reklama
 
 

Nový cirkus by se mohl vyučovat na střední škole. Ve světě to je běžné, říká šéf Cirku La Putyka

7. 10. 2015 15:00
Soubor nového cirkusu Cirk La Putyka připravuje nové představení s názvem Family, které je součástí největšího projektu souboru v jeho historii. Jde o první část chystané trilogie, jejíž premiéra je naplánována na 14. října. Stejně jako všechny reprízy se uskuteční v prostoru Jatka78 v pražských Holešovicích. „Je to téma, které jsem si prožil, prožívám, protože mám děti, ale nechci, aby to bylo autobiografické. Není to o naší rodině, ale obecně o tématu tří generací rodiny,“ vysvětluje v rozhovoru autor a režisér hry a umělecký ředitel Cirku La Putyka Rostislav Novák.

La Putyka se nedávno vrátila ze dvou velkých festivalů. Všeobecně se hovoří o velkém úspěchu. Zajímalo by mě, jestli to přineslo to, co jste očekávali – kontakty, kontrakty.

Rostislav Novák: U toho Edinburghu je na tohle ještě docela brzo. U Szigetu je to trochu o něčem jiném. Jeli jsme tam využít nabídku, která přišla přímo od vedení Szigetu, které nás oslovilo. Nechtěli nic z našeho repertoáru, ale inscenaci na klíč. Oslovil jsem lidi, kteří už s La Putykou spolupracovali. Navíc to bylo celé komplikované, protože Edinburgh nezačal úplně nejjednodušším způsobem. Pořadatelé měli velké zpoždění, protože praskla při stavbě šapitó, kde jsme hráli, plachta, takže všechny divadelní společnosti, které v šapitó hrály, přišly o první tři představení.

Já jsem tam měl být na první dvě představení a pak jsem měl přelétat do Budapešti, abych dodělal projekt pro Sziget, ale to už jsme věděli, že není reálný. Dva dny před odletem do Edinburghu jsem předal projekt Jirkovi Kohoutovi, což je jeden z herců z několika našich představení, a ten ho v Budapešti dokončil. Sledoval jsem to z Edinburghu. Měli jsme pět představení, pět standing ovation, což je velký úspěch.

A Edinburgh?

Edinburgh byl náročný, protože to je dvacet představení v kuse. Ty představení si musí lidi postavit, potom sami zbourat. Za ten měsíc měli herci pouze tři dny volna. Je vlastně pár týdnů po skončení Fringe festivalu. Takže všichni dočerpávají energii. Velkým úspěchem je už jen to, že se nikdo nezranil.

Vím, kam míříte. Ale ten rozruch okolo Edinburghu je poněkud přehnaný. Řekla bych, že máte dost velkou představu o tom, co děláte. Navíc se o vás aspoň zmínili v BBC, psal o vás The Telegraph.

S bráchou, který je hlavní produkční, tak i s naší agenturou jsme přemýšleli, jak oslovit lidi, aby herci nemuseli chodit s letáky, protože to strašně ubírá síly. Na začátku jsme si říkali, jak o sobě dát vědět? Pojďme udělat nějakou guerillovou akci bez povolení na ulici, v parku…

No, je pravda, že jsme si vybrali dost vysoký most. To, co se ale psalo v těch novinách, to je tak dvacet procent pravdy. Když lezli na hrazdu v těch sedmnácti metrech, nastupovali s jištěním. Bylo to produkčně zajištěné seshora i zezdola. Jediný, kde jsme opravdu udělali chybu, že jsme nezastavili dopravu, když byli na hrazdě, takže pod nimi podjížděla auta. Jenže dopravu v Anglii nemůže zastavit nikdo jiný než policie. Takže bychom měli jen další vroubek.

Ale dostali jste se na titulní stránku v novinách…

A Josa s Bellinou byli ve venue hvězdy. Jinak nás navštívila policie asi dvacet minut před představením, což nebylo příjemné. Takže jsme s bráchou zapsaní na skotské policii.

Ale nebylo to myšlené tak, abychom si dělali reklamu za každou cenu. My jsme chtěli přenést část představení přímo k lidem do města. Cíl nebyl provokovat. Cíl bylo vzít to a vyčlenit se trochu z toho celého.

