Příští týden čtyřiašedesátiletý Lepage přijede na Mezinárodní festival Divadlo v Plzni, kde však neuvede nic v tradičním smyslu slova velkolepého. Naopak: jeho projekt 887 je osobní, komorní one-man show. Diváky bere do režisérova dětství a reflektuje, jak se vyvíjely jeho názory i jevištní postupy.
"Snažím se obecenstvo ubezpečovat, že tohle není divadlo v pravém slova smyslu. Že na tom, co dělám, není nic strašidelného, a že je naprosto v pořádku, pokud nebudou rozumět všemu. Pokud tomu dají šanci, na představení se nakonec napojí," doufá Lepage v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Inscenace 887 měla světovu premiéru před sedmi lety a nazvaná je podle čísla popisného budovy v kanadském Québecu, kde režisér vyrůstal. Zabývá se povahou vzpomínek. "Proč si pamatuji písničku z televizního pořadu, který se vysílal v 60. letech, ale nepamatuji si, jaké mám teď telefonní číslo?" ptal se Lepage v jednu chvíli sám sebe. A jak hledal odpověď, začal se vracet do dětství nebo ke vztahům uvnitř své rodiny. Hledání postupně přerostlo v širší portrét doby.
Město Québec v 60. letech minulého století zažívalo politický i společenský neklid, jenž odrážel širší kanadské hledání identity. Hlavní město stejnojmenné provincie, kde je dodnes oficiálním jazykem francouzština, bylo pod formální britskou správou až do roku 1982, kdy se Kanada plně osamostatnila a zpřetrhala ústavní i legislativní propojení s Velkou Británií. Když roku 1967 další kanadské město Montréal navštívil tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle a zvolal "Vive le Québec libre, ať žije svobodný Québec", podnítil tím novou vlnu vlastenectví.
Režisér Lepage, přestože toho času dítě, všechno vnímal. "Když jste jako já vyrůstali v Québecu 60. let, bylo těžké zůstat stranou," vzpomíná. "A to dokonce v mé rodině. Starší bratr a starší sestra byli anglofonní, chodili do školy, kde se mluvilo anglicky. Já a moje mladší sestra jsme měli francouzskou školu. Takže mezi námi pořád vznikaly třenice. Ne že bychom se kvůli tomu rvali do krve, ale bylo to předmětem sváru," popisuje.
Což samozřejmě nebyla jediná obtížná část Lepageova dospívání. "Měl jsem hodně blízko k matce. Otec mi byl vzdálenější, pracoval jako taxikář, často na dlouho mizel, a když se vrátil, moc nemluvil. Roky jsem si myslel, že mě nijak nepoznamenal, než jsem si začal uvědomovat paradox toho, když dospíváte jako francouzský Kanaďan pod britskou nadvládou. Až tam mi došlo, kolik jsem po otci přejal," vypráví režisér.
Dobře si uvědomuje, že není snadné vyprávět o specifické dobové situaci v městě jako Québecu třeba českým divákům, kteří neznají kontext. Proto se inscenaci 887 snažil pojmout tak, aby byla "lokální i všeobecně platná, přesahující místo i čas", vysvětluje. Řešení našel s přihlédnutím k tomu, co se naučil jako divadelní a filmový režisér.
"Pokud chcete, aby vaše dílo oslovilo všechny, musíte nekompromisně mluvit o tom, co jste zač a kde jste se tu vzali," je přesvědčený jen zdánlivě paradoxně. "Proto na Zlatých glóbech vždycky vyhrávají íránské filmy. Neznáte režiséra, neorientujete se v tamní společnosti, která je pro vás cizí a kde platí jiná pravidla i hodnoty. Ale pokud vám ten film dostatečně přiblíží vztah mezi mužem a ženou nebo otcem a synem, tomu už porozumíte. Jsou to prostě univerzální příběhy. Když nějaký takový máte, nemusíte se starat, jestli publikum porozumí každé narážce. Hlavní je, aby se ve vašem příběhu našlo," uvažuje.
V inscenaci Lepage zastává různé role. Vypráví příběh své rodiny. Někdy hraje příbuzného, jindy vypravěče. Jako obr prochází kolem miniaturního modelu domu, kde vyrůstal, nahlíží droboučkými okny, pozoruje, jak kolem budovy projíždí otcův taxík. Režisér je zároveň demiurg, který nad tímto světem ční a sám v něm účinkuje, a zároveň jeho odtažitý pozorovatel. "Hledal jsem pro tenhle projekt dostatečně svobodnou formu, abych mohl do příběhu vstupovat, ale kdykoliv od něj také ukročit stranou," popisuje.
Netradičně působí už začátek inscenace. Podle Roberta Lepage je prvních deset patnáct minut každého představení stejně ztracených. "Tak dlouho lidem zpravidla trvá, než přestanou myslet na svět tam venku a naplno se ponoří do toho vašeho," tvrdí. "Proto začínám tím, že v sále rozsvítím, vyjdu na jeviště, upřímně vysvětlím, kdo jsem a co budu dělat. Postupně světla na scéně ubývá a já začínám vklouzávat do role, právě když lidé zpozorní," líčí.
Soudě dle ohlasů mu to vychází. S projektem 887 už vystupoval všude od Kanady přes Argentinu po Velkou Británii. "Podle mě to funguje proto, že lidi nechávám nahlédnout do svého soukromí," usuzuje. "Není to dokumentární projekt ani psychoanalýza mého dětství. Je to prostě příběh jedné rodiny a jedné čtvrti, něco, k čemu může najít cestu každý," dodává.
Na plzeňském festivalu inscenaci představí příští středu a čtvrtek 14. a 15. září v Novém divadle. "Když jsem studoval québeckou konzervatoř, české divadlo mělo fantastickou pověst, určovalo trendy, udávalo směr," vybavuje si.
A silný dojem na něj Česko udělalo i před sedmi lety, kdy byl hostem Pražského Quadriennale. "Bál jsem se, aby to nebyla nostalgická záležitost, projekt žijící z minulosti. Ale byl jsem příjemně překvapený, kolik se ho účastní mladých lidí a jak báječné dělají věci. Odnesl jsem si z toho spoustu silných myšlenek a nápadů," dodává Robert Lepage, který se tak do Česka vrací "o to raději, když vidím, jak je v něm divadlo stále důležité".
