Dánský film Rodinná slavnost - natočený v roce 1998 podle "severského manifestu čistoty"- později sám autor scénáře a režisér Tomas Vinterberg adaptoval do divadelní podoby. V inscenaci Martina Čičváka se na jevišti společně objevují slovenští i čeští herci; první premiéra se odehrála v Divadle Aréna v Bratislavě, druhá v Činoherním klubu.
Co jsme si, to jsme si
Zdánlivě jednoduchý příběh rodinné oslavy se rozvíjí pozvolna. Do rodinného sídla se po letech sjíždějí příbuzní, především dospělé děti, aby oslavili otcovy šedesátiny. Během několika úvodních scén vycházejí najevo problematické vztahy v rodině, dávno zapomenuté křivdy, přijíždí i odvržený syn a atmosféra se mění ve veselí v duchu "co jsme si, to jsme si, teď si nebudeme kazit hezkou chvíli".
V momentě nejslavnostnějším, úmyslně bez přípravy, přichází zásadní okamžik: najevo vyjdou otcovy dávné tragické činy. Na nečekané zjištění přítomná společnost reaguje dlouhým úporným tichem.
Otec zachová klid hodný archetypálního hrdiny a dokonce se mu podaří vše zvrátit v neprospěch zneužívaného syna. Ale ne nadlouho, druhý den přináší alespoň částečné zadostiučinění.
Čičvák si do hlavní role Helgeho vybral Juraje Kukuru. Herec a ředitel bratislavské Arény je v očích i srdcích mnoha divaček (i diváků) zapsán jako charismatický gentleman. Přestože v nedávno uvedené Albeeho hře Koza aneb Kdo je Sylvie ztvárňoval muže, který se zamiluje do kozy, Helge byl pravděpodobně Kukurův "první pedofil".
Otec je vážená autorita, okouzlující společník, který dovede pobavit. Takřka dojemně působí jeho úvodní scéna, ve které si coby stárnoucí seladon trénuje slavnostní projev.
Pomatený bavič
Chladný klid si dovede udržet i v situaci, kdy vyjdou najevo černé činy jeho minulosti. V momentě ohrožení vlastní pověsti neváhá ztrapnit svého syna, udělat z něj blázna a veřejného šaška, vyhrožuje mu psychiatrickou léčebnou.
Se stejnou lehkostí, s jakou Kukura na jevišti předvádí výstupy plné šarmu a sebevědomí, také dovede odevzdaně a zarmouceně v závěru odejít. Nakonec Helgemu skoro uvěříte, že své děti znásilňoval nerad.
Protiváhou Helgeho klidu a egoismu je jeho neurotický syn Christian, který funguje jako spouštěč dramatického děje.
Jeho slavnostní projev o tom, jak se tatínek rád koupal se svými dětmi, je určen nejen přítomné společnosti, ale slouží mu i jako určitá psychoterapie. O to víc zaráží klid, s nímž pedofilní sklony svého otce popíše.
Matěj Dadák zvládá komickou roli pomateného baviče, daří se mu předčasně neodhalit ani nenaznačit jakýkoliv dramatický zvrat. Ten přichází tak nečekaně, jako je nečekaná otcova následná reakce.
Christian se během hry několikrát proměňuje z vyrovnaného úspěšného chlapa v nejlepších letech v pomateného psychotika hledajícího svou mrtvou sestru - a Dadák tyto proměny bez problémů zahraje.
Ve stínu dvou hlavních mužských hrdinů trochu zanikají výkony hereček. Matka Lenky Skopalové nedokáže být ani dostatečně submisivní manželkou, která stojí za svým mužem, přestože ví, co páchal, ani zpupnou ženou, chránící své děti. V konečné scéně, kdy se poprvé svému muži vzepře, jako by ji to v podstatě nezajímalo.
Barva projevů
Naopak přehnaně afektovaná je Barbora Kodetová v roli dcery Heleny, které se jako zázrakem otcovy činy přímo nedotkly. Zajímavější jsou výkony zdánlivě podružných komorných jakoby vystřižených z francouzského filmu: křehká Pia (Jitka Ježková v alternaci s Annou Bendovou), zamilovaná do Christiana, a dryáčnice Michelle (Antonie Talacková) jako milenka druhého syna.
V určitých scénách je ale jeviště postavami přeplněno a některé působí zbytečně. To je třeba případ Helenina afrického přítele, jehož taneční scéna je snad jediným laciným gestem.
Režisér se látky ujal s velkou opatrností, nesnažil se vkládat do textu nečekané výklady ani - až na zmíněnou výjimku - ohromovat nabubřelými efekty. Velkou důvěru vložil (oprávněně) do herců a sám si hraje s drobnými detaily.
Klade zvláštní důraz na barvu písemných projevů: zatímco Christian má proslovy napsány na žlutém a zeleném listě, dopis mrtvé sestry je symbolicky na rudém papíru. Podobně poté, co si přítomní vybírají jeden z Christianových projevů, druhý je odložen a divák se může jen domnívat, jaká další křivda v něm byla skrytá.
Čičvák zdařile pracuje s mísením jazyků - čeština a slovenština spolu přirozeně souznějí; divák téměř nezaznamená, že otec rodiny s jedním synem hovoří slovensky, zatímco matka s ostatními dětmi mluví česky. Spolupráce dvou dramaturgů, slovenského Martina Kubrana a pražského Vladimíra Procházky, vyšla.
Důležitý klavír
Scénograf Tomáš Ciller se držel jednoduchosti předlohy, jevišti dominuje velký, slavnostně ozdobený stůl, středobod veškerého dění. Pokud se postavy přemisťují do jiného z pokojů, odcházejí do kouta jeviště, kde jsou připraveny drobnosti odkazující například na koupelnu. Důležitou roli sehraje klavír, na který jednak herci příležitostně hrají, ale především se ocitá v centru dění ve scéně, kdy v něm Christian zoufale hledá svou sestru, jež nedávno spáchala sebevraždu.
Rodinná slavnost je další z řady inscenací Činoherního klubu, která se pohybuje na hranici černého humoru a zamrzajícího úsměvu. Na rozdíl od některých předchozích her (McDonaghova Osiřelého západu nebo Pana polštáře) je v ní toho druhého daleko víc.
Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Rodinná slavnost. Překlad František Fröhlich. Režie Martin Čičvák, scéna Tomáš Ciller, kostýmy Marija Havran, dramaturgie Martin Kubran, Vladimír Procházka. Činoherní klub, Praha, premiéra 30. ledna 2006.
