Dělám divadlo pro lid v nejširším slova smyslu. Před 40 lety zemřel Jan Werich

Jan Werich v březnu 1969.
Jiří Voskovec a Jan Werich, 20. léta.
Osvobozené divadlo sehrálo na své scéně na Slupi G. Apollinaira "Prsy Thiresiovy" v režii Jindřicha Honzla, hlásal pod touto fotografií v roce 1926 list Pestrý týden.
Scéna ze hry Adolfa Hoffmeistera Nevěsta, kterou uvedlo Osvobozené divadlo v režii J. Honzla. Přetištěno v Pestrém týdnu, 1927.
Členové Vest Pocket Revue se připravují na novou sezonu. Snímky z Osvobozeného divadla otištěné v Pestrém týdnu, 1927.
Foto: ČTK
ČTK Kultura ČTK, Kultura
31. 10. 2020 8:00
"Jsou to nejmenší oči světa, do kterých se nejvíce vejde," napsal o něm Jiří Voskovec. Především jako polovina autorské a herecké dvojice V+W se do veřejného povědomí zapsal Jan Werich, herec, dramatik, prozaik, scenárista, textař a divadelní ředitel. Tuto sobotu od jeho úmrtí uplyne 40 let.

Dvojici komiků rozdělila studená válka. V komunistickém Československu zůstal Werich sám - zprvu hájený, pak trpěný, nakonec zavržený. Přesto zůstává ve veřejném povědomí, mimo jiné v poloze takzvaného moudrého klauna bojujícího s lidskou blbostí. Jeho názory mnozí brali za směrodatné.

"Miluju pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy," vyznal se kdysi. Tenhle pohled se mu často naskýtal z jeviště Osvobozeného divadla, kde exceloval po boku Jiřího Voskovce. Podobně tomu bylo na přelomu 50. a 60. let v Divadle satiry a ABC, kde na tradici V+W navázal s Miroslavem Horníčkem.

S lidskou blbostí Werich bojoval také v podmínkách komunistického režimu, dovedl pohotově a trefně polemizovat s mocí. "Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět", říkal.

Voskovce potkal již za studií na reálném gymnáziu v Křemencově ulici po "proletářském" dětství v pražských Dejvicích, kde se 6. února 1905 narodil do rodiny úředníka Vratislava Wericha. Když zběhl ze studií práv, vrhli se s Voskovcem nadšeně na divadlo a roku 1926 se ocitli mezi avantgardními umělci ve sdružení Devětsil.

O rok později měla na scéně Osvobozeného divadla - toho času sídlícího v Umělecké besedě, tedy dnešním Divadle Na Prádle - premiéru jejich první společná hra Vest Pocket Revue. Postavy přelétávaly mezi severním pólem, Paříží, Tibetem a Prahou, zatímco si Voskovec s Werichem dělali legraci ze severského dramatu, Nezvalova poetismu, konstruktivismu, ženské emancipace či novinářky Mileny Jesenské.

"Byl to významný den, když se v dubnu 1927 setkali dva později zběhlí studenti práv s šikovným inspicientem Josefem Trägrem, následně významným kritikem. Když při představení spadla kulisa, vystrčil oba před oponu, aby tam něco žvanili. Parodovali školskou, zejména právnickou latinu a pak to zakormidlovali k nějaké písni," řekl o historickém okamžiku teatrolog Vladimír Just.

Jiří Voskovec a Jan Werich, 20. léta.
Jiří Voskovec a Jan Werich, 20. léta. | Foto: archiv Supraphonu

Právě neplánovaný dialog Voskovce s Werichem na "forbíně" byl nejúspěšnější. Vest Pocket Revue pak měla včetně zájezdů na 250 repríz, což v avantgardním poloamatérském divadle představovalo nevídaný úkaz.

"Oba zjistili, že psát si pevný text nemá smysl. A tak si vždy v den představení přečetli dostupný bulvár a jeli podle heslovitého boďáku. To bylo divadlo ve stavu zrodu, autor i herec v totální jednotě. Když se k nim pak přidala Ježkova hudební genialita, šlo o jedno z nejslavnějších období českého divadla," dodal Just.

