reklama
 
 

Recenze: Lucerna v Dlouhé září hravou ironií. Režie Hany Burešové si zaslouží jen superlativy

22. 3. 2017
Možná bude divák vstupovat do hlediště v Dlouhé s hlavou plnou dotěrných otázek. Jiráskova Lucerna na prestižní pražské scéně? Nehodí se ten čítankový symbol češství spíš někam na amatérské pódium? O čem, proč nebo proti čemu dnes více než stoletou pohádku hrát? Copak nás může oslovit skotačení skřehotajících vodníků a soupeření statečného mlynáře s proradnou šlechtou, která chce nechat pokácet prastarou lípu? Tím více překvapí, jak rychle se všechny pochybnosti rozplynou. Představení vás v mžiku atakuje hravostí, jemným humorem, ryzí divadelní poezií. A zároveň oslní vzájemnou provázaností inscenačních položek, scénografie, hudby, stylového herectví.
Doporučujeme

Ačkoliv Hana Burešová si v minulosti vybírala autory o poznání těžšího kalibru, od Shakespeara až po Claudela nebo Ladislava Klímu, její nejnovější práce dokazuje, že špičkového výsledku může dosáhnout i při volbě notoricky známého, v minulosti zprofanovaného titulu.

V jistém smyslu je Lucerna jednou z nejdokonalejších a nejstylovějších inscenací celé dosavadní režisérčiny kariéry. A také důrazným uměleckým gestem, které stírá prach z půvabného klenotu české dramatiky.

Jak trefně uvádí studie v programové brožuře, Lucerna by vzhledem ke svému charakteru neunesla divoké modernizace, jaké se dnes uplatňují při uvádění světových klasiků, a nesvědčila by jí ani průhledná aktualizace politická.

Zároveň není myslitelné pojmout ji s přílišnou vážností, nebo dokonce patosem. Šťastně zvolenou cestou je tedy jemná ironie a hravost, přesně ty zbraně, jimiž Divadlo v Dlouhé vládne už přes dvě desetiletí. Hana Burešová Jiráskův text respektuje, nevysmívá se mu, nesnižuje ho, naopak, snaží se dostát každé z jeho vrstev, pohádkové, komediální, národně-mytizující, společenskokritické i obecně lidské, jak se to zračí v postavách kněžny či starého vodníka Ivana.

Jako hnací motor představení funguje přesný, nikoliv mechanický rytmus výstupů, obrazů a dějství. Celek je delikátně protkán cizelérskými nápady, drobnými situačními gagy, citací loutkového divadla či hororu, komikou lahodně znějící archaické češtiny. Scénografie Davida Marka zachovává líbeznou prostotu venkovské scenérie i strašidelnou tajemnost nočního lesa, ale funkčním užitím naivistických projekcí se nepozorovaně veze na vlně neagresivní ironie. Scénickou hudbu Marka Doubravy střídají krátké úryvky z českých národních klasiků, počínaje líbeznou Sukovou Pohádkou hned v samém úvodu.

K tradičně silným zbraním patří přirozeně rozvíjená komediálnost. U jednoznačně groteskních figur se to očekává samo sebou. Přesto nelze neocenit originální humor smolařského Vodníka Michala v podání Martina Matejky, třeba při jeho poetické parodii gymnastického cvičení s barevnou stuhou.

Figurky popletených venkovských muzikantů Zimy, Sejtka a Kláska představují s věčně klukovským zaujetím Čeněk Koliáš, Martin Veliký a Pavel Tesař, ačkoliv všichni tři herci už mají klukovská léta nějaký ten pátek za sebou. Jan Vondráček znamenitě rozehrává téměř tragikomický charakter nebohého učitelského mládence Zajíčka, jenž se ve zdlouhavé suplice snaží panstvu poníženě vysvětlit neutěšenost svého postavení. Hubatou stíhačku Kláskovou obdařila Magdaléna Zimová vtipnou bezděčnou vyzývavostí.

Satirické tóny na jeviště přinášejí reprezentanti vrchnosti, žárlivý, záludný Dvořan Jana Meduny, Vrchní Miroslava Hanuše a Pan Franc Tomáše Turka. Každému z nich je vlastní jistá dávka arogantní nadutosti i patolízalství, vždy podle situace, v níž se zrovna ocitají. U Hanušova Vrchního navíc zcela aktuálně zatrne, když s úšklebkem demonstruje, jak snadno se dá manipulovat s lidovým davem. Stačí mu přece slíbit nějaký ten soudek s pivem…

Promyšlená práce s detailem dává šanci, aby komickou špetku do mlýna přinesly i postavy, které autor pojal ve vážnější poloze. Ať už je to Hanička Veroniky Lazorčákové nebo sympaticky přirozená a bez náznaku afektu zahraná Mladá kněžna Evy Hacurové. První pobaví rozjíveným gestem naivky, druhá třeba když okouzleně glosuje přitažlivý Mlynářův zjev.

Hostujícímu Igoru Orozovičovi připadl v roli Mlynáře nelehký úkol ztělesnit vzorového hrdinu, jenž by působil živě a zároveň nevybočoval z rámce představení. Čítankovou strnulost svého hrdiny herec znamenitě ironizuje ve scéně dialogu s vrchností. Nejdříve vkráčí na scénu s kosou na rameni a v rozhalené košili odhalí mužnou hruď, aby se vzápětí on i jeho protivníci změnili v živé loutky s trhanými pohyby. Nejvíce však Orozovičova Mlynáře zlidšťuje noční dialog s kněžnou před lesním zámečkem, kdy se už už zdá, že mladý venkovan podlehne svodům šlechtičny, a to dokonce možná víc jejímu příslibu materiálního zabezpečení než naléhavému erotickému vábení.

Zrcadlovým odrazem kněžniny samoty a její únavy z lidské neupřímnosti je starý Vodník Ivan Arnošta Goldflama. Na první pohled vypadá jen jako směšný ošuntělý rybář v maskáčích, se skládací židličkou v ruce, ale z jeho opovržlivých slov, zahořklosti a znechucení lidmi až zamrazí. Tyto vážnější nebo místy zase vroucně jímavé názvuky ústrojně doplňují základní křehce ironické ladění, které vrcholí úsměvnou apoteózou českých historických osobností. V čase bujícího projevů nejpokleslejšího nacionalismu má takový neortodoxní návrat k národním kořenům svou váhu.

Lucerna Hany Burešové by mohla sloužit jako manuál pro všechny divadelníky, kteří se dnes hodlají pokusit o národní klasiku. Chce to však splnit nejméně dvě nesnadné podmínky: propojení invence s lékárnickým citem pro dávkování scénických ingrediencí a sehraný, neúnavně tvořivý herecký ansámbl, jaký mají právě v Dlouhé.

Alois Jirásek: Lucerna (český mýtus), Divadlo v Dlouhé, 17. 3. 2017, režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek

Hodnocení: 100 %

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama