Inscenaci, která se vysmívá nacionálnímu sentimentu a provokativně si užívá pokleslostí v žánru vídeňské lidové hry, nyní ve Stavovském divadle uvedl Pražský divadelní festival německého jazyka.
Karel Dobrý na začátku oslnivě přikluše mezi zlacené štuky na statném běloušovi a "svému lidu" v hledišti blazeovaně trousí estrádní bonmoty v češtině. Jako Přemysl Otakar s českým lvem na hrudi a ve zlatem se třpytících kamaších je zkrátka "na koni". Právě v boji porazil uherského panovníka a jeho mocenské ambice neberou konce. "Jméno Čech vnes’ do všech možných dálav" a Praha bude rovna Kolínu, Paříži či Vídni. "Lezte vzhůru, nebo zlomte vaz!" křičí sebevědomě na poddané.
Prý obětuje i manželství, aby země měla dědice. Rozloučí se s o mnoho starší královnou Markétou, díky níž nabyl Rakousko i Štýrsko, a "pro upevnění nynějšího míru" si vezme krásnou vnučku uherského krále Kunhutu.
Za Otakarovu politickou řeč, plnou vlasteneckých frází a nestydatých argumentů, by se nemusel stydět žádný současný autoritář. Rozlukou poníženou manželku navíc bez skrupulí žádá o nové darování obou zemí, aby o vládu nad nimi po rozvodu nepřišel.
O povaze moci
Franz Grillparzer, který žil v letech 1791 až 1872, prý chtěl v osobě nenasytného krále Přemysla Otakara vytvořit portrét Napoleona. Na přímé zpodobení vojevůdce si ale netroufal.
Možná i díky tomu, že se soustředil na oba muže a jejich monumentální příběhy, dospěl ve svém dramatu dál než jen k líčení historie, kterou svému záměru podřídil - ke zobecnění povahy moci a povahy mocných. A také těch "bezmocných" v okolí vládců. Těch, které Otakar ponížil či zranil a nyní intrikují proti němu, pomalu připravují jeho příští pád a nevybíravě se ucházejí o přízeň Rudolfa Habsburského, jenž se šikovnými tahy prodral vzhůru a nasadil si císařskou korunu.
Právě tuto rovinu Dušan David Pařízek v inscenaci 200 starého Grillparzerova díla s gustem objevuje současnýma očima. Nemilosrdně ironizuje zákulisí dvorské politiky: zklamané ambice, pokrytectví, cizoložství nové královny. Zvlášť si vychutnává možnost vysmát se řiťolezectví šlechticů či představitelů měst, speciálně Vídně.
Její tělnatý purkmistr podává parádní důkaz alibismu a slabosti, když přeběhne od Otakara k Rudolfovi a obnažený pak úslužně jako psík plave před císařem cachtajícím si nohy v korytě Starého Dunaje. "Ti Vídeňáci! Národ nestálý!" povzdechne si Otakarovými ústy ironicky autor.
Když Grillparzer Štěstí a pád krále Otakara v roce 1823 dopsal, její nadčasové kvality zastínilo nacionální téma. Cenzura nechtěla uvedení dramatu povolit. Češi se cítili dotčeni, že autor propagandisticky očerňuje jejich krále i českou šlechtu, jejíž příslušníky líčí jako zrádce. Naopak Rakušané si truchlohru oblíbili a dodnes patří k jejich národní klasice. V Otakarovu rivalovi Rudolfu Habsburském, jehož rod po staletí úspěšně vládl Rakousko-Uhersku, uviděli svého hrdinu, kterého - na rozdíl od přímočaře dravého českého krále - Grillparzer líčí jako konsenzuálního, mírumilovného politika, jenž všechny sjednotil a zemi zajistil mír a bezpečí.
Jenže císař Rudolf v podání švýcarského herce Lukase Holzhausena je spíš protřelý zákulisní hráč, politik typu Jeana-Clauda Junckera, který "v tom prostě umí chodit": všechny vyslechne, plný pochopení polituje, se všemi se domluví, respektive je ukecá. Jako mladého Merenberga, jenž ho přišel požádat o pomoc svému otci vězněnému Otakarem a je dlouze poučován, jak má císaře familiárně oslovovat ve švýcarském dialektu.
Národů jsme různých
Konverzační číslo je jedním z mnoha míst, v nichž si Pařízek hraje s motivem mnohonárodního státního celku a zesměšňuje všelijaká nacionální klišé, často právě prostřednictvím jazyka. Podobný postup režisér před časem použil v česko-německo-maďarské inscenaci Švejka.
