Přehlídka evokující pohled na meziválečnou Paříž očima milovníka umění akcentuje tvorbu trojice malířů českého původu Georgese Karse, Othona Coubina a Francoise Zdenka Eberleho. Tvůrce, s nimiž se setkávali, zastupují vystavená díla Amadea Modiglianiho, Marca Chagalla či Suzanne Valadon. Atraktivním doplňkem, dokreslujícím dobový bohémský noční život, je série fotografií od dalšího cizince žijícího v Paříži: rumunského dokumentaristy Brassaïe.
Zatímco Kars a Coubine - respektive Kubín, který si v Paříži "pofrancouzštil" jméno - jsou v českém prostředí známi, Eberle bude pro zdejší publikum objevem. Jeho plátna zachycující postavy nočního života na Montmartru, jako jsou prostitutky, zlodějíčkové či pijanky vysedávající v kavárnách, se přitom zdají být "nejfrancouzštější".
Představovaná trojice měla ve své době dost úspěch. Malíři hojně vystavovali v Paříži i Praze, také dobová kritika si jich všímala a hodnotila je. Kurátorka Anna Pravdová sleduje jejich zakotvení ve Francii a způsob, jakým se přidali k École de Paris - Pařížské škole, jak dobový kritik označil umělce tvořící tamní kosmopolitní scénu.
Její nejslavnější podobu reprezentují v úvodu přehlídky obrazy Marca Chagalla a vzácná zápůjčka z Muzea moderního umění Paříž: Modiglianiho Žena s modrýma očima. "Nemáme tu nic od Toyen, Josefa Šímy nebo Františka Kupky. Ti se pohybovali v jiných kruzích," říká kurátorka a na adresu slavných avantgardistů dodává, že se nyní zaměřila na zatím nedoceněné malíře neoklasicismu.
Karsův tragický osud
Jejich často figurální díla nepředstavují návrat k realismu, jak se na první pohled zdá. Reálné kulisy nejsou čistou nápodobou viděného. Kars, Coubine a Eberl své výjevy stylizovali a přetvářeli. Nehledali líbivost, ale především autenticitu. Dopisovatel Lidových novin, výtvarný kritik Richard Weiner, napsal o Karsovi, že je "malířem kurážné nelíbivosti".
Georges Kars do Paříže přijel ve svých 26 letech roku 1908, kdy se tam také oženil s baletkou Norou Bertou Braunovou. Za svědka mu šel básník Guillaume Apollinaire a spřátelil se také s dalšími pařížskými umělci. Do bytu manželů Karsových na Montmartru docházeli malíři Marc Chagall a Chaïm Soutine nebo kritik André Salmon. Španěla Juana Grise občas doprovázel i Pablo Picasso.
Ve Francii zůstal do první světové války, potom narukoval jako důstojník nepřátelské rakouské armády. Podobně jako jiný český malíř s pařížskou zkušeností Bohumil Kubišta. Tomu ovšem účast ve válce na "špatné straně" následně zkomplikovala přijetí jeho díla ve společnosti mladého československého státu. Kars se po válce znovu vrátil do Paříže, kde se dobře uchytil a renomé si udržel tam i doma. Nabídku od Umělecké besedy na samostatnou výstavu v pražském Obecním domě proměnil roku 1931 ve velkou přehlídku pařížského umění nazvanou rovněž École de Paris.
O šest let později Spolek výtvarných umělců Mánes připravil Karsovi samostatnou soubornou výstavu, kterou navštívil i prezident Edvard Beneš.
Malíř, jenž se v kosmopolitním prostředí Paříže přejmenoval z Jiřího na Georgese, byl také vítanou spojkou mnoha českých návštěvníků dychtivých po poznání pařížského ovzduší.