Za každou reklamu, za každý plakát se hrozně platí. Dřív na ulici chodila super zajímavá přestavení a rozdávaly letáky. Letos tam byly muzikálové školy z Tokia, které zpívaly West Side Story. A muzikálové školy z Ameriky. Taky dramaturgie festivalu se hodně změnila – na pouhou zábavu. Byl jsem tam s Jirkou Havelkou, který tam byl s VerTeDance company. Byl poprvé a byl z toho úplně… říkal, že si připadá, jak na Jiráskově Hronově…

To je dost kruté srovnání…

On to řekl v tom smyslu, že na Jiráskově Hronově jsou mnohem kvalitnější představení, než které viděl na Fringe Festivalu v Edinburghu. Já jsem tam viděl jedno nádherné představení, které nebylo bohužel součástí Fringe Festivalu, ale součástí International Theatre Festival, které režíroval Robert Lepage. Je to takový rozpačitý rok…

Takže se z toho stává spíš „popina“?

Je to hodně o tom, kolik máš peněz na investici do reklamy. Pokud hraješ v prostoru pro sedm set padesát lidí, jako jsme hráli my, tak jde fakt o to, jakou máš za sebou produkční sílu. Navíc, s cirkusem byla letos fakt mega velká konkurence. Poprvé v historii festivalu se otevřelo cirkusové venue, takže jsme viděli to nejlepší ze světa. I proto jsem hrozně rád, že to děláme tak, jak to děláme. Byla tam dvě nádherná představení a zbytek pro mě byl hrozná zábava, pouhá zábava. Jenom klišé. Říkají tomu entertainment.

Viděl jsem právě dvě představení: hlavně B-Order z Palestiny, které vyhrálo Total Theatre Award, které je super.

Já jsem tam byl navíc poprvé v pozici nejen za La Putyku, ale i za Jatka78, což se ti obzory otevírají i trochu jinak, protože přemýšlíš, které představení bys chtěl ukázat v Čechách českým divákům.

A je možné si ta představení dovolit finančně?

Dovolit si je finančně… teď jsem dokonce někde slyšel, že máme hrozně peněz a… já nevím, jestli tenhle pocit něčím vzbuzujeme, že třeba máme hezké plakáty a tak, nevím, ale tady je to teď vidět. Tady se dělá spousta věcí jenom svépomocí.

Chtěl bych přivézt představení z Edinburghu. S tím, že ti lidé vědí, v jaké jsme situaci, takže nám nedávají ty nejvyšší ceny nebo ty „tourovací“, snaží se nám nějak vycházet vstříc. My se snažíme na to získávat granty a dotace, ale nikdy to nemůžeš zaplatit jenom ze vstupenek, to nemáš šanci.

Kolik zhruba stojí zahraniční společnost?

Zajímavý cirkusový představení se pohybuje mezi čtyři až dvanácti tisíci eur bez dopravy a bez ubytování. Vysoká cena svědčí i o kvalitě a úrovni představení. Takže to nevyděláš nikdy zpátky, ale musí se do toho investovat jak peníze, tak ten čas. Někde se prostě ubírá, někde se šetří. Takže nemáme nové záchody, ale budeme mít cirkusové představení.

To je ale docela dobrý přístup.

No, jde o to, jak dlouho to vydržíme…

Každopádně, vy teď s Cirkem La Putykou chystáte novou inscenaci Family, která reflektuje téma rodiny – její soudržnost, subtilnost. Proč právě tohle téma?

Měl jsem napsané Dolls a hned potom jsem měl další projekt, který jsem chtěl realizovat, a to bylo téma, které souvisí s rodinou. Jeden z nich je současnost, jak jsme ještě vůbec schopní si předávat věci z generace na generaci, protože ta nejstarší generace už nerozumí novým médiím, tak co jim vlastně předává? A mají ty mladší vlastně ještě čas je vnímat a respektovat? Mají přeci jen úplně jiné vidění světa; i ve vztazích, které se zjednodušují. Jak to popsat úplně nejjednodušším způsobem? Kolikrát se rodina sejde u stolu, teď, v téhle době? Já si pamatuju jako dítě, že bylo běžné, že byl nedělní oběd. Nebylo to nic výjimečného, ať už jsi byl chudší nebo bohatší, tak ty neděle se držely. Myslím si, že naše děti vůbec nevědí, co je to nedělní společný oběd.

