Nejtemnější ze Shakespearových tragédií, kterou Na zábradlí hrají pod rozšířeným titulem Too Much Blood, se docela dobře obejde bez několika vedlejších postav, bez filozofických sentencí, ba dokonce i bez samotného Shakespearova textu.
A přestože žánrové ladění inscenace se od původní monumentální tragiky posouvá k temné grotesknosti, velkému klasikovi se vlastně nezpronevěřuje. Pořád se hraje o cestě k moci.
David Jařab svou macbethovskou variaci osekal na dřeň a dospěl k nejkrajnější mezi, kam až lze při práci s předlohou doputovat. Zcela rezignoval na Shakespearův košatý jazyk i jeho osvědčené překlady do češtiny a celý příběh o zákeřném uchopení královského trůnu přepsal do nejjednodušších anglických vět, jimiž mezi sebou postavy komunikují. Ani absolutní jazykoví analfabeti se však nemusejí obávat, že by neporozuměli, představení je simultánně tlumočeno do češtiny prostřednictvím titulků.
Autor úpravy a režisér v jedné osobě se objevně pokusil dopátrat motivace Macbethovy chorobné touhy po moci, která jde přes mrtvoly a brodí se v potocích krve. Nachází ji v neutěšeném vztahu titulního hrdiny s jeho chotí. Ano, Macbeth podle Jařaba trpí potlačovanou, sžíravou žádostí po mužském těle a po homosexuálním vztahu, zatímco Lady Macbeth není jen chladnokrevná bestie, ale také oběť nenaplněného manželského svazku. Pozoruhodný a vlastně vůbec ne nelogický klíč k motivaci hrůzných činů ústředního páru tvoří myšlenkovou osu, kolem níž se drama odehrává.
Sevřený, kompaktní tvar inscenaci udává jednoduché výtvarné řešení v hnědavých tónech i zvolený hudební doprovod. Scéna, již si Jařab sám navrhl, stejně jako kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové nesou stopy inspirace americkým prostředím. Manželské lože Macbethových osvěcují dvě buvolí lebky, tapetová stěna je uprostřed zdobena motivem zvířecí kůže, mužské obleky vzdáleně asociují legendární kmotrovskou ságu, splývající šaty dodávají Lady Macbeth až somnambulní charakter.
Scénická hudba Jakuba Kudláče v bluegrassovém stylu umocňuje tíživou atmosféru. K americkým reáliím odkazuje i jeden z dalších reklamních podtitulů inscenace Make Macbeth great again!, ironicky připomínající volební slogan amerického prezidenta Trumpa.
Úvodní polovina se odvíjí převážně v intencích depresivní grotesky, jejímž jediným smyslem se zdá být odkrytí Macbethovy utajené sexuality. Jako zdroj humoru zpočátku působí samotný jazyk, záměrně degradovaný na nástroj pokleslé komunikace.
Školácky jednoduché anglické věty, jimiž se dnes běžně dorozumívají lidé po celém světě, působí samy o sobě směšně, o to víc, pokud je s afektovaným akcentem vyslovuje vnitřně nejistý, senzitivní i krutý Macbeth v podání Miloslava Königa. Víc než kdy jindy tady platí, že jazyk je základním prostředkem charakterizace postavy. Herec smysluplně střídá banality a teenagerovské slovní obraty s rozpačitými zámlkami, aby rozkryl Macbethovu katastrofální frustraci. Černým humorem je syceno i nečekané propojování nesouvisejících situací.
Zatímco v přední části scény evokující interiér sauny líčí Macbethův spolubojovník Banco drastické detaily válečného tažení, v druhém plánu se paralelně odehrává nejintimnější drama, jaké si lze představit: Macbeth a jeho manželka v rozpacích uléhají do společného lože, ona v marném očekávání, on v největších rozpacích a s odporem k tomu, co se od něj žádá.
Aktualizované transformace se dočkaly postavy čarodějnic, které Macbethovi vyvěští jeho další osudy. Jařab je nahradil dvěma prozaickými vousatými chlápky s benjem, víc ošuntělými bezdomovci než "magic persons", za něž se sami s potměšilým výrazem označují.
Zatímco první část představení upadá do jisté monotónnosti, druhá rychle nabere na obrátkách a graduje v dusných scénách stupňujícího se násilí i psychedelického běsnění královského páru. Tak jak Macbeth i jeho manželka propadají šílenství, halucinace se začnou prolínat s realitou, mrtví potkávat s živými a atmosféra citelně zhoustne. Pro zobrazení série vražd a sebevražd, jimiž hra překypuje, režisér použil jednoduchý, ale dramaticky účinný prostředek.
K usmrcování domnělých i skutečných protivníků se v inscenaci používá výhradně břitvy. Poprvé ji Macbeth vezme do ruky, aby usmrtil krále Macduffa, následně stejnou zbraň zvolí, aby se v láskyplném objetí a s bolestí v srdci zbavil Banca - objektu potlačované touhy. V druhé půli představení herci získávají větší prostor k tomu, aby efektně rozvinuli další nuance charakteru svých postav.
Königův Macbeth vzdor takřka komické rozkolísanosti a poryvům krutosti vyvolává i stopu soucitu, což ještě ve větší míře platí pro Lady Macbeth Anežky Kubátové. Ačkoliv je to ona, kdo spustí stavidla krvavých mordů, nepodněcuje manžela k násilí z krvežíznivosti, ale ze zoufalství. Její pregnantní výzva "Fuck me or kill him" je vyslovena s marnou nadějí, že manžel dokáže svou mužnost sexem, nikoliv vraždou. Takový náznak pochopení pro obě výsostně negativní postavy ovšem vyvolává i polemické otazníky, nezašel-li autor úpravy ve svém originálním psychologickém výkladu až příliš daleko.
Vedle ústředního hereckého páru se nejvýrazněji prosadí Jiří Černý v roli Banca a Ivan Lupták, jenž vtiskl výrazný charakter postavě Rosse. Pojímá ho jako pohotového hráče na šachovnici moci, ochotného přisluhovače a zároveň další z objektů Macbethovy utajované vášně.
Jařabova inscenace je výtečnou ukázkou invenčně uchopené klasické látky. Ačkoliv bezprostřední aktuálnost polopaticky nekřičí do světa, je zřejmé, že si Na zábradlí zvolili Macbetha s jasným záměrem zobrazit svět, v němž se do čela národů staví jedinci s narušenou psychikou a patologickou touhou ovládat ostatní.
DJ/Shakespeare: Macbeth - Too Much Blood, Divadlo Na zábradlí (na scéně Divadla Komedie), 7. 4. 2017, režie: David Jařab