Od roku 1933 začal jezdit na léto do Španělska, kde si v přímořském Tossa de Mar koupil domek. Místní ho přijali vřele, podle kurátorky se jeden dnes už neexistující podnik v Tosse nazýval Bar Kars. Z přímořského městečka však musel narychlo uprchnout před občanskou válkou v roce 1936. Traumatický zážitek zachytil v přelidněném obraze nazvaném Obrazoborectví, ve kterém zdivočelý zástup drancuje kostel.
Španělská revoluce přiměla Karse, jenž byl židovského původu, k prvnímu z řady úprků. Když pak za druhé světové války nacistická vojska zabírala Francii, musel nejprve opustit Paříž a uprchnout do Lyonu, načež odsud zanedlouho prchal do Švýcarska, kam se dostal dramaticky broděním přes řeku Doubs.
Překonávání hlubokého ledového proudu málem skončilo tragédií. Kars doprovázel sochařku Chanu Orloff a jejího malého syna. Ten se v řece začal topit a Kars mu zachránil život. Přežili všichni tři. Kars následně odešel za svou sestrou do Ženevy, konce války se ale nedočkal. Pod vlivem hrůzných dokumentů o holokaustu si nervově vyčerpaný umělec vzal život skokem z hotelového okna.
Modelka a malířka
Výstava však pojednává ještě o idylických pařížských časech. K blízkým přátelům Georgese Karse patřila i trojice umělců Suzanne Valadon, její syn Maurice Utrillo a manžel André Utter, o tři roky mladší než Utrillo.
Původně cirkusová akrobatka Suzanne Valadon se po pádu na hrazdě živila jako modelka. Její tvář a také tělo je mimo jiné zvěčnělé na oponě pražského Národního divadla. Vojtěch Hynais podle ní namaloval okřídleného génia českého národa.
Oblíbil si ji také Edgar Degas, který ji podporoval ve vlastní tvorbě. I díky němu se Suzanne Valadon vypracovala v uznávanou výtvarnici. Tak ji poznali i Karsovi - malířovu ženu zachytila na jednom ze svých obrazů. Blízkost jejich vztahů dokládá i kresba, kdy Kars naopak zvěčnil ji na smrtelné posteli.
K nejvýraznějším dílům pražské výstavy patří sebevědomý autoportrét Suzanne Valadon. Z obrazu shlíží krásná žena výrazných rysů, sotva by někdo hádal, že jej autorka namalovala ve svých dvaašedesáti letech. Dílo zapůjčené z francouzské sbírky fascinujícím a zároveň velmi prostým způsobem spojuje obě její "profese" - modelky a malířky.
S malířem Utrillem se Georges Kars úzce spřátelil, jak dokládají Utrillovy portréty zhotovené Karsem a například naivistický zimní obrázek s Karsovým rodným domem v Kralupech nad Vltavou, který Utrillo kamarádovi namaloval podle pohlednice. Právě městské krajiny vytvářené podle pohlednic, nejčastěji Montmartru, Utrilla proslavily.
Výstava věnuje pozornost také galeristce Berthe Weill, první ženě, jež si pod svým jménem otevřela galerii. Vystavovala současné umělce, mezi prvními dala prostor Picassovi či Henrimu Mattisovi. Jediná výstava Amadea Modiglianiho za jeho života se také odehrála v Galerii Berthe Weill. Z českých umělců působících v Paříži se do jejího programu dostali právě Kars, Coubine a Eberl. Výstavy se střídaly rychle, zpravidla trvaly pouhé 2 týdny.
Mírná dávka primitivismu
Otakar Kubín se v Paříži usadil s manželkou Blaženou krátce po svatbě v roce 1912. Upravil si jméno na Othon Coubine a po první světové válce, kterou jakožto občan nepřátelské mocnosti zčásti strávil ve francouzském internačním táboře, radikálně změnil i výtvarný projev. Opustil kubisticko-expresivní malbu, ztlumil ostré barvy, postavy poskládané z hranatých tvarů získaly realistickou oblost. Začal malovat krajiny zaplněné lidmi, později jen prázdné přírodní scenérie. Svůj výraz postavil na zjednodušování a jemné stylizaci.
Doboví kritici přirovnávali jeho práce k tvorbě naivisty Henriho Rousseaua. Josef Čapek po zhlédnutí Coubinovy výstavy uspořádané Spolkem Mánes v roce 1923 v Praze napsal: "Mírná a nikdy nevkusná dávka primitivismu dodává dílům vytvořeným z tohoto naladění oka i ducha jistou moderní pikantnost a přitažlivost."
Aktuální pražská výstava ukazuje Coubinovy "žánrové" ženské postavy jako krajkářku, šičku, venkovanku, matku s dítětem. Výrazně víc obrazů však tvoří jeho krajiny, které proslulému sběrateli a výtvarnému kritikovi Leo Steinovi vrátily chuť znovu nakupovat umění.
Bratr spisovatelky Gertrude Steinové, se kterou na mnoho let přesídlil z USA do Paříže a společně s ní podporoval avantgardisty, vytvořil unikátní sbírku raného kubismu. Těsně před první světovou válkou však radikálně změnil vztah k umění, vrátil se do USA a většinu sbírky rozprodal.
V roce 1926 nicméně spatřil Coubinovy krajiny a začal znovu sbírat, především díla česko-francouzského umělce, kterého oceňoval pro jeho civilnost a sílu umělecké vize. "Tam, kde někteří vidí především popisnou malbu, jiní bez námahy objeví rysy charakteristické pro mistrovská díla," napsal Leo Stein. Coubinova neoklasicistní díla byla podle něj v protikladu k avantgardě, kterou Stein přestal obdivovat: "Coubine má klasický smysl pro objektivitu. Nesnáší přehánění, z nějž mnozí těží své efekty."
Sběratel se dokonce smluvně zavázal, že bude každý druhý měsíc posílat malíři slušnou apanáž, za kterou si nárokoval polovinu jeho produkce. Brzy tak shromáždil bohatou sbírku Coubinových obrazů, především krajin. Jedna část Valdštejnské jízdárny se proměnila v "salón sběratele", plátna jsou tu zavěšená na stěně jedno vedle druhého. Velká část těchto obrazů, zapůjčených ze soukromé sbírky, má v Česku výstavní premiéru.
Závěr přehlídky patří téměř zapomenutému, přitom ve své době oblíbenému malíři Francoisovi Zdenku Eberlemu. Přitahovala ho noční Paříž, osazenstvo barů, kaváren a hospod. Maloval do sebe zavěšené dvojice na hospodských tancovačkách, výjevy z barů hodinových hotelů, prostitutky a jejich pasáky, chlápky v bekovkách s cigaretou v koutku úst.
Eberleho obrazy jsou hodně dějové, postavy mají modiglianovsky prázdné temné oči. Malíř byl přesvědčen, že oči výraz obličeje ruší a přitom nepřispívají k podobnosti s modelem.
S Eberlem souzní snímky rumunského fotografa Gyuly Halásze, který si říkal Brassaï. Pohyboval se ve stejné době po stejných trasách jako Eberl. Proslavil jej soubor vydaný roku 1933 v knize Noční Paříž. Jak podotýká kurátorka výstavy Anna Pravdová, Brassaïův i Eberlův pohled na pařížskou spodinu nebyl společensko-kritický, spíše přátelský, soucitný, až obdivný k tomu, "jakou hrdost si dotyční dokázali uchovat i přes podmínky, v nichž žili".
Dokumentaristický podtext výstavy École de Paris posiluje katalog poskytující přehled o "umělecké kolonii" na Montmartru v meziválečném období. Přehlídka ve Valdštejnské jízdárně je atraktivní a objevná zároveň. Dává zažít atmosféru někdejšího centra evropského umění. Lehký sentiment zašlých časů soupeří s objevem, že vedle avantgardy na stejném místě kvetlo i jiné nezávislé umění, které stojí za seznámení.
