Moderátor satirického televizního pořadu nazvaného Mindfuck show se v rámci 300. reprízy rozhodne pro experiment. Místo slavných hostů na jeviště pozve svého šéfa a majitele stanice, několik lidí z publika a nakonec ještě kameramana, který při natáčení zfackuje jednoho z mluvčích, dotčen jeho nehoráznými výroky. Ti všichni se společně dohadují, jak má vypadat "občan první jakosti" s právem volit.
Postavy představují pestrý a docela reprezentativní vzorek české společnosti, jejích postojů, myšlení a politických názorů. Totéž platí o zástupcích televizního byznysu. Kdyby šlo jen o suchý souboj argumentů, byla by to nuda, autor si ale naštěstí dal záležet, aby účastníci debaty měli také výrazné osobní zázemí. Některé navíc spojují nevyřešené vztahy, jak se na bulvární komedii sluší.
Jednoduché scéně Jana Balcara dominuje červená pohovka pro hosty a svítící konstrukce s nápisem Mindfuck show jako pozadí. Vlevo je kamera, vpravo šatna s líčicím stolkem. Kostlivec usazený za psacím stolem, který "komentuje" některé výroky blikáním a zvukem, má možná představovat ty, jež máme ve skříni, na scéně je ale zbytečný a brzy si ho přestaneme všímat.
Na pohled není Občan první jakosti žádný velký spektákl, inscenace se opírá o chytře napsaný text a hlavně - jak je na Jezerce zvykem - o herce. Nemají to lehké. Musí vtipně konverzovat o demokracii a všelijakých vážných společenských otázkách, což nejsou zrovna témata, která by automaticky trhala bránici.
Vlastík z Vlašimi a ti druzí
Možná nejzábavnější figura je ta, která se drží nejvíc v pozadí - málomluvný, blahobytně nafučený majitel televize Strauss v podání Jana Hrušínského. Jako by stále váhal, zda se na všechno vykašlat a někomu dát pár facek, nebo ho alespoň vyhodit. S vědomím převahy vrhá k ostatním své lapidární glosy a vražedné pohledy jako přesně mířené granáty. Za tvrďáckou maskou je nepochybně ostřílený podnikatel, který má své "hodnoty" srovnané, ale také nečekaně bolavý příběh.
Hvězdou večera a intelektuálním otloukánkem je ovšem Vlastík, který přijel "až z Vlašimi" a "zaplatil si za show, a ne za nějaký rádoby chytrý žvásty". Jako kritérium pro volební právo požaduje "lásku k vlasti", nesnáší homosexuály a na černé kravatě hrdě nosí logo své firmy na opravu traktorů Little Zetor - rudé Z. Martin Sitta vtiskl Vlastíkovi, jeho bezprostředním reakcím i bizarním úvahám nevídanou autenticitu, zároveň se bezpečně vyhnul odlidštěné karikatuře voliče SPD.
Miluše Šplechtová hraje skromnou ukrajinskou uklízečku Martu se sotva znatelným přízvukem. Spíš než národnost zdůrazňuje její ženskou empatii, otevřenost a neokázalou lidskou důstojnost, navzdory nelehkým životním zkušenostem. Marta lidi nesoudí, i když neskrývá, co si o nich myslí, a volební právo by nechala bez rozdílu všem.
Jako dryáčnice se nakonec projeví Dagmar, navenek kultivovaná a vzdělaná učitelka dějepisu, zapáleně chrlící poučky a citáty na téma demokracie. Nela Boudová ji přiléhavě obdařila kazatelským patosem a lehkým afektem, který se nakonec zvrhne v pořádný hysterický výstup. Že je za ním ženský mindrák a nevydařené manželství, se nabízí tak nějak samo sebou.
Ambiciózní moderátor David si zakládá na své původní novinářské profesi, ocenění European Press Prize i úspěchu své televizní show, v níž se "skrze to děsivý médium snaží dělat něco užitečnýho". Daniel Šváb ho ukazuje jako sebestředného showmana, který si věří, že nejen na obrazovce dostane lidi tam, kam potřebuje.
Jeho triky jsou sice banální, ale fungují. Své o tom ví asistentka Andrea, se kterou má zřejmě mimomanželský poměr. Kristýna Hrušínská ji hraje jako temperamentní holku, které bouchnou saze v přímém přenosu. Podobná věc se přihodí i kameramanu Liborovi, když nevydrží poslouchat Vlastíkovy kecy. Talkshow se tak postupně mění v reality show.
Občansky angažovaný bulvár
Principál Jezerky Jan Hrušínský dlouhodobě dává hlasitě najevo své občanské postoje i politické názory. Odvážně je promítá i do dramaturgie divadla, což je pro soukromou hereckou scénu závislou na vstupném dost atypické, protože tím nejspíš přichází o část jinak smýšlejícího publika.
Třeba inscenace Jana Jirků Mašíni o životě kontroverzních bratrů a odbojářů, kteří se cestou z komunistického Československa prostříleli na Západ, může v divadle typu Jezerky na někoho působit jako červený hadr na býka - a není jediná. Ředitel ovšem poslouchá i svůj divadelní instinkt zděděný po několika generacích hereckých předků a vždy se také snaží, aby si publikum přišlo na své, aby se bavilo.
Na ambivalentním předpokladu, že jistý typ občanské "osvěty" lze sloučit se zábavou a zákonitostmi žánru bulvární komedie, staví i text a inscenace Matěje Balcara. Je to na hraně, ale dá se říct, že to tentokrát klaplo.
I při mírné didaktičnosti hry zůstává Občan první jakosti především dobrým divadlem, které nevnímá lidskou společnost černobíle, naopak apeluje na porozumění těm, kdo mají jiný názor. Sympatické myšlenky hlásá jinak dost nesnesitelná hysterka, které kdysi někdo ublížil. Chlápek agresivně šermující blbostmi z dezinformačních webů se nakonec dokáže omluvit a uznat chybu. A moderátor, jemuž tolik leží na srdci demokracie, se ve vztazích chová jako naprostý pitomec.
Bude docela zajímavé sledovat, kolik se v publiku najde Vlastíků, kteří šéfovi divadla budou mít potřebu vzkázat: "Nehrejte si na mesiáše a bavte lidi."
Divadlo
Matěj Balcar: Občan první jakosti
Režie: Matěj Balcar
Divadlo Na Jezerce, Prha, premiéra 25. března, nejbližší reprízy 6. a 26. dubna.
