Představení v režii Jana Nebeského uvádí divadelní spolek Jedl v domě U Minuty na Staroměstském náměstí, kde Kafka s rodiči bydlel v letech 1889 až 1896.

Hraje se v úzké místnosti, údajně bývalé kuchyni, i v temné vstupní hale. Během let se tu navrstvily bizarní stavební úpravy, někde zbyl nesmyslný výklenek, v rohu se objevilo umyvadlo. Vše evokuje zašlost a obskurní atmosféru domů připomínajících labyrinty, jak ji známe z Kafkových povídek. Kulisou k ní přispívá lidské hemžení v chodbách Skautského institutu, který v domě působí dnes, nebo turistické piano doléhající z restaurace na Staroměstském náměstí.

Od vstupu Karla Dobrého do místnosti je zřejmé, kolik upřímného úsilí jeho Franz Kafka - to veliké, "zatraceně šťastné" dítě navlečené v obtaženém bílém trikotu a bílých značkových kraťasech - vynakládá na svou existenci ve světě, kde se ocitl. Stojí před námi tenký, bezbranný, jakoby nahý. Pocit nepatřičnosti ještě zesilují brčálově zelené polobotky. Groteskní výtvarné gesto kostýmů Petry Vlachynské významně formuluje vizuální podobu inscenace.

Dvanáctiletý Kafka vyzařuje spalující charisma. Opírá se do diváků všepronikajícíma modrýma očima a překotně se vyznává: "Samou láskou bych vám kosti rozlámal."

Fascinující i směšná postava, kterou Dobrý vytvořil, odkazuje výraznou siluetou odstávajících uší, naschvál podlepených bílou páskou, ke Kafkovým portrétním fotografiím. Ty působí důstojně, ale divadelní Franz hýří energií i nápady: na zasouvacím metru přivěšeném v pase si akurátně odpočítává události svého života. Lidi označuje čísly, básní. Brání se nepřátelskému světu ironií i sebeironií.

Ve výklenku zdi nebo za závěsem pod oknem "malý fracek" píše a schovává se před vším, co ho děsí, především před rodiči. Ty stejně jako další postavy - Maxe Broda, snoubenku Felice či policejního radu Vacátka - hrají Lucie Trmíková a Martin Dohnal, skladatel a příležitostný herec.

Z inscenace Malý stvořitel neexistují fotografie, jen vizuály hlavních postav. Zleva Martin Dohnal, Lucie Trmíková a Karel Dobrý. | Foto: Zuzana Lazarová

Rodičovský rozhovor o synovi v první části inscenace patří k nejbrutálnějším i nejzábavnějším místům. "Když se bude pořád někde schovávat jako šváb, tak se jednou jako ten šváb probudí," hlučně se svému vtipu, kterým autor textu naráží na povídku Proměna, řehtá otec. Přízračná kabaretní postava, jako by vystoupila z Kafkových Dopisů otci.

Matka si ve fialovém županu u umyvadla holí nohy. Její netečná vlídnost a chladné poznámky musí po Franzovi, schouleném v doupěti, přejíždět jako ostří žiletky. Trmíková v postavách matky a Felice ztělesňuje pro Kafku nepochopitelný ženský svět. A také nesrozumitelnou sexualitu - to když se lascivně vine k návštěvě, policejnímu radovi Vacátkovi, a žádá ho o nalezení zmizelého syna. "Bude zadržen, podroben výslechu, obviněn a nakonec odsouzen, ale to bývá obvykle dlouhý proces," výhružně hlásí komisař s odkazem na známé Kafkovo dílo.

Martin Dohnal a Lucie Trmíková. | Foto: Zuzana Lazarová

Později se objeví i Max Brod, v blyštivém sáčku působí spíš jako rozevlátý varietní hochštapler, jenž Kafku, žasnoucího nad stavební proměnou Prahy, unáší do víru kavárenského života.

Metaforicky přesný, přitom zábavný text Egona Tobiáše se obejde bez zbytečných slov a je pro inscenaci skvělým východiskem. Mimoběžnost kafkovské komunikace se anekdoticky promítá do jazyka hry. Autor pracuje s ambivalencí významu slov, ale i dobovými reáliemi nebo odkazy na Kafkovo dílo.

Režisér Jan Nebeský má na scéně silné, charismatické, ale zároveň citlivé herce, se kterými se pouští do divoké legrace, za níž spíš jen tušíme černou propast lidské existence. Divadelně problematický prostor dokáže využít na maximum.

Kafkovský duch rozhodně z Prahy nevyvanul. Malý stvořitel je toho důkazem.