Proto i téma stolu bude jedno z těch základních stavebních prvků, symbolů rodiny. Je to téma, které jsem si prožil, prožívám, protože mám děti, ale nechci, aby to bylo autobiografické. Není to o naší rodině, ale obecně o tématu tří generací rodiny.

Cirku La Putyka - Family | Video: YouTube

Mě na tom zaujalo, jak už se zmiňuje v teaseru k představení, že je i konkrétně řečeno, že ta první zkouška nebude čtená, ale že už na základě toho bude vznikat nějaká forma představení. Vychází i ta finální podoba inscenace ze základů improvizace?

To ne. Hlavně to nemůžu úplně říct, jelikož to jsou autorské projekty, takže se vyvíjí celou dobu. Zároveň je to obrovský počet lidí, na scéně jich je dvacet dva. Tak není úplně jednoduché je dát dohromady a já si potřeboval některé věci ověřit úplně na začátku.

Takže místo toho, abych jim vysvětlil svoji koncepci a nápady, tak jsem řekl, pojďme to rovnou vyzkoušet. Pozval jsem mně nejbližší lidi, oni vůbec nevěděli, kam jdou. Přišli do zkušebny, kde byla postavená jednoduchá scénografie. Byla tam kapela. Nikdo nevěděl, co bude dělat, nikdo nevěděl, o čem to bude, nikdo nevěděl, co se bude dít. Já jsem skrze mikrofon nebo nějaké jiné indicie dával inspirace pro dané situace. Vznikly z toho dva zásadní momenty, které rozpracováváme dál.

Jak to přesněji celé vznikalo? Cirkus kombinuje neuvěřitelné množství prvků dohromady. Jaký byl ten samotný proces?

Já jsem to chtěl původně dělat o třech generacích tradiční cirkusové rodiny. Chtěl jsem vzít cirkusáky ze světa nebo z Česka, kteří opravdu žijí v cirkuse od dětství po stáří, ale když jsem udělal první open call, zjistil jsem, že moc lidí z toho tradičního cirkusu o to zájem nemá, protože tím naruší svoji sezonu v cirkuse. Takže jsem upustil od toho dělat to o cirkuse na cirkuse. Konzultoval jsem to i s dramaturgyní z Divadla Na zábradlí, Dorou Viceníkovou. A i ona říkala, že je mnohem zajímavější dělat to o rodině obecně, což se i zrodilo na té první zkoušce. Pak se primárně hledaly choreografie a pohybové principy.

Budou to intermezza mezi choreografiemi a tragikomické výstupy, které jsou na téma rodiny, takové reklamní shoty, které jsou velmi komické, ale na závěr ti blikne, vždyť ono se to týká i mě. To mě na tom baví. Člověk se pobaví a pak zjistí, že se baví sám nad sebou.

Jako když dítě vnímá svoje rodiče jako vzor, napodobuje jejich chování, akorát si neuvědomuje, že ten tatínek je opilec, že to není tanec. Baví mě hledat k těm reálným věcem nějakou paralelu.

Mě by to spíš i víc zajímalo obecně. Nejen v rámci tohohle jednoho představení, ale vlastně jde o to, že vizuálně to drží krásně pohromadě. Jak se docílí harmonie? Je to režijně striktně diktátorské? Jak vypadá ten tvůrčí proces?

Vždycky má herec velkou volnost, jak k tomu může přistupovat. Už od toho, že La Putyka vznikla hodně kolektivně, tak se zároveň i zjišťuje, že ta absolutní svoboda vždycky nefunguje. Musí na to být nálada, atmosféra, doba a složení těch lidí. U Family to bude už hodně jiné. Potřeboval jsem mít scénář, abych řekl: ty děláš tuhle choreografii na tohle téma, ty tuhle hereckou situaci, ty partneříš s tímhle, tohle je kolektivní choreografie. Musím to mít takhle připravené, jinak bychom neměli šanci to nazkoušet. Ale zároveň to nemůžeš takhle držet. Musíš tam dát i tu svobodu. Lidi jsou pro mě partnerem. Potřebuju, aby přinášeli svoje invence.

