V zapomenuté ulici kdesi na předměstí stojí poslední dům. Ostatní byly zbourány kvůli plánované stavbě uprchlického centra. V tom podivném domě s vybetonovanou zahradou žijí čtyři sourozenci. A s nimi jejich zemřelí rodiče…
V druhé polovině 70. let minulého století působil McEwanův psychologický horor přinejmenším nepřístojně: Dospívající sourozenci ukrývají ve sklepě mrtvolu matky a zároveň stále víc zabředají do vzájemných sexuálních vazeb.
Není divu, že vydání knihy provázela příchuť překročení hned několika tabu. K českým čtenářům se dostala až o deset let později, a to pouze v časopisecké podobě. Jenže hranice nepřípustného se postupem let posunuly, současný čtenář či divák je otrlejší, než byl ten před třiceti lety.
Tím víc vynikají nadčasové hodnoty McEwanova textu, schopnost ponořit se do hlubin lidské psychiky, odhalit zvláštní křehkost, zranitelnost i krutost světa dospívajících.
Známá česká prozaička Petra Hůlová ve spolupráci s režisérem zdramatizovala Betonovou zahradu do podoby horečnatých výjevů ze života jedné rodiny. Čtyři nedospělí sourozenci se rozhodnou nebrat na vědomí fakt, že přišli o oba rodiče, a pokusí se udržet své společenství pohromadě stůj co stůj. Přítomnost se rafinovaně střídá s retrospektivou, reálné situace s představami, živí se potkávají se zemřelými, aniž by bylo možné přesně určit hranici skutečnosti a snu.
Hůlová dokáže přesně vyhmátnout, v čem předloha rezonuje s dneškem. Zdaleka už ne touhou šokovat sexuálními tabu, ale spíš existenciální úzkostí, smutnou jistotou, že ve vykolejeném světě bez mravních i materiálních opor zůstává posledním záchytným bodem láska v jakékoliv podobě, tedy i ta incestní, sestersko-bratrská.
Gombárova inscenace tematicky i způsobem ztvárnění přesně zapadá do dramaturgie smíchovské scény, která se systematicky vyhýbá prvoplánové líbivosti a spikleneckému pomrkávání po divácích, zato opakovaně vplouvá do vod ušpiněné reality. Temný příběh Betonové zahrady se odehrává na jevišti (scénografie a kostýmy Eva Jiřikovská) plném starých, nevzhledných krámů.
Flekatá lednice stojí vedle ošuntělé sedačky, staré kolo vedle zaprášené lampy a záchodové mísy, perský koberec na zdi ukrývá vybetonovaný výklenek, vlastně hrob. Zdánlivě snůška ošklivosti, přesto je výsledkem scéna téměř monumentální a svým způsobem krásná, zvlášť v závěru, kdy je veteš postupně odnášena pryč a čtyři zcela obnažení aktéři se ve vybetonovaném výklenku propletou do živého sousoší. Několikanásobným zobrazením lidské nahoty tak představení vygraduje do velkolepé metafory.
Dvě sestry a dva bratry hrají dospělí herci. Ač vzdálení věku hrdinů, přece ve svých rolích působí naprosto samozřejmě. Tímto režijním řešením získává drama další z rozměrů: dětství si v sobě neseme po celý život a dítětem jsme i tehdy, když nám z hlavy mizí vlasy a na tváři přibývají vrásky. Stejně tak logicky zdůvodnitelná je fyzická přítomnost postav zemřelého otce a matky, kteří procházejí prakticky veškerým děním. V myslích svých dětí přece zůstávají neustále živí.
Ztížený úkol vzhledem k omezenému prostoru ovšem mají herečtí představitelé rodičů. Unavenou, smrtelně nemocnou matku načrtává Bohdana Pavlíková, despotického otce s násilnickými sklony Tomáš Pavelka. Jednoduché dramatické situace, jako je vracející se motiv betonování zahrady, kdy otec náhle umírá, neskýtá příliš možností k vytvoření zřetelnějšího charakteru.
Klíčovou postavu staršího bratra Jacka ztělesňuje Marek Pospíchal. Pod tváří posmutnělého klauna, bezradného a tápajícího, se ukrývá propast sexuální trýzně, s níž se Jack obrací k sestrám, k matce, ba i k malému bráškovi Tomovi. Toho představuje Tomáš Červinek, chvílemi skoro jako normálního uličníka, častěji jako předčasně vyspělého, neurotizovaného kluka, tápajícího ve své sexuální identitě.
Malý Tom se opakovaně navléká do dívčích šatů, snad proto, aby vzbudil lásku staršího bratra Jacka, snad hlavně na přání obou sester, které v jedné chvíli vykřičí do světa své emancipační poselství: "Holky můžou nosit džíny, krátké vlasy, košile, protože bejt kluk je v pořádku. Když ale kluk vypadá jako holka, je to ponižující, protože si myslíte, že bejt holka je ponižující."
Z obou sester hraje prim starší Julie v podání Zuzany Onufrákové, každým gestem, postojem, slovem dává stále provokativněji na odiv probuzenou sexualitu a touhu po udržení rodinné soudržnosti, navzdory tomu, že rodiče jsou mrtví. Proto v závěru odhání movitého, tuctového nápadníka a oddá se hříšnému spojení se svým vysmívaným bratrem Jackem.
Mladší sestra Sue (Andrea Buršová) se sice jeví jako dětsky bezelstnější, jakmile dojde na ochranu rodinných svazků, prokazuje i ona nečekanou razanci a po boku Julie se mění v divokou dračici. Herci mají na scéně ještě jednoho důležitého partnera, a tím je živý hudebník (Šimon Marek/Vojtěch Urban), hluboké tóny violoncella tvoří další z hlasů této temné jevištní básně.
Dramatickou sondou do přediva rodinných vztahů a tajů lidské psychiky a sexuality získalo Švandovo divadlo pozoruhodný titul. Betonová zahrada by neměla ujít pozornosti náročnějšího, přemýšlivého diváka.
Ian McEwan: Betonová zahrada, Švandovo divadlo 30. 1. 2016, dramatizace: Petra Hůlová, režie: Dodo Gombár
