Tony pracuje jako reportér regionálních novin a zlomyslně, se skvostně lapidárním vtipem uráží lidi na potkání. Bez zábran a nahlas říká všechno, co ho na adresu bližního právě napadne, ať jde o ženu, kněze, nebo dítě. Než se můžeme zasmát, jeho černý humor nám na okamžik vyrazí dech. Nekorektní reakce jsou ovšem jeho krunýřem i ventilem z depresí po smrti milované ženy Lisy. Tony hledá, proč vůbec žít.
Role napohled dobromyslného chlapíka, který proti všem očekáváním po svém okolí - dementního otce na kolečkovém křesle nevyjímaje - pálí ostrými, Milanu Šteindlerovi dokonale sedí. Nejenže umí přesně načasovat cynickou hlášku tak, abychom se nakonec zbořili smíchy, hlavně mu věříme, co jeho postava za žádnou cenu nechce dát najevo: že Tony je po odchodu Lisy vevnitř rozsekaný na kousky.
Lisu hraje Jitka Asterová a poznáváme ji jen z videí, jež si protagonista pouští. Na úplném začátku je to studentský film Kašpárek, který roku 1980 natočil Tomáš Vorel. Pro inscenaci představuje doslova dar shůry, protože oba aktéry, mladičkého Šteindlera a Asterovou, díky šikovnému sestřihu vidíme jako zamilované dvacátníky, svobodně a šťastně "blbnoucí" v pražských ulicích. O to víc si umíme představit vztah a humor, který pár spojoval, než ho rozdělila zubatá.
V dalších záběrech už sledujeme Lisu na nemocničním lůžku, s šátkem na hlavě typickým pro onkologické pacientky. Slyšíme vtipné videovzkazy, jež před smrtí nahrála svému muži, když předvídala smutek a praktické výzvy, jimž bude nepraktický Tony po jejím odchodu čelit - třeba domovnímu alarmu nebo špinavému nádobí.
Dobře šlapající komedie
Autora, režiséra a herce Rickyho Gervaise, ověnčeného mnoha cenami BAFTA, Emmy i British Comedy Awards, mimo standupová vystoupení proslavily seriály Kancl a Komparz, které spolurežíroval a v nichž ztvárnil hlavní role. Získat práva na adaptaci jeho After Life je pro Divadlo Na Jezerce podobné terno, jako když nedávno uvedlo povedenou jevištní verzi filmu Naprostí cizinci od Paola Genoveseho.
O to víc překvapí, že pod titulem není uvedený autor adaptace a překlad je dost neobvykle "kolektivně" podepsán Divadlem Na Jezerce. Anonymní autorství samozřejmě může znamenat, že české repliky vznikaly při zkoušení současně s postavami a herci si je z anglického originálu upravovali takzvaně do huby. Nasvědčovalo by tomu i závratné tempo dialogů, jejichž věty jsou přesně propojeny s jevištní akcí i dobře načasovanou pointou.
Někdo ale musel z osmnácti půlhodinových dílů tří řad seriálu vybrat výstupy, které tvoří páteř divadelního scénáře. Ať to byl kdokoli, udělal to zručně a použil staré dobré bulvární kopyto - to není výtka, ale pojmenování žánru. Do Tonyho cynických žertů se postupně víc a víc vkrádá touha po životě i novém vztahu. Všechno míří ke smíření a dojemnému závěru. Což ostatně souzní s dramaturgií Jezerky, jak ji pojmenoval principál Jan Hrušínský: "Vždycky chci, aby na konci bylo nějaké světýlko naděje, které vám dá šanci lapnout dech a žít hezky."
Chytře rozvržená scéna Dády Němečka, jíž dominuje Lisin náhrobek a hřbitovní lavička, neklade šlapajícímu komediálnímu stroječku žádný viditelný odpor, naopak usnadňuje hladké, občas i simultánní přechody mezi "filmovými" střihy v různých prostředích.
Vtipně o smrti i trapnosti
Režisérovi Janu Hřebejkovi se povedlo obsazení. Milan Šteindler je nejzábavnější, když "nehraje" a jen lakonicky, zdánlivě bez emocí glosuje, co se zrovna děje a co prožívá. Díky předstírané apatii, nadhledu a také zkušeným spoluhráčkám, které netlačí na city a zdatně mu sekundují v humoru, ustojí i situace na hranici dojáku, jako jsou setkání na hřbitově s Ann, již ztvárnila Libuše Švormová, nebo náznak love story s ošetřovatelkou jeho otce v podání Jaromíry Mílové.
Anežka Rusevová, Jan Hrušínský a Jan Řezníček mají po třech, respektive čtyřech rolích. Nečekané a vskutku bleskové převleky i jednoduše, ale nápaditě stylizované proměny, které využívají výraznou fysis interpretů, jsou neutuchajícím zdrojem překvapení a smíchu.
Hrušínský v roli kněze a především psychiatra či Tonyho dementního otce dotahuje k dokonalosti nekorektní humor předlohy. Dělat si legraci ze starce na vozíku je těžká disciplína, jako vždycky, když chceme natvrdo a zároveň směšně ukázat věci, o nichž se raději mlčí. Co se týče nechutně realistické masky i oplzlých vtipů, Hrušínský jde na hranu, ale nikdy za ni. Skvěle trefil i profesně otupělého a sebestředného psychoterapeuta.
Hned čtyři neodolatelné tlusťochy hraje Jan Řezníček: Tonyho kolegu, pošťáka, feťáka a lůzra, který touží být v novinách, toho posledního ve zvlášť bizarním pojetí. Místy až drastický humor využívá prvky standupové komiky, pracuje s trapností i ošklivostí, ale neztrácí lidskost.
Anežka Rusevová se nebojí uplatnit svůj nesporný komický talent jako zamindrákovaná novinářka, v níž Tony pozná "nudnou šprtku Kath", nebo prostitutka Daphne, kterou nečekaně zaměstná jako uklízečku. Hudebním číslem oslní coby po mediální slávě bažící June, jež se naučila hrát nosem na dvě flétny Ódu na radost.
After Life má vlastně všechno, co můžeme od současné komedie chtít - silné univerzální téma, protože vyrovnat se s úmrtím blízkého není žádná sranda, zručně napsané a dost cool dialogy, výborné herce, schopné pracovat s komickou hyperbolou i zkratkou, a na konec happy end.
Divadlo
Ricky Gervais: After Life
Režie: Jan Hřebejk
Divadlo Na Jezerce, Praha, premiéra 30. května, nejbližší repríza 27. září.