Třeba teď budeme hodně experimentovat s akrobatickými rekvizitami. Nechávám vyrábět trampolínu a vůbec nevím, jestli bude fungovat, to se musí vyzkoušet, jen doufám, že se nikdo nezabije. Přijede Mathieu Grégoire, což je kluk, který patnáct let pracoval pro Cirque du Soleil jako technický ředitel. Teď pracuje pro malé cirkusové společnosti po světě. My jsme ho našli před pěti lety ve Francii, hrozně jsme si padli do oka. Vymýšlí nové technologie. Jaké jsou matrace na tuhle disciplínu, jaká lana. Zatím si jen vyměňujeme e-maily ve stylu: ano, obdélník musí být oválného tvaru… posílá mi šílenosti. Ale na to se hrozně těším.

Když se bavíme i o tom vzniku inscenace. Mě by zajímaly i některý věci obecně co týče nového cirkusu. Vzhledem ke konfrontaci tematické výpovědi a estetična, které je obsažený v akrobatických prvcích. Dá se říct, že se už jedná o divadelní druh a směr?

To určitě. To už je třicet let.

Já vím. Třeba ve Francii je ten kontext úplně jiný. Tam už jsou cirkusové školy od sedmdesátých let. Jde mi o ten kontext v Česku.

Česká scéna je specifická v porovnání s tou zahraniční z několika různých hledisek. Jedno je, že ta historie poetiky je tady dlouho. Pro mě je nový cirkus i o dovednostech, akrobacii, virtuozitě, ekvilibristice. Continuo nebo Teatro Novoga Fronta měly akrobatické prvky. Někdo tomu říká fyzické divadlo, někdo cirkus. Navíc teď se to taky posouvá díky všem okolnostem a událostem okolo. Zároveň je český divák neuvěřitelně vděčný za tenhle žánr, protože vidí tu absolutní profesionalitu lidí na jevišti. To na některých klasických českých jevištích není úplně běžné. A zároveň to není o tom egu jednotlivce. U nového cirkusu je to o kolektivu a preciznosti, protože když tohle chybí, tak to není zajímavé ani pro toho diváka, ale hlavně se může něco stát. Díky tomu, že je to něco jiného, tak to ten divák tady dobře přijímá.

Je právě ta profesionalita a pevnější kolektiv výhodou v českém prostředí?

Ta výhoda české novocirkusové scény je, že my sice nemáme školy, ale vždycky si s tím nějakým nápadem poradíme. A to je typické pro všechny cirkusy, které to tady dělají. U nás je to mnohem divadelnější.

Znamená to, že se u nás spíš drží ta divadelní linie?

Teď už si nemyslím, že tam je nějaký skrytý příběh, ale jsou tam určitě situace a divadelní prvky a složky, které v Čechách fungují líp a víc. A to je třeba scénografie a hudba nebo to jsou kostýmy. V zahraničí to staví hodně na pohybu, ta vizuální složka, tím myslím scénu a kostýmy, je druhořadá. Primární je situace mezi těmi lidmi. Vždyť všichni lidi tady, kteří dělají nový cirkus, vyrostli v divadelním prostředí. Jsou to bývalí studenti DAMU, HAMU. Jsme vlastně furt zakořeněný v tom divadle, což si myslím, že je dobře. Je v tom i ta odlišnost.

Takže by ani cirkusová škola v Česku nebyla potřeba?

Spíš byla; kvůli technice, protože tu my nemáme. My se to všechno učíme sami. A těch disciplín je strašné množství a my jich tady zatím máme pár. Škola by poskytla komplexní vzdělání. Žák by pak věděl, že nastupuje někam, kde si může vybrat z maximální šíře disciplín – závěsná akrobacie, pozemní.

My se nepotřebujeme učit divadelní myšlení. To jednotlivé cirkusy mají, každý jde svojí vlastní cestou a dělá to dobře. My bychom potřebovali vzdělávat další generaci v tom profesionálním přístupu k pohybu.

