Filharmonici hráli na basketu i s Plastiky, chystají 4D show. Fraky zábavě nepřekáží, říká šéfka

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
26. 1. 2016 8:45
Komorní filharmonie Pardubice je pověstná svými mezižánrovými experimenty a koncertováním v netypických podmínkách. Pánové ve fracích a dámy ve večerních róbách se dokážou odvázat, když doprovázejí Dana Bártu, Plastic People nebo Olympic. Kromě klasiky zvládají i jazz, swing, pop či folklor. Hráli v Číně, když tam česká delegace v čele s prezidentem Zemanem podepisovala obchody za miliardy, nyní koncertovali na basketbalu, aby pomohli vybrat peníze na nemocnou Elišku. "Máme sice fraky a večerní róby, ale jinak jsme úplně normální a chceme se bavit. Na improvizované podmínky jsme zvyklí, jen márnici na převlékání jsme odmítli," vypráví s úsměvem šéfka pardubické filharmonie Jarmila Zbořilová.
Komorní filharmonie Pardubice již dva roky spolupracuje s místním basketbalovým klubem.
Komorní filharmonie Pardubice již dva roky spolupracuje s místním basketbalovým klubem. | Foto: František Renza/kfpar.cz

Aktuálně.cz: V polovině ledna jste již podruhé koncertovali před basketbalovým utkáním pardubického týmu. Jak vás poprvé napadlo spojit klasickou hudbu s basketbalem, koncert se zápasem?

Napadlo to basketbalisty. Přišel za mnou předseda představenstva basketbalového klubu Pavel Stara na jaře 2014. Šel velmi opatrně a pak se mi přiznal, že se obával, že se tady nezdrží dlouho. Ale během prvních pěti vět mě dokázal přesvědčit, nápad spojit klasickou hudbu a basketbal se mi zalíbil a věděla jsem, že své nadšení dokážu přenést i na hráče.

Ředitelka Komorní filharmonie Pardubice Jarmila Zbořilová
Ředitelka Komorní filharmonie Pardubice Jarmila Zbořilová | Foto: Jan Zbořil

A.cz: Jak sport a klasická hudba našly společnou řeč?

Trochu jsme se obávali, jak spojení zafunguje. Velmi mile mě překvapil obrovský respekt sportovců ke klasické hudbě. A i obráceně, když se spolu hráči basketbalu a filharmonie seznámili, respekt k tomu, co ten druhý umí, byl vzájemný. Basketbalisté pochopili, že jsme také normální lidé. Fraky v nich vzbuzovaly takovou úctu, že se třeba muzikantů opatrně ptali, jestli si také někdy zajdou na pivo. Bylo těžké je přesvědčit, že zajdou.

A.cz: Jak se tedy seznámily tyto dva zcela odlišné kolektivy?

Začalo to tím, že basketbalisté přišli na náš koncert. Nepokoušeli jsme se hned na poprvé do nich ládovat nějakou těžkou hudbu, zvolili jsme swing ze třicátých let a byli nadšení. Akorát je musíte posadit vždycky trochu bokem, abychom pak neměli stížnosti od dvou dalších řad, že přes ně nikdo nevidí. Pak zase naši hráči šli na basketbalové utkání, abychom si vzájemně osahali prostředí, když spolu máme spolupracovat.

A.cz: Existují také fotky a videa, na nichž filharmonici ve večerních róbách hrají basketbal, sportovci zase mají jejich hudební nástroje, ale zdá se, že je raději jen drží…

Ano, napřed byli basketbalisti u nás a vznikly fotky v klasickém prostředí. Atmosféra byla kouzelná, protože výměna nástrojů, na které jsou obě části tohoto společného týmu zvyklí, byla opravdu půvabná. Když hráč basketu musí dát z ruky míč a uchopí housle, tak na tom by se dalo demonstrovat přirovnání „drží to jako prase kost“. Ale když jim řeknete, že jim dáváte do ruky něco, co stojí statisíce, tak se trochu zaleknou. Potom šli naši hudebníci do sportovní haly a vznikly fotky a videa, jak se pokoušejí bránit svými nástroji basketbalistům v házení míčů na koše. Myslím, že si to celkem užívali.

Tak se sbližuje basketbal s klasickou hudbou. | Video: BK JIP Pardubice

A.cz: K akci Hrajeme spolu za Pardubice vznikl klip, jakási etuda pro dva kontrabasisty a dva basketbalisty. Jak pracné bylo toto video natočit?

