Premiéra hry Buňka číslo současné české spisovatelky Petry Hůlové tvoří další výraznou položku dramaturgické linky Studia Hrdinů zaměřené na zkoumání české národní identity.
V čase uměle rozvířených, ale účinně sycených nacionalistických vášní je taková umělecká reflexe, do níž se divadlo pouští, obzvlášť cenná.
Podobně jako v kontroverzním Zábranského Truhláři Majerovi, jenž měl na stejné scéně premiéru v září loňského roku, jde ovšem u Hůlové o „průzkum“ myšlenkově nejednoznačný, neuzavřený, jenž otázky spíš vrší, než aby na ně odpovídal nebo k nim zaujímal stanoviska.
Jestliže i přes trochu iritující názorovou nečitelnost se inscenaci daří diváka oslovit, zaujmout a udržet jeho pozornost, je to především díky uvolněnému hereckému projevu Magdaleny Sidonové, Ivany Uhlířové a slamerky známé pod pseudonymem Bio Masha.
Petra Hůlová, držitelka řady ocenění za prozaickou tvorbu, si již práci dramatičky vyzkoušela v loňském roce, kdy pro Švandovo divadlo připravila pozoruhodnou adaptaci McEwanova románu Betonová zahrada.
K napsání Buňky číslo ji zase inspirovala povídka lucemburského spisovatele Rogera Manderscheida v níž autor pracuje s odkazy na české kulturní fenomény, jako je Franz Kafka nebo Václav Havel.
To Hůlovou přivedlo k přemítání nad tím, co nás jako národ reprezentuje, jací vlastně jsme, kam patříme, kam směřujeme a je-li pro nás opravdu charakteristický pocit malosti a omezenosti ve srovnání s většími, ekonomicky i kulturně významnějšími sousedy.
Autorka ve své hře přivádí na scénu tři silné ženské postavy. Ty pak jako jakási intelektuální buňka spolu vedou volnou rozmluvu o tématech dotýkajících se dneška. Přetřásají například společně náš prazvláštní, alibisticky odmítavý postoj k imigrantům, kteří jsou tak nevděční, že pohrdnou i darovanými jablky...
Zabývají se vztahem k Německu, které „bylo, je a bude“, částečně relativizují význam jedné z nedotknutelných národních ikon, Boženy Němcové, a její literární tvorby i tragického lidského údělu. Témata vesměs zůstávají nahozena, různě pootáčena, ale nakonec stejně nezodpovězena, takže divák má nejednou pocit bloudění, odbíhání a nahodilého nahlížení do nejrůznějších zákoutí autorčina světa úvah a postřehů. Což je také asi nejvýraznější výhrada, jakou lze proti hře vznést. Občas se zdá být vší té korektní nestrannosti a nezaujatosti až přespříliš.
Představení v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka se dost úspěšně orientuje na zdivadelnění textu, jenž svou podstatou není příliš dramatický, a to jak důrazem na výtvarný rámec, tak soustředěným budováním dojmu spontánnosti projevu všech tří hereckých protagonistek.
Diváci jsou protentokrát usazeni na jeviště, a inscenátoři tím získávají k dispozici monumentální, výrazně stupňovitý prostor hlediště, do něhož umisťují několik konkrétních artefaktů: rozpracovanou bustu Boženy Němcové, na níž jedna z žen průběžně pracuje, tři variabilní světle šedé plaňkové plůtky, které hrdinkám průběžně poslouží třeba jako pohovka nebo houpačka.
Druhý, výtvarný plán v pozadí tvoří pohled do historického interiéru, v němž malířka takřka po celou dobu portrétuje starého muže (Milan Stehlík) v okázalém dobovém kostýmu. S největší pravděpodobností jde o symbolické zobrazení samotného nevědomého inspirátora hry, dnes již nežijícího lucemburského spisovatele Manderscheida, jenž na tři Češky a na nás všechny zhlíží zpovzdálí, z nadhledu a z historického odstupu.
Rozhovor trojice intelektuálek v podání tak výrazných osobností, jako jsou Magdalena Sidonová, Ivana Uhlířové a raperka Bio Masha se nese na vlně hravé lehkosti, někdy až zdánlivé nahodilosti.
Jejich přičiněním pak ani sebevětší myšlenkové přeskoky a těkání od tématu k tématu nepůsobí křečovitě. O žádné z žen se nedovídáme příliš mnoho informací, neboť autorce nejde o jejich individualitu, ale o zobrazení společenského typu, přesto každá má nějakou výraznou charakteristiku.
Matylda v podání Bio Mashy je energická a temperamentní, právě ona často provokuje své partnerky k úvahám či alespoň k tvořivým hrátkám s češtinou, odhalujícím tak bezděčně možnosti a krásu mateřského jazyka. Sochařka Patricie Ivany Uhlířové je naopak spíš zádumčivá a přemýšlivá, v její zcela civilně reprodukované vzpomínce na dovolenou v Karibiku jako by se odrážela věčná touha českého suchozemce uniknout na chvíli do exotických dálek a šumění moře. O něco více se dovídáme o třetí z postav Janě ztělesněné Magdalenou Sidonovou. Jana se projevuje jako nejcitovější, nejzranitelnější, několikrát se zmíní o své homosexuální orientaci i nepříliš vydařeném lesbickém vztahu.
Jedním z klíčových témat Buňky číslo je vedle češství a národní sebereflexe propastné odtržení intelektuálních elit od ostatní veřejnosti, jak se to stále citelněji projevuje v každodenním životě a třeba i v protichůdných politických preferencích různých vrstev společnosti.
Petra Hůlová jako by vlastně takovou propast svou hrou sama demonstrovala. Její Buňka číslo necílí na konvenčního diváka, přesto díky vysoké kvalitě všech inscenačních položek má potenciál oslovit i toho, kdo podobnému, intelektuálně náročnějšímu typu divadla právě neholduje.
Petra Hůlová: Buňka číslo, Studio Hrdinů, 13. 1. 2017, režie: Jan Horák, Michal Pěchouček
