Původní dramatická novinka pražského Činoherního klubu nazvaná Poutníci do Lhasy má atraktivní půdorys thrilleru, poměrně zručně pracuje s atmosférou napětí a nevyhýbá se humoru či melodramatickým momentům. Její vyznění však sráží zamlžovaná motivace ústřední skupinky hochštaplerů, z nichž se vyklubou teroristé bojující bůhví proti čemu. Jako by se dramatik ani režisér úplně nerozhodli, zda chtějí tvořit čistě žánrové drama, nebo ambicióznější podobenství o vyšinutém světě.

Autor hry, člen hereckého ansámblu Činoherního klubu a příležitostný scenárista i spisovatel Matěj Dadák, příběh situuje do současnosti. První polovina se odehrává kdesi v Praze v utajeném loftovém bytě, po přestávce se děj přesouvá na policejní stanici a vrcholí na zaoceánské lodi.

Zvolený žánr tragikomického thrilleru včetně volby prostředí i výběr rekvizit napovídají, že inscenace má blízko k filmovému vidění, k naturalistické konkrétnosti. Režisér Martin Čičvák neustále pracuje s reálnými prvky. Na scéně se objevují kovové klece pro zajatce, odšťavňovač ovoce, světélkující soška Pražského Jezulátka, mobily, notebook či revolvery.

Orgie popisnosti vyvrcholí v druhé polovině, kdy technický jevištní personál před zraky diváků po několik dlouhých minut smontovává ocelový nákladní kontejner, v jehož útrobách dojde k rozuzlení hry.

Reálný rámec inscenace bohužel nekoresponduje s vyššími ambicemi textu, projevujícími se v záměrné nekonkrétnosti, nečitelnosti idejí, které by skupinku bizarních teroristů měly spojovat. Proč se terčem jejich útoku má stát zrovna pražská návštěva dalajlamy, kvůli níž je hned na začátku unesen úředník ministerstva kultury? Klíčovou odpověď autor až do konce hry tají. Jeho silnou zbraní jsou naopak dobře vystavěné dialogy, jimž nechybí cit pro adekvátní volbu aktuálních hovorových prostředků a přesný rytmus.

A kdo že vlastně ono bizarní uskupení potenciálních teroristů tvoří? Respektovaným vůdcem je tajemný pan Tadeáš, ostatními titulovaný jako Mistr. V podání Alexandra Minajeva působí jako psychopatická osobnost s nevyrovnaným chováním. Hercův velmi silný ruský akcent ovšem v ději nemá žádnou zřejmou významotvornou funkci.

Z opakovaných Mistrových invektiv na adresu společenské vrstvy "fousáčů" lze pouze usuzovat, že nepřátelským cílem miniklanu Poutníků do Lhasy je jakási blíže nespecifikovaná vrstva dnešního establishmentu, která si libuje v moderních trendech či okázale ekologickém přístupu ke světu. Jaká je ale Tadeášova alternativní vize světa, za niž svůj zmatečný boj vede, nám zůstane utajeno.

K dalším členům bizarního společenství patří opilec, rváč a vykonavatel černé práce Burda v podání autora hry Matěje Dadáka, ajťák-amatér výstižně ztělesněný Janem Hájkem a zdánlivě klidný i uvážlivý kněz, jehož hraje Vojtěch Kotek. Ženský element a příčinu napětí ve skupině reprezentuje mladičká Ema (Anna Kameníková) balancující mezi sounáležitostí k Mistrově jednotce a touhou po útěku.

Ačkoliv výkony těchto herců jsou solidní a respektují pravidla žánru, skutečnou hvězdou večera se stává Ivana Uhlířová ve vedlejší roli policejní vyšetřovatelky Horké. Scéna výslechu zadrženého ministerského úředníka, kdy herečce dobře sekunduje Jiří Štrébl v roli nadřízeného, je ukázkou brilantního citu pro absurdní humor. Ivana Uhlířová si v postavě schizofrenicky rozpolcené ženy, starostlivé matky i drsně nesmlouvavé policistky, nenechá ujít jedinou repliku, jediné gesto, aby z nich nevytěžila oslňující komický efekt.

Přestože tento předposlední, policejní obraz představuje spíš samostatnou vsuvku do hlavního příběhu, nápadně zastiňuje vše, co mu předcházelo, i to, co po něm ještě zbývá dohrát. Závěrečný temný lodní akt totiž kolísá mezi napětím a stavy kocoviny, takže namísto vygradovaného závěru se k rozuzlení dospěje spíš jaksi samovolně.

Dramaturgie Činoherního klubu se v posledních sezonách systematicky zaměřuje na uvádění původních českých novinek. Ta nejčerstvější sice očekávání spojovaná s legendární pražskou scénou tak úplně nenaplňuje, ale věrné diváky nezklame.