Recenze: Musíš se víc smát, radí uprchlík uprchlíkovi. Kaurismäki natočil jeden z nejlepších filmů

Jan Gregor Jan Gregor
3. 7. 2017 14:57
Kulisy příběhů se mění, doba je stále víc vymknutá z kloubů, ale finský melancholik Aki Kaurismäki točí nakažlivě optimistické zprávy o potřebě naděje a o tom, že solidarita mezi lidmi (zvlášť těmi na okraji společnosti) ještě nevymřela. Novinka Druhá strana naděje je jeho nejlepší film za posledních deset patnáct let.
Video:

Existují filmaři, kteří svůj styl nemají nebo si ho hledají. Pak existují autoři se snadno rozpoznatelnou poetikou. A pak je tu ještě Aki Kaurismäki.

Režisér s tak výjimečným rukopisem, že jeho snímek poznáte okamžitě a se stoprocentní jistotou. Své minimalistické příběhy o hrdých outsiderech vzdorujících nepřízni osudu přináší fanouškům už přes třicet let. Jako by pořád točil jeden a ten samý film.

Je skvělé, že se na něco, či spíše na někoho dá v téhle branži stoprocentně spolehnout. Kaurismäki je cinefilní jistota v dobách zlých a ještě zlejších. Kulisy příběhů se mění, doba je čím dál víc vymknutá z kloubů, ale tenhle finský melancholik točí nakažlivě optimistické zprávy o potřebě naděje a o tom, že solidarita mezi lidmi (zvlášť těmi na okraji společnosti) ještě nevymřela.

Režisér je ve vrcholné formě

Takový je i jeho nový film Druhá strana naděje, který se stejně jako předchozí Le Havre z roku 2011 věnuje tématu uprchlictví. Zatímco v příběhu zasazeném do francouzského přístavního města se před policií ukrývá malý africký chlapec, v aktuálním snímku se do trablů dostává mladík ze syrského Aleppa.

Foto: Kviff

Ve filmu sledujeme dvě hlavní dějové linie, které se po dlouhou dobu odvíjejí nezávisle na sobě. Už první sekvence ukazuje, že režisér je po několikaleté pauze bez filmu ve vrcholné formě. 

Hlavní hrdina Wikström (Sakari Kuosmanen), obchodník s košilemi, odchází od manželky: co dokáže Kaurismäki uhrát jen s nehybnou mimikou svých herců, se smyslem pro detail a načasování gagu, je dokonalým příkladem filmařské zkratky.

Wikström svůj nudný život mění z gruntu. Prodá skladové zásoby, v zábavné a na Kaurismäkiho nečekaně napínavé scéně zněkolikanásobí svůj bank v podloudném kasinu a koupí si restauraci. Jako bonus zdědí po předchozím majiteli personál v podobě trojice typických kaurismäkiovských loserů.

Druhou vyprávěcí linkou je příběh uprchlíka Khaleda (Sherwan Haji). V typicky lakonickém duchu popisuje zkušenosti s policií, se situací v záchytné ubytovně a s imigračními úředníky, kteří nakonec v rozporu se zprávami o katastrofické situaci v syrské metropoli rozhodnou o jeho deportaci. Díky spřátelené pracovnici uprchlického centra se mu ale podaří utéct a konečně se zkříží Khaledův osud s tím Wikströmovým.

Ti, kteří se nesmějí, jdou jako první

V Kaurismäkiho filmech vždy stojí neosobní byrokratický aparát proti outsiderům, kteří drží velmi nesentimentálně při sobě a jsou si ochotni bez velkých gest a lavírování pomoci. Že režisérovi leží v posledních letech nejvíce na srdci postoj společnosti k migrantům, je jen v logice jeho ryze humanistické filmařiny.

Pro ostatní jsme neviditelní, protože znamenáme jen problémy, říká syrský hrdina snímku na otázku imigrační pracovnice, jak se mu dařilo po Evropě několik měsíců putovat bez povšimnutí úřadů. "Musíš se začít víc smát," dává Khaledovi praktickou radu irácký kamarád s tím, že ti, kteří vypadají melancholicky, jsou deportováni nejdříve.

Druhá strana naděje

Finská komedie, 2017, 98 minut
Režie: Aki Kaurismäki
Hrají: Sakari Kuosmanen, Kati Outinen, Tommi Korpela, Janne Hyytiäinen a další
Česká distribuční premiéra: 27. 7. 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 85 %

Druhá strana naděje má v sobě - stejně jako všechny Kaurismäkiho filmy - prvky záměrné naivity a bezelstnosti. Režisér sice točí snímky ze současnosti, ale zasazuje je do neodolatelného retro hávu.

Design aut, interiérů, kostýmů nebo třeba stolních telefonů odkazuje do dob autorova dětství a mládí. Slavný Fin sice ve svých snímcích řeší současné společenské problémy, ale utíká přitom do nostalgie po světě, kdy bylo podle něj všechno ještě v pořádku.

Druhá strana naděje v některých chvílích nabízí motivy, které už režisér zpracoval ve zmíněném filmu Le Havre nebo Mraky odtáhly. Není ovšem asi žádný Kaurismäkiho příznivec, který by si na něco takového stěžoval.

"Aspoň víš, kde je tvoje místo," vpálí suše Wikström podřízenému číšníkovi během litanií o krutém osudu. Kaurismäki si svoje místo v panteonu originálních filmových tvůrců naštěstí také velmi dobře uvědomuje a se svou pověstí nehazarduje. Nikdo neumí natáčet optimistické filmy o depresivních věcech s tak nedbalou elegancí jako on.

Druhá strana naděje je jeho nejlepší film za posledních deset patnáct let.

 

Právě se děje

Další zprávy