Osmidílná série Duna: Proroctví, kterou lze vidět ve videotéce Max, si z obou snímků půjčuje leccos, nakonec ale více než románovou či filmovou Dunu připomíná něco úplně jiného. Směsí pletich, sexu a násilných smrtí spíše napodobuje největší seriálový hit HBO: Hru o trůny.
Už se nenacházíme na pouštní planetě Arrakis, ale mnoha jiných místech rozlehlého vesmíru, který v roce 1965 stvořil spisovatel Frank Herbert. Autorky seriálu Diane Ademu-John a Alison Schapker se inspirovaly pozdním románem Sesterstvo Duny z pera spisovatelova syna Briana Herberta a Kevina J. Andersona z roku 2012. Vyprávějí o zrodu náboženského řádu žen nadaných mystickou mocí a schopností být jakýmisi lidskými detektory lži, jimž se později začne říkat Bene Gesserit.
Hrdinka Valya z rodu Harkonnenů se stává hlavní představenou tohoto sesterstva. A od počátku je zjevné, že tu nejde o nic posvátného, nýbrž především komplikovanou hru s cílem ovlivnit dění v říši.
Členky řádu coby císařovy poradkyně kontrolují, zda lidé během audiencí hovoří pravdu, jejich vliv však sahá mnohem dál. Otevírají se staré křivdy mezi rody Harkonnenů a Atreidů, na královský dvůr přichází vojenský veterán z pouštní planety Arrakis, kde se těží koření, hybná síla tohoto univerza. A brzy se ukáže, že dotyčný není jen zkušeným žoldákem. Na Arrakisu se střetl s obávaným pouštním červem a vrátil se nadaný zvláštními schopnostmi.
První epizody Duny rozehrávají mnohem víc dějových linek. A snaží se lákat na minimalistickou architekturu, vyprahlé exteriéry či tíživý zvukový design, které diváci znají z filmů Denise Villeneuva. Jsou to ale spíše střípky něčeho známého než dotek téže estetiky, natož její rozvíjení.
Mnohem více prostoru seriál věnuje zákulisním machinacím, které působí poněkud strojeně, byť se jich účastní výteční aktéři jako Mark Strong v roli císaře Corrina či herečka Emily Watson coby Valya.
Tvůrci jako by však nedovedli vymyslet nic původního a jen naskakují na známé formulky. "Všechno je politika. Jsme jen figurky na hrací desce honby za mocí… a kořením," říká v jedné chvíli princezna Ynez, císařova dcera.
Ona má být jednou z adeptek řádu a opravdu v seriálu představuje jen jednu z figurek, za které tahá její otec a další. Bohužel však stejně jako je tato replika doslovná, je také pravdivá. Většina postav tu připomíná figurky. Nic, co se odehrává, člověka nedovede pohltit. Navzdory výpravnosti či působivosti některých lokací.
V jedné scéně Ynez přichází do baru se svým učitelem šermu. Hraje tu decentní atmosférické techno a se stejnou decentností se dvojice v zákulisí začne oddávat sexu.
Když do vesmírného baru vešli hrdinové ve Star Wars, bylo to extravagantní místo naznačující, že za okny čeká obrovský vesmír, který divák okamžitě zatoužil poznávat. Tento bar je však nejnudnějším místem na světě. Kdyby se nacházel třeba v Berlíně, člověk ho mine v záplavě desítek lepších. A stejně nevzrušivá je i soulož, kterou na krátkou chvíli seriál ukáže. Působí jen jako povinná položka na seznamu věcí, jež je třeba si odškrtnout v každé epizodě.
V té následující se Ynezin bratr oddává odvážněji pojaté kopulaci, u které si občas spolu s partnerkou šňupne něco ostřejšího. Tady jako by zase tvůrci zapomněli, že svět původní Duny pohání tajemné koření, látka mnoha tváří, ale mimo jiné psychedelická. Mnoho scén seriálové Duny však působí, jako by postavy a jejich půtky poháněl spíše kokain.
Duna: Proroctví chce klást závažné otázky, zkoumat povahu autoritářství i náboženství, jak naznačuje rozkol v sesterstvu. A minimálně s některými detaily novinka skutečně pracuje hezky, třeba s anachronicky působícími technologiemi na zobrazování informací.
Jedná se ale jenom o drobnosti, jakou je i výlet na odlehlou, mrazivou domovinu rodu Harkonnenů, kde živobytí přináší lov velryb, jejichž těla se povalují na pobřeží. Coby atmosférická dekorace pro fanoušky to potěší. Jinak se tu bohužel mnohem více mluví, než vypráví obrazem, což byla doména Villeneuvových snímků.
Nová Duna působí především jako další produkt videotéky Max, který by chtěl napodobit Hru o trůny, největší seriálový hit této platformy. Zatím ale nepřináší dostatečně zajímavé postavy, které bychom chtěli vidět se vraždit, milovat či nenávidět.
