Recenze – Divadelní společnost Cirk La Putyka uvedla ve středu v prostoru Jatka78 novou inscenaci Family. Vznikla za podpory projektu Všechna čest, jehož hlavním cílem je mapovat rodiny, které se už po vícero generací věnují jednomu oboru.
Scénografii omezuje Hynek Dřízhal na minimalistickou koncepci, která je dnes v kurzu. Hlavním motivem, který spojuje jednotlivé obrazy, je stůl, místo, kde se má rodina potkávat, což bylo platné spíš pro generaci dnešních čtyřicátníků. Napříč jednotlivými generacemi a výjevy ze života se k němu neustále herci vrací. I když tím zároveň reflektují postupný rozpad vztahů probíhající v několika rovinách najednou.
Od narození, kdy je dítě porodníkem odejmuto matce, přes oslavu osmnáctých narozenin, kdy se členové rodiny společně sejdou, aby se podívali na displej mobilního telefonu – zároveň se světla ztlumí a stáhnou se do jednoho konkrétního bodu, který všichni fascinovaně sledují.
Zachycuje to dnešní přetechnizovanou generaci, kde se rezignovalo na slova, kde není jediný pohyb od jednoho k druhému, ale vše se obrací do ticha uzavřených jedinců. Až se nakonec stůl, jež splňuje funkci ústředního motivu, zmenší na miniaturu. Reviduje se na pouhou vzpomínku dávných let, kdy naplňoval ještě zcela konkrétní účel. Připomíná už jen přízrak neexistujícího celku, sotva si na něj někdo pamatuje. Zůstanou u něj sedět sami dva, zástupci nejstarší generace (Rostislav Novák starší, Anna Nováková) v narozeninových čepečkách, jenže nikdo se u nich nezastaví, už nejsou potřeba stejně jako místo, kde by se měla rodina potkávat. Na základě toho dochází k ztělesnění nastíněného záměru režiséra.
Jednotlivé prvky choreografie a akrobacie zobrazují konkrétní scény, jako by měl divák občas pocit, že sleduje výjevy z vlastního života – lásku, svatbu, stáří. Představení pracuje s momenty tak známými, že se inscenačnímu týmu podařilo lehce přenést situace do řeči pohybu. V choreografii převládá pozemní a párová akrobacie, právě díky tomu jakákoli změna v ní koresponduje s rovinou symbolickou.
Jako příklad za všechny slouží moment, kdy všichni členové souboru vyzvednou nejmladšího (syn Rostislava Nováka mladšího Matyáš) i s trampolínou na svoje ramena. Nesou ho společně, pomáhají mu a potvrzují tak, že i přes občasné nedorozumění a rozdílnost mezi jednotlivými členy a generacemi je vždy nejdůležitější ten poslední článek, nejmladší, co ponese rod ještě o kus dál.
Výraznou složkou celé inscenace je hudba. K jednotlivým scénám vytváří analogii. Samotné housle (Veronika Linhartová) zazní ve chvílích intimity, kdy se i choreografie omezí na jemnější partneřinu. Provází dítě jeho dětstvím, pohyb dvou akrobatů, kteří si mezi sebou předávají svého syna, je obraz neuvěřitelně subtilní a dojemný, aby se následně rozpadl, obraz se rozšiřuje o další herce a akrobaty a pomalu přechází společně s dynamickou hudbou (Jan Balcar, Andrej Rády) do větší rychlosti a naléhavosti a vizuálně zobrazuje rychlost, se kterou člověk stárne.
Obdobně se pracuje i se světlem, kde se často propojuje hra ostrého protisvětla a stínu. Právě ostré světlo naznačuje zpravidla konec jednotlivých obrazů, podetne pohyb a zastaví ho, čímž i přes vizuální náročnost choreografie dokáže divák stále vnímat chronologii příběhu a díky tomu získává nadhled a dokáže vstřebat jednotlivé mikropříběhy.
Jediným rušivým prvkem se stávají promluvy herců. Ve chvíli, kdy se dva (Florian Zumkehr, Bellina Sörensson) spolu potkávají u jednoho stolu a ona si žádá jeho pozornost, ale on jí pohledem, a tedy i pohybem, neustále uniká, pronesená slova a vulgarismy jsou sice divácky vděčné a vyvolávají smích, ale jinak jsou prázdná a proti pohybu působí samoúčelně a rušivě. Obdobně působí v závěru pronášená slova mezi představiteli nejstarší generace. Je pravda, že by se dalo obejít i bez nich.
Rodina na druhou
La Putyka se nadechla k širokému tématu, které autorským přístupem konkretizuje a zužuje prostřednictvím dvaadvaceti herců z různých zahraničních cirkusových společností.
Jednoznačně se shodneme na tom, že postavit projekt na takovém základu je víc než troufalé, ale zdá se, že se povedl. Vinou obsazení se inscenace Family, jakožto začátek trilogie, bude hrát jen třináctkrát do 28. října. Právě v tom tkví největší úskalí, protože se na Family nedostanou všichni. Počet repríz nebude pravděpodobně odpovídat diváckému zájmu.
Rostislav Novák mladší vás provede celým životem jednoho rodinného mikrokosmu s neuvěřitelnou technickou obratností. A dokáže zobrazit širokou škálu pocitů, jež mají velký dopad na publikum. Tato energie boří hranice mezi jevištěm a hledištěm a potvrzuje jeden ze základních principů novocirkusových představení. Přenáší celou škálu vjemů – od těch nejsubtilnějších po ty drsné –, které útočí primárně na osobní lidskou zkušenost.
Inscenace trvá zhruba hodinu, což je pro diváka vstřícná délka, ale zároveň to potvrzuje fakt, že tak široké téma není možné na jevišti donekonečna natahovat, protože by ztratilo dynamiku a naléhavost.
To, co je však dvojnásob fascinující, je celek, kde je vnímatelná sehranost souboru, jejich stoprocentní oddanost druhému. Umělecký soubor Cirku La Putyka se tak s touto inscenací proměňuje v symbol rodiny, který přímo odkazuje k pevným vazbám, kde nikdo nevystupuje sám. Svědčila o tom i závěrečná slova poděkování režiséra inscenace na adresu celého realizačního týmu.