Po úspěchu Vest Pocket Revue doputovali Voskovec s Werichem přes menší scény do Paláce U Nováků, dnešního Divadla ABC, kde zahájili slavnou éru Osvobozeného divadla.

Nejslavnější období

Jejich prvotní ambicí bylo především diváky bavit. Nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku 30. let minulého století je ale přivedla k politické satiře. Ta poprvé prosákla do antické hry Caesar (1932).

Jan Werich (vlevo) a Jiří Voskovec ve hře Caesar, 1932.
Jan Werich (vlevo) a Jiří Voskovec ve hře Caesar, 1932. | Foto: ČTK

Následovaly další hry z této kategorie, například Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) a Balada z hadrů (1935), jež patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám té doby. Spousta z nich se dočkala uvedení později, podle údajů Institutu umění - Divadelního ústavu jsou z her Voskovce a Wericha nejoblíbenější na českých jevištích Nebe na zemi, Balada z hadrů, Těžká Barbora a Kat a blázen.

Werich s Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, kteří se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a utahovali si z maloměšťáků a "páprdů".

Netajili se inspirací americkými komiky, blízký jim byl Charlie Chaplin. Zřetelné to bylo také v jejich filmových rolích z 30. let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla. Filmy režiséra Martina Friče Hej rup! a Svět patří nám, což je satirická veselohra snažící se s humorem ukázat nebezpečí šířícího se fašismu, přispěly ke vzniku nového žánru: české politické filmové komedie.

Podle autora Lexikonu českého filmu Václava Březiny zhlédlo tyto snímky Voskovce a Wericha od přelomu 40. a 50. let, kdy měly v obnovenou premiéru, v kinech celkem 13,5 milionu diváků.

Voskovec s Werichem však již předtím účinkovali také ve snímku Pudr a benzin, kde zněly písně Bugatti step, Ezop a brabenec a Nikdy nic nikdo nemá, či filmu Peníze nebo život. V něm se objevil evergreen Život je jen náhoda v podání Hany Vítové a Ljuby Hermanové, ale také valčík Rej vážek, Beguine Hydroplan či Pochod stoprocentních mužů. Obě díla natočil Jindřich Honzl, režisér všech 20 premiér, které měly v Osvobozeném divadle premiéru až do jeho nuceného uzavření v listopadu 1938.

Jan Werich (vlevo) a Jiří Voskovec ve filmu Hej rup!, 1934.
Jan Werich (vlevo) a Jiří Voskovec ve filmu Hej rup!, 1934. | Foto: ČTK

Tehdy Werich s Voskovcem i jejich dvorním skladatelem Jaroslavem Ježkem, označeni za "kulturní bolševiky", utekli před nacismem přes Paříž do Ameriky. Zde se živili především hraním pro krajany. Proslavili se též protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

Po válce a návratu do vlasti se ještě neúspěšně pokusili divadlo obnovit, pokus o zopakování někdejšího humoru po únoru 1948 však Voskovcovi s Werichem nevyšel. Politické poměry již improvizovanému bezuzdnému humoru nepřály.

Poslední setkání ve Vídni

Voskovec definitivně odešel do exilu v červnu 1948. "Jan vidí věci americké z Kampy a já věci české z Manhattanu. Kampa i Manhattan jsou ostrovy. Jan je ostrov v Čechách a já ostrůvek v Americe," podotkl Voskovec ke vzájemným kontaktům v roce 1963.

Naposledy se V+W setkali roku 1974 na tři týdny ve vídeňském domě mecenáše Herberta Turnauera. Čtyři večery věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Jinak zůstávali v kontaktu prostřednictvím dopisů, jež později vyšly ve třech dílech knižně.

Jan Werich a Jiří Voskovec ve Vídni, 1974.
Jan Werich a Jiří Voskovec ve Vídni, 1974. | Foto: archiv Supraphonu

Werichovo poválečné působení silně ovlivnil komunistický režim, přesto natočil několik ceněných filmů a televizních inscenací. Rovněž byl principálem Divadla Satiry, pozdějšího ABC, kde od poloviny 50. let vystupoval s novým jevištním partnerem Miroslavem Horníčkem.

