Čtyřiašedesátiletá literátka a kreslířka komiksů, vlastním jménem Anni Yläverra, proslula povídkami. V českém překladu vyšly její soubory nazvané Prázdné cesty, Život je jen náhoda a BamaLama. Úsporné a vypointované literární útvary, leckdy čítající pouhých pár vět, vynikají drsným, nepřikrášleným pohledem na život a černočerným absurdním humorem.
Autorka propůjčuje hlas postavám z neutěšených poměrů či okraje společnosti. Nesoudí je, chápe jejich jednání nebo způsob uvažování. Ať už jde o vesničany z finského severu, kriminálníky, feťáky či nefunkční matky závislé na sociálních dávkách. V tomto světě jsou kněží hříšní, policisté lhostejní a amorální. Vodkou se nešetří a násilí je všudypřítomné, ukázkově groteskní, nereflektované a vnímané jako norma.
Když manželka otravuje řečmi a po ruce je puška, není nic samozřejmějšího než ji střelit do hlavy. Podobně v povídkách dopadne miminko, kterému se žena věnuje víc, než je libo muži. Jakmile ten otravné mimino utopí, dosud devótní matka si toho ani nevšimne a jako mávnutím proutku se mění ve svou dřívější, nemateřskou podobu. V těchto příbězích není nemožné nic, ani losové s psychickými problémy, ani medvědi ovládající motorové pily.
Jenže když se nahodile a svévolně může přihodit cokoliv, když je jedinou normou vykloubenost, kterou není s čím měřit, princip se rychle ochodí a hrana mezi očekáváním a překvapením obrousí. Platí to jak o četbě povídek Rosy Liksom, tak o jejich dramatizaci, kterou v režii Jana Mikuláška začátkem měsíce uvedlo Divadlo Na zábradlí. Jmenuje se Medvěd s motorovou pilou a utkaná je ze sledu skečovitých výstupů, s nimiž je to trochu jako s nekorektními vtipy: jeden dobře načasovaný pobaví, ale při desátém v řadě už se člověk ptá proč. Přestože kvalitativně jsou srovnatelné a vypravěč je talentovaný bavič.
Finská chata
Zručnost provedení je přitom neoddiskutovatelná. Mikulášek uplatňuje bohaté zkušenosti s režií autorských koláží i vedením herců k přesné stylizaci, soubor Divadla Na zábradlí znovu potvrzuje, že je momentálně jedním z nejkvalitnějších v zemi. Hraje se v tradičně líbivé scénografii Marka Cpina, tentokrát v depresivně zašlé finské chatě, obložené dýhou a vybavené lampami vydávajícími matné světlo, s odpudivě hnědými závěsy a koženkovým křeslem. Místo, kde se čas zastavil snad někdy v 80. letech minulého století.
Což je příznačné, protože autoři dramatizace - režisér Mikulášek a dramaturg Boris Jedinák - pro svou mozaiku groteskních mikropříběhů vybrali spíše povídky "obecně bizarní" než ty týkající se současných sociálních poměrů. Jako kdyby celé Finsko zamrzlo v ponurém bezčasí mezi životem a smrtí. Nasnadě je jistá podobnost s poetikou filmů Akiho Kaurismäkiho, ostatně na jakéhosi tajemného Akiho postavy v inscenaci průběžně čekají.
Protagonisté, odění do nevkusných hnědých svetrů nebo fialových rób z umělých materiálů, připomínají oživlé mrtvoly. Plouží se, dlouze zírají do prázdna, bez výrazu či známky zájmu o své okolí. Soukají ze sebe věty, jako kdyby se předávkovali prášky na spaní. Groteskně poulí oči, vydávají hororové skřeky.
V panoptiku jejich vzájemně prolnutých osudů dostává prostor samozvaně "nejtlustší Finka", kterou hraje Dita Kaplanová. Popisuje cestu na sociálku pro dávky, během níž si vylévá frustraci na všechny, koho potká, i na systém jako takový. Konejšivý hlas, jímž jako kdyby vyprávěla pohádku, ostře kontrastuje s nekorektně vulgárním a agresivně nenávistným obsahem.
Muž, který uvařil polévku z mladé sousedky, se v podání Michala Bednáře podivuje poděšeným reakcím sousedů - pokrm je přece o mnoho chutnější než maso z tuhého soba, argumentuje. Později Bednář v roli dalšího "vidláka" vyšle souseda, jehož hraje Jiří Vyorálek, do finského parlamentu jako nového poslance. Zde se ovšem jeho působení omezí na hledání toalet.
Neustále je na scéně potřeba kněze či policajta, ti ovšem fatálně selhávají. Jeden okoralý příslušník, opět hraný Vyorálkem, je přivolán k situaci in flagranti. "Poškozenému" však jen poradí, jak se s manželkou a jejím milencem jednou provždy vypořádat - dvěma ranami. Zcela frustrován nikoliv přívalem cynických brutalit, ale tím, že ho pořád někdo otravuje podobnými podružnostmi, procítěně vyzpívá tuto situaci na mikrofon jako rockovou baladu s refrénem Pomáhat a chránit, přičemž ženám v publiku laškovně hází latexové rukavice. A tak dále a tak podobně na stejném principu. Příval divnosti a grotesknosti pokračuje, zatímco mezi tím vším se po scéně prochází lední medvěd bez hlavy.
Kapela čeká
Některé pasáže se vracejí a postupně rozkrývají, jako příběh vraha, který ve vězení propadl víře na dobu nezbytně nutnou. Nenucenou bezcitnost pragmatického kriminálníka skvěle vystihuje herec Vojtěch Vondráček. Opakují se i vstupy lidově-rockové kapely v čele s nejspíš permanentně "sjetou" zpěvačkou, již ztvárnila Kateřina Císařová. Muzikanti odevzdaně čekají na tajuplného Akiho a tak trochu z nutnosti vyplňují čas hraním - po vzoru finského rocku technicky brilantním, ale nezúčastněným, oproštěným od emocí. Chytlavé hudební motivy, odkazující k různým populárním skladbám i ve Finsku oblíbené polce, doprovázejí dění také ze záznamu.
Výrazným leitmotivem jednotlivých osudů je podiv postav nad smyslem a monotónností existence. Celým večerem se vine otázka "A to je všechno?" - ať už ji pokládá dívka po zhlédnutí cirkusového představení, kněz znechucený fádními hříchy u zpovědi, či muž, který dva měsíce neúspěšně opravoval chatu, načež ji z náhlého popudu raději podpálil.
Když dojde na melancholickou skladbu Is That All There Is? v podání Američanky Peggy Lee, herci jen němě otevírají ústa jako mechanické loutky. Co si z toho ale vzít? Dělej, jak umíš, život je marnost, tak proč si - s trochou nadsázky - nezatančit na jeho hrobě?
Podle dramaturga Jedináka byla původně v plánu inscenace sestavená z povídek různých ženských autorek. Možná by takový mnohohlas tvorbu Rosy Liksom paradoxně vyzdvihl lépe.
Divadlo
Rosa Liksom: Medvěd s motorovou pilou
Režie: Jan Mikulášek
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 4. listopadu, nejbližší reprízy 24. listopadu a znovu 14. a 29. prosince.
