Úvod obou CD tvoří písně zpívané Kopeckým včetně hitu Mackie Messer. "V nahrávkách je nejen znamenitým hercem mnoha rolí ze světového i českého repertoáru, ale i nesmírně vtipným autorem svých osobitých povídek a glos," říká Vladan Drvota z vydavatelství Supraphon.
Výpravný booklet zahrnuje i fragment z Kopeckého vlastního životopisu. "Vysvítá z něj, jak neobyčejně hluboký a inteligentní člověk to byl," dodává Drvota. Brožuru doprovázejí fotografie z archivů Václava Chocholy a Milana Wágnera.
Komplet z Kopeckého nahrávek vybral a sestavil Jakub Kamberský. Obsahuje Dekameron, Epištoly k nesmělým milencům, Byl jsem Petrem Vokem, Dva na Olympu, Obraťte, na druhé straně jsem já, Večer s Milošem Kopeckým, Lakomce, Věc Makropulos a desítky dalších výstupů i písní. Herec o sobě přitom tvrdil, že zpívat neumí. "Přesto nazpíval neopakovatelným způsobem řadu písniček," poznamenal o něm před lety Jiří Suchý.
Supraphon vydává nahrávky Miloše Kopeckého 28. srpna ve stejné edici, v jaké již dříve zpřístupnil komplet nahrávek Jana Wericha nazvaný Suma sumárum, dále Miroslava Horníčka pod názvem Dobře odtajněný Miroslav Horníček nebo celek záznamů Zdeňka Svěráka pojmenovaný Skoro všechno.
Miloš Kopecký zemřel po krátkém pobytu v bohnické léčebně 16. února 1996 ve věku 73 let. Do povědomí diváků se zapsal jako vlídně ironický televizní doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města, filmový padouch Horác Hogofogo z Limonádového Joea, zlotřilý zahradník v parodii na šestákové detektivky Adéla ještě nevečeřela nebo divadelní Shakespearův Richard III., Harpagon z Lakomce či Higgins v Pygmalionu.
Hlavní role vytvořil ve filmech Svatby pana Voka, Causa Králík nebo Tajemství hradu v Karpatech. Slavná je jeho kreace ve filmové verzi Dobrého vojáka Švejka z roku 1957, kde ztvárnil polního kuráta Katze, stejně jako titulní postava z adaptace tragikomické povídky Já, truchlivý bůh od Milana Kundery, zfilmovaná roku 1969. V televizi účinkoval v inscenacích Sedm žen Alfonse Karáska nebo Kočár nejsvětější svátosti.
Režiséři jej často obsazovali do rolí podvodníků, padouchů, svůdců žen či různých zhýralců. "Díky filmovým médiím jsem lump, intrikán a svůdník. Ale to je nedorozumění," postěžoval si jednou. "Dávají mi příležitost hrát pouze podvodníka, rabína, sukničkáře, mahárádžu, multimilionáře nebo mudrce. A tyhle profese, jak známo, jsou vzácné a málo se vyskytující," dodal.
Stejně dobře přitom uměl ztvárnit role kladné, byl hereckým partnerem například Jana Wericha a Miroslava Horníčka. Jak sám říkal, měl "angažmá ve všech pražských divadlech s výjimkou těch pro děti a mládež". V roce 1965 se usadil na Vinohradech, kde jej angažoval dramatik František Pavlíček.
Kopecký byl známý mnoha milostnými avantýrami. Poprvé si vzal populární herečku Stellu Zázvorkovou, se kterou měl dceru Janu, jež roku 1961 patnáctiletá tragicky spáchala sebevraždu. Toto manželství, stejně jako dvě další, trvalo jen krátce. Roku 1966 se oženil s tanečnicí Janou Křečkovou, se kterou vydržel až do smrti a měli spolu dceru Barboru.
Další stránku Kopeckého života představovala maniodepresivní psychóza, kterou si pravděpodobně přinesl z rodiny, podobnou trpěl jeho otec. Jen jeho nejbližší až do konce 70. let znali pravdu o příčinách stavů, kdy nekomunikoval s okolím a nemohl ani hrát. Řada lidí to mylně přičítala jeho hvězdným manýrám.
"Smutné bylo, že kolegové mu většinou jeho nemoc nevěřili," uvedl psychiatr Miroslav Plzák, jenž ho svého času léčil. "Do jisté míry si to ovšem zavinil sám, protože ve stavech mánie, kdy překypoval energií, kdekoho přímo mistrovsky zurážel," dodal. Kopecký se k nemoci přiznal roku 1979 v rozhovoru pro časopis Mladý svět.
Hercův život rovněž výrazně ovlivnil židovský původ matky, bývalé modelky a pozdější kloboučnice, která zahynula v Osvětimi. Do vyhlazovacího tábora se dostala poté, co se s ní otec, majitel pražského kožešnictví Vladimír Kopecký, za okupace rozvedl. Syn ji naposledy viděl, když ji vyprovázel na vlak do koncentračního tábora.
"Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít," napsal v autobiografické knize Já později Kopecký. Ten se 15. srpna 1944 kvůli svému židovskému původu sám ocitl v nacistickém pracovním táboře v Bystřici na Benešovsku. Zůstal v něm do května 1945.
Podobně jako otec měl být kožešníkem, kterým se i vyučil. Poté ale maturoval na reálném gymnáziu a soukromě studoval hudbu. Divadelní dráhu nastoupil již za první republiky, během okupace, dokud jako židovský "míšenec" mohl, působil v amatérském divadlu Tvar, jež za druhé světové války vzniklo ve sklepení na pražské Národní třídě. Po válce a návratu do metropole vystřídal mnoho divadel včetně Národního.
Kopecký byl někdejším členem KSČ, která jej vyloučila roku 1954, a později jedním z mnoha signatářů takzvané anticharty. Na začátku perestrojky se však také mezi prvními veřejně známými umělci otevřeně postavil režimu. Jeho odvážný projev na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze roku 1987 v mnoha opisech koloval po republice a nahrávka se dostala i do mnichovského rádia Svobodná Evropa.
Vystoupení v době stále silné totalitní moci a především věta "Odejděte, pokud je čas" silně zapůsobily. Herec později přiznal, že jedním z důvodů byla potřeba se očistit, především po některých pořadech z doby normalizace. Roku 1984 například účinkoval v politicky tendenčním televizním "dokumentu" o emigrantech nazvaném Krok do neznáma.
"Je mi šedesát pět let, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li, to si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a rozhlase," líčil později, co se mu honilo hlavou, když jej producenti oslovili. "K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není legrace. Cítím, jak se po*írám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Summa summarum: selhal jsem," dodal. Otevřeně se označoval za zbabělce. "Pasivně jsem jel v tom vlaku a nic jsem nedělal ze zbabělosti a ze strachu," přiznával ve vzpomínkách na komunismus.
Po sametové revoluci už vytvořil jen pár menších rolí, měl podlomené zdraví. V říjnu 1989 mu chirurgové odebrali skoro celý žaludek zasažený zhoubným nádorem.
Naposledy se před kamerou objevil v pohádce Kouzelný měšec, která měla premiéru 22. února 1996, šest dnů po jeho smrti. V posledních letech se vedle herectví věnoval psaní a sbírání materiálů pro knihu vzpomínek.
Po jeho úmrtí rodině zaslal soustrastný dopis prezident Václav Havel. Podle něj byl Kopecký jedním z mála herců, kteří dokázali diváky bezprostředně rozesmát a vnést do duší harmonii a pohodu přesto, že jim nastavil často nemilosrdné zrcadlo. Svým uměním potěšil miliony lidí několika generací a pomohl jim nést "tíhu ponuré, neveselé doby", ve které mu bylo souzeno převážně tvořit, uvedl Havel.