Několik inscenací uvedli v obnovené premiéře. Měli vyprodáno, což představitelé režimu těžce nesli. "Je to takové nedorozumění s tím kmenovým repertoárem. Jsem přesvědčen, že dělám socialistickou moderní satiru. Nedělám divadlo proto, aby mi klepal na rameno funkcionář, dělám divadlo pro lid v tom nejširším slova smyslu," řekl Werich roku 1959 na besedě s diváky.

Unavovalo ho čelit názorům, že hry Osvobozeného divadla nejsou "užitečné" či pokrokové - a tak jeho divadelní angažmá záhy skončilo.

Roku 1959 do Divadla ABC na Werichovu přímluvu jako jevištní technik nastoupil Václav Havel. "Werich byl k mladému nadšenci shovívavější, pochválil mu například několik článků, které Havel publikoval v časopise Divadlo," napsal novinář Daniel Kaiser v knize Disident.

Jan Werich (vlevo) a Miroslav Horníček na premiéře hry Balada z hadrů v Divadle ABC, říjen 1957.
Jan Werich (vlevo) a Miroslav Horníček na premiéře hry Balada z hadrů v Divadle ABC, říjen 1957. | Foto: ČTK

Císařův pekař, Pekařův císař

Do dějin české kinematografie patří filmy Císařův pekař, Pekařův císař z roku 1951 nebo o tři roky mladší pohádka Byl jednou jeden král, přestože je někteří vnímají jako dobové agitky.

Ve dvoudílné historické veselohře Císařův pekař - Pekařův císař měl Werich dvojroli císaře Rudolfa II. a pekaře Matěje. Odehrává se na Rudolfově císařském dvoře, který proslul vášní pro umění a alchymii. A stejně tak Werich se coby panovník ve snímku režiséra Martina Friče obklopuje učenci, umělci, astrology a alchymisty, kteří se snaží vyrobit zlato a hledají elixír mládí, aby se císař mohl věnovat své další velké vášni - krásným ženám.

"My musíme mít Golema!" volá Jan Werich ve filmu Císařův pekař - Pekařův císař z roku 1951. | Video: www.filmexport.cz

Jeho zanedbávání vladařských povinností však vyústí ve vznik spiklenecké kliky, která ke svým mocenským plánům hodlá využít i bájného hliněného obra Golema. Situaci vyřeší pekař Matěj, jenž je císaři podobný, jen o 25 let mladší, a který si s Rudolfem vymění role. Golemovu obávanou sílu nakonec využije k pečení chleba pro chudé. Nejen závěrečná scéna, v níž lid sborově zpívá, jak budou "všichni všechno mít dohromady", bývá označována za ideologicky poplatnou době.

Významnou dvojroli získal Werich ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour z roku 1963. Již od roku 1953 také v rozhlase namlouval Haškova Švejka. Stále více se projevoval jako spisovatel, k mimořádně úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum z roku 1960.

Werichovy pohádky mají často satirický nádech, zlidověly a mnohé z nich byly zfilmovány - Tři veteráni nebo právě Fimfárum. Napsal rovněž cestopis Italské prázdniny. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec.

Anticharta a poslední roky

V červnu 1968 Werich podepsal manifest Dva tisíce slov, což pro něj znamenalo konec divadla, jeho jméno ale zmizelo také z televize a přestaly mu vycházet knihy. Poslední příležitost před kamerou dostal v několika dílech série o Panu Tau v letech 1970 až 1972. V té době ho již také trápilo zdraví. Náruživý kuřák a milovník dobrého jídla i pití svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na pražské Kampě a chalupu ve Velharticích. Rád rybařil.

Werichův podpis pod takzvanou Antichartu v lednu 1977, odsuzující prohlášení Charty 77, je dodnes předmětem dohadů.

