Děj nás nejdřív obšírně provede peripetiemi hrdinova dětství: David vyrůstá jen s mámou, zapadne do pouliční party, prožije první lásku, zkusí si výpravy za sprejováním i přepadení benzinky. O mámu nešťastně přijde, zato objeví svůj výtvarný talent a najde tu pravou - půvabnou tanečnici z lepší rodiny. Nakonec hledá i tátu, rockera, kterého nikdy neviděl. Dramatické finále na poslední chvíli uhne před tragickým koncem a spíš než emoce vyvolá rozpaky.
Na halfplayback, to znamená naživo zpívané s předtočenou hudbou, zazní více než dvě desítky vesměs notoricky známých písní Olympicu, jako jsou Jasná zpráva, Agáta, Nějak se vytrácíš, má lásko nebo Slzy tvý mámy. Všechny nově zaranžoval a některé ve scénickou hudbu proměnil Marcus Tran. Na premiéře mu Petr Janda poděkoval, že to udělal důkladně. Některé svoje skladby skoro nepoznal, pravil napůl v žertu. Muzikálově "zorchestrovaný" sound z nahrávky může fanoušky Olympicu svou umělostí zaskočit.
Na třech obřích obrazovkách se střídají obrazy a animace, jako když rychle listujeme obrázkovou knížkou: Davidova streetartová díla, ale také zákoutí Prahy a Paříže, abstraktní struktury, komiksový útok spermií na vajíčko. Z podlahy vyjíždějí různě vysoké praktikábly s mobiliářem i bez něj, jednou jako byt nebo tovární budovy, pak zas coby vlak či chata na Sázavě. Herci po nich také šplhají a občas mizí v propadlu. Až z toho jde hlava kolem. Scénografem byl Šimon Caban.
Okno mé lásky zřejmě nemělo snadnou cestu na svět, což na premiéře zmínil i jeden z producentů Oldřich Lichtenberg starší, čerstvě oceněný prezidentem Milošem Zemanem medailí Za zásluhy. Čtyři měsíce zkoušení je nápadně mnoho i na produkci s trojím obsazením. Během nich také ze soupisky účinkujících zmizela některá známá jména avizovaná v květnu jako Adam Mišík nebo Bára Basiková.
Vysmívaný, ale životaschopný
Okno mé lásky se ničím výrazně nevymyká ze žánru takzvaného hitmuzikálu, který se úspěšně zabydlel v českém hudebním divadle posledních dvaceti let. Ze špiček zdejší pop music, jež dospěly do staršího středního věku, se skoro každý může pochlubit produkcí, v níž jsou na více či méně krkolomný příběh navěšeny jeho známé songy: Karel Gott, Waldemar Matuška, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Václav Neckář, Michal David, ale také rockové skupiny jako Lucie nebo slovenský Elán.
Dokonce i Marta Kubišová se dala přesvědčit a kývla pražskému Museu Kampa na "divadelní recitál" Marta, což nakonec není nic jiného než hitmuzikál pro intelektuálně založené publikum, které by se na tituly jako Čas růží, Mýdlový princ, Biograf láska či Děti ráje třeba stydělo zajít do divadel Broadway, Kalich nebo k producentovi Františkovi Janečkovi do Goja Music Hall na Výstaviště, ale zároveň se rádo odevzdá nostalgii a jistému druhu sentimentu.
Navzdory stereotypním - a většinou oprávněným - úsměškům recenzentů nad slabým scénářem či laciným humorem jde o žánr, který prokázal životaschopnost. Neštítí se ho ani zkušení autoři a divadelníci, k nimž patří také šestapadesátiletý Radek Balaš, širšímu publiku známý jako porotce několika ročníků taneční show Stardance. Všichni by asi potvrdili, že vymyslet dojemný a zábavný příběh, který alespoň trochu dává smysl a do něhož se dají hladce implantovat už hotové písně, není žádná legrace.
Balaš měl úkol o to komplikovanější, že jedna hudební inscenace se songy Olympicu už vznikla. Před dvaceti lety měla v Divadle Ta Fantastika premiéru pod názvem Olympic aneb Jak se lítá vzhůru. Scenáristicky ji s Petrem Jandou připravila spisovatelka či dramatička Iva Hercíková a retrospektivně se ohlížela za čtyřicetiletým působením kapely.
Další retro prý Balaš vymýšlet nechtěl, ostatně už si ho jednou v Divadle Broadway vyzkoušel v muzikálu Mýdlový princ se songy Václava Neckáře, jehož příběh se vrací do 60. let minulého století. Problém ale je, že v Oknu mé lásky autor zvolil hrdiny svázané s estetikou sprejerství, současného streetartu nebo tance, s kterými už se hudba Olympicu přirozeně moc nepotkává.
Míjení
Uvědomíme si to, když raperka Sharlota v roli Davidovy první lásky Denisy zpívá Někam se vytrácíš, má lásko. Její image s výrazným tetováním naprosto souzní s příběhem, interpretačně je dobrá, přesto pocitově něco nesedí - ta píseň je z jiného světa.
Vojtěch Drahokoupil v roli Davida bez výhrad obstojí herecky, pěvecky i vizáží, Peter Pecha jako jeho sprejerský kamarád Rosomák suverénně hraje uvěřitelně vtipného mimoně i slušně zpívá a teprve osmnáctiletá Michaela Pecháčková je půvabná, po všech stránkách přesvědčivá Sofie. Když ale společně blbnou na Dej mi víc své lásky, nelze se zbavit pocitu, že by si při tom měli zpívat něco jiného.
Tohle míjení a skutečná síla songů Petra Jandy se nejzřetelněji ukáže až po přestávce, kdy se ocitáme v chatové osadě na Sázavě a ke slovu, nebo spíš ke zpěvu, se dostane frontman Arakainu Jan Toužimský. O herectví se v jeho případě mluvit nedá, spíš tak mile existuje na scéně a občas se k pobavení všech odbourá, ale generačně i interpretačně to najednou sedí. Balada Slzy tvý mámy je do příběhu skvěle zasazená, interpretačně i choreograficky jde jednoznačně o vrchol večera.
Nemá smysl podrobně rozebírat různé scenáristické, režijní a scénografické nešikovnosti. Ve tří a půl hodinovém představení by se ale dalo určitě škrtat. Není asi třeba začínat od Adama, tedy od spermie, co oplodnila vajíčko. Bez příhody se spolužačkou, co propadla kouzlu želv Ninja a tím pádem i songu Jak se vlastně želva hledá, bychom se nejspíš také obešli. I ty Davidovy mudrující komentáře vlastního života by se daly oželet, stejně se jim moc věřit nedá.
Ještě je ale třeba zmínit jednu herečku. Pavlína Ďuriačová je na scéně nepřehlédnutelná už kvůli korpulentní postavě. Hraje Agátu a ano - zazpívá song Naše teta Agáta. Skvěle. Má všechno, co má muzikálová herečka mít: strhující energii, přirozenost i výjimečný hlas, umí se odvázat i balancovat na samé hraně vkusu, aniž by přes ni upadla.
Muzikál
Okno mé lásky
Režie: Radek Balaš
Divadlo Broadway, Praha, premiéra 3. listopadu, nejbližší reprízy 10., 11., 12. a 13. listopadu.