Všichni jsme zvířata. Opulentní show se 40 umělci Human Zoo uhrane a křičí

Boxerský ring obklopený kruhovou atletickou dráhou hostí licencovaný souboj. Jeden zápasník je oděný do sytě červené, druhý do sytě modré. Nastupují za doprovodu burcujících písní, rozhodčích a hlasatelova vyvolávání. Úvod Human Zoo – Gospelová Anarchie nás autentickým boxem připravuje na knockoutový a fyzický prožitek. Po něm následuje v živém čase sledovaná demontáž a přestavba, zakončená ze stropu spouštěným obřím nafukovacím slonem. Ring je sice nahrazen podlažní cirkusovou hvězdou, ale boj nekončí, diváky čeká další, tentokrát emocionální zápas. 

Zobrazit
11 fotografií

Viktor Tauš se svým tvůrčím týmem, jmenovitě choreografkou Kristinou Tukan, scenáristou Luborem Dohnalem, production designérem Janem Kadlecem a hudebníkem Romanem Holým, vytvořili opulentní show, jež má mnoho společného s tvůrcovým předchozím scénickým projektem Snowflakes. Ten sloužil jako živý trailer k filmu Amerikánka. Tvořený několika umělci (a především dětmi z různorodě vykloubených sociálních skupin) rámoval autentické zpovědi formou přímočarých monologů s puncem terapeutického sezení. Nechyběla ani řada energických hudebních výstupů s okázalým aranžmá. 

Režisér zmíněného brilantního filmu Amerikánka či detektivních sérií (Vodník, Modré stíny, Zrádci) jdoucích na dřeň rodinných a osobních traumat i v Human Zoo ukazuje svůj nakažlivě zevrubný cit pro humanismus. Tauš je obecně tvůrce chovající úctyhodnou, a díky své naivitě i půvabnou, představu, že umění má sílu změnit svět. Má ambice pohnout i tím nejzarytějším cynikem. Miluje samotný proces, oslavuje čistotu spolupráce rozličně zaměřených lidí a toto nadšení se daří od prvních minut přenést i na publikum. 

Ukažme duši, přiznejme si vlastní cenu 

Gospelovou anarchii tvoří desítky lidí různorodých profesí (zpěváci, herci, tanečníci, boxeři) a věku. Největší část osazenstva pobíhá v zářivě žlutých mikinách s velkou nulou uprostřed. Takzvaní „bedňáci“ odění v elegantně padnoucích sametových oblecích s malebnými vzory upomínají na určitou autoritativní funkci a disciplínu, zatímco se mezi nimi míhá několik postav vězněných v robustních a pohyb omezujících kostýmech, jejichž části společně s duševním obnažováním postupně svlékají. 

A o to jde v inscenaci především. O obnažení sebe samých, přiznání si vlastní hodnoty, o schopnost čelit tomu nejtemnějšímu strachu. Inscenace přepíná mezi extrémy. Mezi fyzickým výkonem a vysílením, mezi zběsilým během a tancem, mezi hlasitým kolektivním sdílením a komorní monologovou zpovědí. Nejde o vyprávění v klasickém slova smyslu, spíš o jakousi emocionální mapu, přičemž každý segment nabízí kořeny toho dalšího. Hlasité, pestrobarevné a brilantně choreograficky koordinované pasáže s hudebním aranžmá, které je dominantně tvořeno funkovou složkou, gospelovou variací, rapem či diskotékovou dekonstrukcí vážné skladby, jsou hlavním zdrojem spektáklu. 

Určujícím tancem je krump, výbušný, původně pouliční tanec nesoucí v sobě jistou agresi. Celá show má parametry jakéhosi rituálu, což umocňují performeři, jež v mnoha částech neustále krouží dokola. Tvůrci konceptuálně pracují s prostorem Nové spirály. Kruhovité ochozy nabízí dokonalou perspektivu, kdy přímo hledíte do tváře takřka každému spolusedícímu. Všichni se stávají součástí „lidské zoo“. Postupně si tak začínáte všímat reakcí ostatních diváků, sdílíte s nimi konkrétní okamžiky, vždy však po svém. Jde v něčem o očistně diskomfortní zkušenost. 

Škoda patetických zpovědí 

Show dění na jevišti i mimo něj přehlcuje vjemy, pozornost těká od jednoho performera k druhému. Všichni jsou mistři organizovaného chaosu. Díky prostoru a zahuštěné inscenaci tak tvůrci akcentují ústřední vytyčené téma, že kolektivní empatie a prožitek neznamenají potlačení individualismu – právě naopak. Přesto zrovna monologové pasáže, jež mají emocionálně udeřit, působí didakticky. A jistě, určitá mechaničnost je cíleně propsaná do samotné struktury, jako roboti se pohybují i někteří bedňáci. I kvůli spektakulárnosti v čele s divokým úvodem intimní pasáže znějí do prázdna. 

Související

Na Kampě se v červnu objeví muzikál Klan Baťa. V hlavní roli Hes a Lambora

Z davu vždy doprostřed vystoupí jedinec, aby se svěřil, otevřel, vykřičel. Z vlastních nejistot, ekologické tísně nebo života v kapitalismu. Zpovědi jsou navzdory energii zatěžkané kašírovaným patosem, na míle vzdálené autenticky bezprostředním Snowflakes. Právě při srovnání s Taušovou předchozí inscenací působí tyto momenty jako slabé deriváty. Zmíněné výpovědi jsou jakýmisi testamenty, nechtějí vést dialog. Banálně a tezovitě poukazují na problémy především mladých lidí, byť nejen jejich. Životem pulzující hudební anarchie je tak čeřená někdy až ubíjející křečí slabého textu, který je i přes svou povrchní heslovitou zašifrovanost v jádru naivní. 

Konceptuálně obhájený rytmus se bohužel hroutí pod tíhou vlastních ambicí. Human Zoo – Gospelová Anarchie se navíc až velmi ochotně sama vysvětluje. Nejpodnětnější je zpětné uvažování nad formou, systémem vyprávění a symbolikou kostýmů. Katarzně strhující emocionální prožitek je ale tak nějak přeřvaný. Přesto jde o projekt, který se vymyká standardní produkci, je tvůrčím způsobem důkladně promyšlený a perfektně pracuje s prostorem. Inscenace má naplánovaných celkově 50 repríz. A i když ji chybí nadhled a frustruje, opakovaná návštěva je přece jen lákavá.