Podpis Anticharty - ať už vědomý, či nevědomý - měl jednu světlou stránku: herci bylo umožněno důstojné rozloučení s jevištěm. Dvakrát k prasknutí naplněný sál pražské Lucerny se mohl na jaře 1977 naposledy naživo smát se starým klaunem. Jan Werich zemřel 31. října 1980, krátce před tím odešla jeho manželka Zdeňka.

Jiří Voskovec zemřel 1. července 1981 v USA na infarkt, svého těžce nemocného kolegu tak přežil o pouhých osm měsíců. V Praze se mohli setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha uložena urna s Voskovcovým popelem.

"Nebýt impulzu V+W, patrně by nebyl ani Semafor, Reduta, Večerní Brno, Horníček + Kopecký, Lasica + Satinský, Radošinské naivní divadlo, Jára Cimrman, Vodňanský, Skoumal, Burian, Dědeček a další písničkářské dvojice či trojice, o solitérech nemluvě. Nevznikla by třeba ani podstatná část české filmové vlny 60. let i dramatiky Václava Havla," shrnul jejich odkaz před lety teatrolog Vladimír Just.

"Jan Werich je pro mne vyslanec z velice daleké říše, kde smysl pro humor je nejvyšší ctností a žert není pronásledován trestem. Každému, kdo jako já považuje humor za základ moudrosti a lidskosti, musí znít drahé jméno Werichovo nesmírně nostalgicky. Nevím, žil-li kdy na světě komik, jenž by byl pro lidi tolik ztělesňoval (opakuji, že je to vyslanec daleké, skoro už docela ztracené říše) a byl tak teskně milován jako on," napsal o něm spisovatel Milan Kundera roku 1975 ve sborníku k Werichovým sedmdesátinám.

Jiří Suchý a Jan Werich, květen 1977 v pražské Lucerně.
Jiří Suchý a Jan Werich, květen 1977 v pražské Lucerně. | Foto: ČTK

Muzeum a recepty

Dnes je na pražské Kampě třetím rokem otevřené muzeum věnované Janu Werichovi. O jeho soužití s Vladimírem Holanem ve vile na Kampě vypráví loňská hra Hadry, kosti, kůže, za kterou autor Martin Františák letos v květnu obdržel Cenu Marka Ravenhilla. Uvedlo ji Švandovo divadlo.

"Ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který, ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného," řekl herec Miroslav Hanuš, jenž Wericha ztvárnil.

Předloni Eva Tůmová - Werichova hospodyně, ošetřovatelka a "vděčná pozorovatelka", jak se sama označila - vydala knihu nazvanou A taky jsem vařila u Werichů…, ve které se vrací právě k posledním rokům stráveným ve vile na Kampě.

Na pultech knihkupectví se rovněž ocitla netradiční publikace Jan Werich - Moje oblíbené recepty, obsahující 20 hercových oblíbených receptů. Na fotografických kartách jsou reprodukovány například recept na Werichův oblíbený předkrm, kterým byly škvarkové placky, na polévku z hovězí oháňky, srnčí steaky s banány, argentinský salát nebo dýňový koláč.

Ještě o něco dříve vyšla kniha Jiřího Janouška jménem Jan Werich za oponou. Autora, kterému herec odkázal svůj osobní a rodinný archiv, vyzpovídal ředitel divadla Viola Robert Tamchyna. Kniha přináší tři stovky fotografií z Werichova rodinného archivu, doplněné dobovými svědectvími a komentáři.

Jan Werich během představení Divotvorný hrnec v rámci Filmového festivalu pracujících v Gottwaldově, 1949.
Jan Werich během představení Divotvorný hrnec v rámci Filmového festivalu pracujících v Gottwaldově, 1949. | Foto: ČTK

Hovory s dcerou

Před sedmi lety Supraphon zveřejnil devítihodinovou nahrávku rozhovorů Jana Wericha s jeho dcerou. Začaly vznikat v létě 1969, kdy rozhlasový režisér Jiří Melíšek s Vladimírem Rohlenou navrhli, že pro Československý rozhlas nahrají Werichovy memoáry.