Četla jsem, že byste rádi napojili výuku na DAMU, že by Jatka78 zajistila ten prostor…

Já jsem o tom mluvil s Jirkou Havelkou, který je šéfem katedry loutkového a alternativního divadla. Právě jsem mu navrhoval, že bych rád takový ročník otevřel. Ale narazili jsme na to, že co když cirkusový ročník otevřu, co se nabídne těm lidem, kteří chtějí jít na alternu studovat herectví. Sice jim nabídneš nějakou alternativu, ale to není pro každého. Z těch dvě stě lidí, co se tam hlásí, tak má dispozice k novému cirkusu třeba jeden. A když bys udělal to, že zveřejníš, že hledáš lidi do novocirkusového ročníku, tak bys musel určitě udělat evropský ročník.

Pak byla druhá varianta, že to uděláme jako střední školu. A to by bylo to jediné možné. Otevřít to v rámci nějakého sportovního gymnázia, protože ty děti tam už mají výuku nastavenou takovým způsobem, že zvládají trénink. Protože ten je úplně stejný. Máš trénink, výuku, středoškolské vzdělání zakončené maturitou a pak můžeš jít na vysokou školu. Takhle to ve světě taky funguje.

Jak to u nás ve školství probíhá, když věříte tomu, že je to možné akreditovat? Přeci jen se vyžaduje i teoretická základna.

Myslím, že to není problém. Hlavně by se musely nastavit všechny bezpečnostní parametry, protože ten risk je vyšší, i co se týká trenérů a pedagogů.
Jsme napojení na švédskou základnu, která by sem na půl roku poslala trenéry, kteří by vychovali české trenéry na jednotlivé disciplíny, a to je skvělé. Všechno je nějak domluvené, ale teď to chce se od něčeho odrazit. Ale já bych hrozně rád.

Tak i vy sám jste učil ve Švédsku…

To jo, i tady v Čechách. Na DAMU se navíc teď změnil systém na kratší bloky, což u toho nového cirkusu úplně nejde. Ale dokážu si to představit. Navíc bych chtěl, aby tam zůstalo herectví.

Místo teorie o loutkovém divadle nebo činoherním z Řecka a antiky, tak aby měli tréninky navíc, aby jim přišlo herectví až ve druhém ročníku. Já se nad tím s Jirkou Havelkou musím sejít, jenže teď valíme tyhle věci… My sami na to narážíme, protože těch lidí v další generaci je málo.

Kromě projektu Family, co ještě chystáte do budoucna?

Teď se dá mluvit o dvou subjektech, a to jsou La Putyka a Jatka78, které paralelně běží, někde se potkají, jinde rozejdou.

Putyka dopremiéruje Family, což se bude hrát jen jednorázově těch čtrnáct představení. Pak do února 2016 odehrajeme všechna představení, která máme, a dáme si pauzu od Prahy. Budeme hrát druhý díl téhle trilogie – Roots – v Berlíně. Hraje se sto osmdesát sedm krát v kuse každý den do srpna. Završení trilogie je projekt Black Black Woods, což režíruje Jozef Fruček a Linda Kapetanea. Hrajeme v tom já a můj táta, je to náš duet. To budeme hrát v září 2016.

Ten už bude zpátky v Praze?

Ano, ten se vrací zpátky na Jatka78. A zároveň vzniká ještě jeden menší projekt – sólo Jirky Kohouta, které se jmenuje Biogram. Je inspirované starými groteskami. Je to herec La Putyky a je to jeho vysněný projekt. Od února 2016 tady dostanou prostor rezidentní soubory. Budeme tady mít světovou premiéru Svalbard Company, což je první zahraniční cirkusová společnost, která využila možnost rezidence.

Chtěli jsme zvládnout nějaké rekonstrukce, které měly proběhnout už letos. Bohužel to ale nedopadlo kvůli administrativním věcem, navíc je to stále památka, je to majetek magistrátu. Takže příští rok by se měla udělat rekonstrukce zázemí pro diváky i herce, měla by se dělat pokladna, navíc i nějaké zateplení. Uvidíme, je toho hodně.

autor: Barbora Čiháková | 7. 10. 2015 15:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama