá Barbora ověnčený cenou Muriel.
- Do filmového světa se vrátil jako spoluscenárista snímku Křižáček, který v roce 2017 získal Křišťálový glóbus na festivalu v Karlových Varech. Spolupracoval také na scénáři loňského filmu Okupace, který jemu a Marku Šindelkovi vynesl Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Na konci letošního srpna uvádí do kin svůj celovečerní režijní debut Arvéd.
Když jsem viděl, jak přesvědčivě Michal Kern ve filmu Smíchovského zahrál, říkal jsem si, jestli mu z role nezačalo strašit v hlavě. Poměrně odpudivou postavu se mu totiž podařilo ztvárnit natolik charismaticky, že je divákovi chvílemi skoro až sympatická.
Ďábel pochopitelně charismatem disponovat musí. Kdyby byl na první pohled odpudivý, nebude mít takovou moc. S Michalem Kernem jsme si už od začátku říkali, že Arvéda nechceme zachytit ani jako čisté zlo, ani jako hajzlíka, u něhož se najednou odhalí jeho lidská stránka. Dlouho jsme hledali způsob, jak z něj udělat postavu, která diváka přitahuje, aniž bychom její činy jakkoli omlouvali. Klíč k jejímu ztvárnění nakonec Michal našel hlavně v Arvédově věčné snaze něco skrývat. Rozpoznali jsme v něm člověka, který se bojí, aby nebyl považovaný za příliš banálního, hloupého nebo nedostatečného. Neustále kolem sebe buduje nějakou iluzi, a když se přece jenom občas pokusí být přirozený, tak se toho zase rychle lekne. Jen málokdy dovede být sám sebou, z čehož ale plyne jeho obrovská osamělost, a když to divák zjistí, může s ním skoro až soucítit.
Michalovi hodně pomohlo, když si uvědomil, že podobný boj, jaký sváděl Smíchovský, často sám zažívá v herecké profesi. Na jevišti totiž taky ztvárňuje smyšlenou figuru, ale zároveň do ní musí vložit něco ze sebe, aby byla živoucí a nepůsobila pouze jako imitace. Dokonce se mi svěřil, že si ve filmu připadá strašně odhalený, jako by tam byl sám za sebe. A není to proto, že by byl takové monstrum. Jenom si ve chvílích, kdy Arvéd vypadává z role, kterou si sám napsal, vybavuje momenty, kdy se mu něco podobného stalo při hereckém výkonu v divadle.
Jak dlouho Michal Kern k postavě, která pořád něco předstírá, pronikal, aby jí přišel na kloub?
Zkoušeli jsme zhruba rok. Slýchal jsem totiž od herců, jak před natáčením často nemají čas se do role dostat, a někdy dokonce jenom dorazí na plac, kde se to už nějak udělá. Sám jsem měl ale z toho, že se to nějak udělá, strach - už proto, že šlo o můj první film a o takhle složitou postavu. Proto jsem se s Michalem Kernem, ale i Sašou Rašilovem, Vojtou Vodochodským, Jardou Pleslem a Martinem Pechlátem dohodl, že se nad scénářem budeme potkávat ještě dlouho před natáčením. I jim tenhle přístup nakonec vyhovoval, protože jsme díky němu měli prostor zkoušet cesty, kterými jsme se třeba nakonec nevydali.
Michal Kern to měl s postavou, která si pořád na něco hraje, pochopitelně nejtěžší. Na jednu stranu dostal roli Arvéda, který byl z podstaty věci exaltovaný, a současně měl najít v té expresivitě věrohodný herecký projev. Bylo zajímavé pozorovat, jak se Michal stává Arvédem. Ale dával si velký pozor na to, aby ze sebe postavu vždycky na konci natáčecího dne setřásl. Výhodou bylo, že jsme točili měsíc v kuse, bez nějakých delších přestávek, takže si roli odžil a už se do ní nemusel znovu vracet.
Michal Kern byl dosud známý hlavně z divadelních scén, ve filmu se příliš neobjevoval. Obsadil jste ho do role Arvéda právě proto?
Michala jsem znal už z dob studií. Chodili jsme do stejného ročníku - on na DAMU, já na FAMU. Později jsme spolu zkoušeli představení Mimo zápis ve Studiu Hrdinů. S rolí Arvéda jsem na něj myslel už v době, kdy jsme teprve pracovali na scénáři. Viděl jsem totiž, jak širokou má jeho herecký projev škálu - od křehkosti až po démoničnost. Vyvažování stylizace a civilnosti jsme ale řešili. To balancování nás bavilo.
Na závěr by mě zajímalo, jaké máte zatím na film reakce. Hodně si v něm totiž hrajete s prolínáním různých časových rovin nebo přeskakujete mezi realitou a snem, takže se nepozorný divák může snadno ztratit.
Zatím se ke mně dostaly jak nadšené ohlasy, tak ty rozpačitější, které filmu vyčítají, že diváky záměrně mate. Sám mám filmy, které mě matou, rád. Rád se v příbězích ztrácím a bloudím, dokonce neustálé překvapování a obracení významů vnímám jako jednu z předností. Na druhou stranu úplně chápu, že to bloudění musí být příjemné. Divák nesmí být tak zmatený, až je otrávený. Měl by z kina odcházet s tím, že sice třeba všechno racionálně nepobral, ale neztratil chuť náš film zkoumat dál.