Fotografii Jana Wericha s dcerou Janou zveřejnil Supraphon při vydání jejich promluv z cyklu Táto, povídej! z roku 1969.
Fotografii Jana Wericha s dcerou Janou zveřejnil Supraphon při vydání jejich promluv z cyklu Táto, povídej! z roku 1969. | Foto: Alexandr Janovský/Supraphon

Bylo to už v době počínající normalizace, která však ještě neudeřila plnou silou, takže bylo možné v září téhož roku každou sobotu Werichovo svobodné vyprávění, vzpomínky a úvahy vysílat.

Půlhodinky, ve kterých spolu rozmlouvají Jan Werich s dcerou Janou, se jmenovaly Táto, povídej!.

Werichovy vzpomínky vrcholí emigrací a životem v USA ve 40. letech, kdy se ke slovu výrazněji dostává dcera Jana. Nahrávka je tak zdrojem informací o první polovině minulého století v české, francouzské i americké kultuře.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 1 hodinou

Juventus po obratu v závěru ovládl turínské derby

Fotbalisté mistrovského Juventusu otočili v 10. kole italské ligy derby s FC Turín. Vítězství 2:1 jim zařídil gólem v 89. minutě kapitán Leonardo Bonucci.

FC Turín se ujal vedení v deváté minutě, kdy se po rohovém kopu nejlépe zorientoval ve vápně Nicolas N‘Koulou. Obhájci titulu se dlouho nemohli proti pozorné obraně "Býků" prosadit, ale nakonec udeřili dvakrát ze vzduchu.

Nejprve v 77. minutě poprvé skóroval v italské lize střídající Weston McKennie a o 12 minut později se prosadil takřka totožným způsobem hlavou po centru z pravé strany Bonucci. "Stará dáma" tak ztrácí už jen tři body na vedoucí AC Milán, který má ale nedělní zápas se Sampdorií k dobru.

Druhé místo o bod před Juventusem udržel Inter Milán, který si poradil 3:1 s Boloňou. Dvakrát se v dresu "Nerazzurri" trefil Ašraf Hakimi a jeden gól přidal Romelu Lukaku. Belgický útočník má na kontě osm gólů v devíti zápasech, což je jeho nejlepší začátek sezony v kariéře.

Lazio zdolalo 2:1 nováčka Speziu a venku vyhrálo čtvrtý z pěti zápasů. Gólem k tomu přispěl i nejlepší střelec minulé sezony Serie A Ciro Immobile, který dal v aktuálním ročníku šest tref.

Italská fotbalová liga - 10. kolo:

Spezia - Lazio Řím 1:2 (64. Nzola - 15. Immobile, 33. Milinkovič-Savič), Juventus Turín - FC Turín 2:1 (77. McKennie, 89. Bonucci - 9. N'Koulou), Inter Milán - Boloňa 3:1 (45. a 70. Hakimi, 16. Lukaku - 67. Vignato).

Tabulka:

1. AC Milán 9 7 2 0 21:8 23
2. Inter Milán 10 6 3 1 26:14 21
3. Juventus Turín 10 5 5 0 20:8 20
4. Sassuolo 9 5 3 1 20:12 18
5. Neapol 9 6 0 3 20:10 17
6. AS Řím 9 5 2 2 19:15 17
7. Lazio Řím 10 5 2 3 16:17 17
8. Hellas Verona 9 4 3 2 12:7 15
9. Bergamo 9 4 2 3 18:16 14
10. Boloňa 10 4 0 6 15:17 12
11. Sampdoria Janov 9 3 2 4 14:15 11
12. Cagliari 9 3 2 4 16:19 11
13. Udine 9 3 1 5 10:12 10
14. Spezia 10 2 4 4 14:19 10
15. Benevento 9 3 1 5 12:21 10
16. Parma 9 2 3 4 10:17 9
17. Fiorentina 9 2 2 5 10:15 8
18. FC Turín 10 1 3 6 17:24 6
19. FC Janov 9 1 2 6 8:18 5
20. Crotone 9 0 2 7 6:20 2

Poznámka: Neapoli byl odečten bod za neodehrání říjnového zápasu s Juventusem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy