Jan Blažej Santini Aichel, hledající svou životní cestu a ideální tvary, ožil v podání Miloslava Königa pod klenbou, již projektoval jako šestadvacetiletý.
Za myšlenkou zpřítomnit architektovu osobnost 300 let po smrti přímo ve stavbách, které navrhl, stojí scenáristka a herečka Lucie Trmíková s režisérem Janem Nebeským. Společně s Königem, skladatelem Martinem Dohnalem, který herce doprovází na varhany, a trumpetistou Ladislavem Kozderkou vytvořili jedinečné představení připomínající obřad.
Na začátku zvou oba herci publikum do prostoru před kněžištěm, do kruhu vymezeného židlemi v místech, kde půdorys kostela tvoří kříž. Trmíková v bílé košili a tmavých kalhotách, klidná a dokonale upravená, vystupuje jako laskavá a vědoucí ceremoniářka, jež má dění pevně v rukou.
Vousem zarostlý König, navlečený v lehce plandavém overalu tělové barvy s několika geometrickými motivy, vedle ní vypadá extravagantně a divoce.
Když se diváci usadí, vchází herec na "scénu" jako Santini, zakuklený v kapuci s balíkem ve tvaru trojúhelníku v podpaží, na nohou sportovní boty. Neformální zjev kontrastuje s obřadností gest, předměty, jež evokují katolickou liturgii, varhanní hudbou, zpěvem i "biblickými" texty.
Za asistence herečky, která ho jemně povzbuzuje a trpělivě vede, Santini na dlažbě kostela rozkládá obří plátno. Složené evokovalo tympanon nebo trojúhelník lemující oko Prozřetelnosti. Teď protínající se přímky skladů a čar i barevné skvrny vypadají jako architektonický plán, ve kterém se snaží vyznat.
Hledající, smrtelný člověk Santini se vztahuje k Moudrosti, jak program pojmenovává roli Trmíkové. Chceme-li, k Bohu. Svými stavbami chce dostát jeho dokonalému stvořitelskému dílu. Pochybuje, vzteká se, zápasí se svěřeným úkolem.
Takto popsána vypadá Nebeského inscenace, jež je podobně jako Santiniho architektura plná jemných odkazů a symbolů, jako pouhé exemplum. Ve skutečnosti jde o životem a současností pulsující tvar, v němž režisér našel téměř ideální způsob, jak divadelně využít mnohdy hravého napětí mezi mužem a ženou, božským chórem varhan a lidsky osamělým hlasem trubky, monumentalitou prostoru a nepatrností člověka v něm.
Velké dílo
Na stovku položek čítá soupis Santiniho výjimečných architektonických prací, které v Čechách a na Moravě vytvořil během pouhých třiadvaceti let. Zemřel šestačtyřicetiletý. Sedlecká katedrála patří k těm nejvýznamnějším, stejně jako poutní kostel Jana Nepomuckého na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou nebo klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatých Wolfganga a Benedikta v Kladrubech, kam spolek Jedl na své santiniovské "tour" nejspíš také zavítá.
Křivky samonosných schodišť, jež se při průhledu jeví jako oko do vesmíru či vířivý střed uragánu, fascinují. První, které vytvořil, je možné vidět právě v Sedlci. Okny zdejší provzdušněné a "odhmotněné" katedrály proudí světlo jako vzkazy shůry. S trochou ironie, jež byla fyzicky handicapovanému, racionálnímu architektovi blízká, by se dalo říct, že chrámem vane přímo duchovní průvan. A Nebeského inscenace jej umí vzít do hry.
Trmíkové scénář, byť poučený monografií Mojmíra Horyny shrnující dostupné prameny k architektovu životu a dílu, rozhodně není nějakým vzpomínkovým pásmem. Santiniho osud přibližuje básnickým jazykem. Spoléhá na sílu slova a alegorické obrazy jako zastavení na cestě, po níž se vydává člověk vedený vnitřním hlasem.
Naplněný prostor
Kde slova nestačí, nastupuje zpěv, varhany a trubka. Dohnalova hudba má místy až extatický charakter, s barokním cítěním velmi souzní. Zároveň je v ní zvláštní moment přehnanosti, již lze vnímat i jako ironii.
Podobnou ambivalenci vykazuje Königův herecký rukopis. Suverénní expresí, přirozenou elegancí a málo vídanou "produchovnělostí" projevu obstojí herec i tváří v tvář Santiniho dokonalé architektuře. Exaltovanou gestikou připomíná barokní sochy navenek odrážející niterná citová hnutí. Těžko si v roli Santiniho představit někoho jiného.
Nebeského režie, tematicky soustředěná na "zviditelnění" duchovní roviny lidského života a vztahů, nepřestává udivovat zapojením různých druhů umění v jakémsi současném gesamtkunstwerku, respektem k prostoru i invencí, s jakou z něj činí součást inscenace. Projekt, jež divadlem objevuje Santiniho stavby, tato místa nepochybně uvidí v nových souvislostech.
Santini
Režie: Jan Nebeský
Inscenace je uváděna v různých Santiniho stavbách, premiéra 3. července, nejbližší reprízy 22. srpna v Kapli Jména Panny Marie v Mladoticích a znovu 1. a 2. října v kutnohorské katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele.