Tady Otakar mezi německou deklamací trousí české poznámky, nevěrnou Kunhutu láskyplně přivítá slovy: "Co, k*ndo, jak se máš?" Anja Herden, která ji hraje, zas okázale demonstruje svoji národnost nejen bundou v barvě pálivé papriky, v níž dorazí na Otakarův dvůr, ale také rebelstvím, "cikánským" temperamentem a nevybíravou smyslností.
U Otakarova dvora se zdraví "ahoj", ale zní to trochu jako "heil". Před bitvou, v níž Otakar zemře, Rudolfovo vojsko temně skanduje "Kristus" a jeden ze šlechticů jako náckovský rap interpretuje slavnou pasáž Grillparzerovy hry opěvující Rakousko.
Režie udržuje napětí mezi iluzí a neskrývaným divadlem na divadle. Sledujeme, jak herci připravují scénu a "do Dunaje" na předscéně kýblem lijí vodu. Vidíme, jak si Kunhuta vzadu na scéně pod šaty připíná umělé těhotenské břicho. Královnu Markétu, vídeňského purkmistra a norimberského purkrabího hraje mohutný komik Rainer Galke, což brutálnímu odvržení "staré a neplodné" manželky dává ironický odstín.
Není to žádný novátorský postup, ale Grillparzerově hře mimořádně sluší - zbavuje ji patosu, umožňuje vtipné komentáře, ale především na kost obnažuje panoptikální anatomii politiky, moci a zrady jako velkolepé divadlo i cynický kabaret. Není pochyb, že má co říct k současné situaci ve středoevropském prostoru, možná v Evropě vůbec.
S českým lvem na hrudi
Jen Pařízkovy scénografické koncepce s bortící se konstrukcí se už opakují k omrzení. Tentokrát jeviště diagonálně přetíná vysoká poloprůhledná stěna z úzkých latí, která se až příliš názorně sesouvá v okamžiku, kdy začíná Otakarův pád. Klopýtání přes hromadu prken a obraz světa, který je v troskách, nic nového k vyznění hry nepřináší.
Herce oblékla Pařízkova dlouholetá spolupracovnice Kamila Polívková. Hraje se víceméně v civilu, dobové souvislosti se promítají do potisků mikin a svetrů příslušnými erby. Otakarova stylizace blyštivými kamašemi a holou potetovanou hrudí připomíná popovou hvězdu, vystavující se ve světle reflektorů a slávy.
Habsburkovou barvou je iritující hořčičně hnědá, která jeho císařskému obleku poskytuje mimikry nenápadnosti a také svědčí o nevkusu nositele. Obecně lze říct, že kostýmy pro historické postavy trefně nacházejí analogie k současníkům.
Herecký výkon Karla Dobrého je víc než úctyhodný, rozhodně nejen kvůli desítkám stran veršů v němčině. Přes všechny ironické odbočky dokázal dát Přemyslu Otakarovi velikost panovníka, charisma strhující pozornost davu i tragickou důstojnost jeho ponížení a pádu. Když v závěru sedí se svým kancléřem opřený o zbytek prkenné stěny, zutý, s kapucí přetaženou přes hlavu, a upíjí z lahváče nebo se pokorně a zpříma drží, když mu Rudolf vylévá na hlavu divadelní "krev", lze to číst jako přijetí osudu i poznání marnosti a pomíjivosti světské moci i slávy. V tomto smyslu je král Otakar jasným hrdinou Pařízkovy inscenace.
Znovuobjevený Grillparzer
Pařízkova inscenace hry Štěstí a pád krále Otakara je už druhou, která se v tomto roce objevila v Praze. V půlce září Grillparzerovo drama v režii Michala Háby uvedla Městská divadla pražská, dokonce vůbec poprvé česky. Také tato inscenace ukázala, jak překvapivě silně rezonuje 200 let starý text s naší zkušeností.
Na scéně Divadla Komedie hraje titulní roli Martin Pechlát. Také Hábovo rockové pojetí rozhodně stojí za vidění, jakkoliv pomíjí národnostní aspekty příběhu, které Pařízek tak silně vytěžil.
Městská divadla pražská navíc vydala kompletní text dramatu v překladu Radka Malého a se zasvěcenými historickými komentáři, které čtenáře uvádějí do souvislostí a skvěle přibližují pozoruhodné okolnosti vzniku hry a jejího prvního uvedení.
Franz Grillparzer: Štěstí a pád krále Otakara
Režie: Dušan David Pařízek
Volkstheater Wien, uvedeno ve Stavovském divadle 24. listopadu v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