Scénář vymyslel manažer basketbalistů René Peška. Sáhli jsme po těch největších showmanech, co v orchestru máme, protože naši kontrabasisti, to je sázka na jistotu. Vymysleli si etudu, kterou zahrají. Basketbalisté se nejdřív s balony obtížně slaďovali, pak jsme zjistili, že jim nevyhovuje příliš pomalé tempo. Ty míče na ně ve vzduchu opravdu nepočkají, takže hudebníci zahráli rychleji a pak už to šlo zcela bez problémů.

A.cz: Jak se podařilo naplnit charitativní rozměr akce?

Letos jsme pomáhali malé Elišce, která má epilepsii. Předali jsme jí šek na 22 500 korun.

Naděje pro Elišku
Autor fotografie: nadejeproelisku.cz

Naděje pro Elišku

Kdo je Eliška Novotná, na níž projekt Hrajeme za Pardubice vybíral peníze?

Eliška má kombinované postižení: kryptogenní epilepsii, psychomotorickou retardaci, je těžce tělesně postižená – má problémy se správným držením hlavy i celého těla, má poruchu příjmu potravy, CVI – centrální poruchu zraku. Časté epileptické záchvaty ji vyčerpávají a nedovolují ji zatím se příliš vyvíjet.

Jak lze pomoci?

Kromě sbírání víček od PET lahví třeba sdílením příběhu Naděje pro Elišku na sociálních sítích. Darováním jakékoliv, třeba sebemenší částky na transparentní účet Elišky. Uspořádáním charitativní akce, věcným darem, poskytnutím zboží nebo služeb za propagaci (sponzoring), poskytnutím slevy na zboží nebo službu.

Zdroj: Magazín

A.cz: Jaké máte obecně zkušenosti s akcemi, kdy filharmonie zavítá do netypického prostředí za netypickým publikem?

Netypické prostředí jsou v podstatě všechny open air koncerty. Jakmile máme hrát venku, je to vždy vis maior. Koncerty mohou být sebelépe připravené, ale je to vždy o tom, jaké je počasí.

A.cz: Máte nějaké negativní zkušenosti s počasím?

Nedávno jsme hráli s Dagmar Peckovou v Třeboni na festivalu. Zkouška začínala za naprosto jasného nebe, ale pak se přihnala během pár minut bouřka. Byli jsme rádi, že jsme stihli schovat nástroje, noty jsme pak honili po náměstí. Když hrajeme v Pardubicích venku, spojíme se s letištěm, ti mají většinou velmi přesné informace. Když jsme měli hrát na náměstí ke čtyřiceti letům filharmonie, objevily se velikánské černé mraky. Volali jsme na letiště a říkali nám: „Buďte úplně klidní. Mraky uvidíte, ale půjdou na Hradec." A i když se nám tomu nechtělo moc věřit, měli naprostou pravdu.

A.cz: Jste tedy zvyklí i na improvizované podmínky?

Rozhodně. Když jsme například hráli na sympoziu pro sochaře a výtvarníky v Hořicích, bylo to v parku se sochami nad Hořicemi. Pořadatelé mě tehdy velmi pobavili, když mi sdělovali, ať připravíme muzikanty na to, že zázemí tu nebude takové, na jaké jsou zvyklí. Říkali: „Jsou jen dvě možnosti. Buď se budou převlékat dohromady dámy s pány, oddělené jen paravánem ve stísněném prostředí mezi obrazy, nebo vám můžeme půjčit márnici, tam je místa dost."

A.cz: Jak to dopadlo?

Márnici jsem odmítla s tím, že to není zrovna inspirativní prostředí před uměleckým výkonem. Pamatuji si velmi dobře i na samotný koncert. Byla na něm spousta lidí, nějaký sponzor věnoval pivo zdarma, takže do Mozartovy hudby se mísil zvuk tlakování pípy. V každém případě pořadatel podcenil nasvícení pódia, takže ve výsledku z toho bylo jakési černé divadlo, kdy z celého našeho orchestru byly vidět jen bílé ruce dirigenta a špička jeho taktovky. Ale svým způsobem to bylo také kouzelné – takový kvalitní rozhlasový poslech, který se linul nad Hořicemi.

A.cz: Netradičním prostorům se tedy nebráníte…

Nebráníme, ale musí to mít vždy nějaký smysl. Nemám ráda, když někdo vyhledává netradiční prostory za každou cenu a pak přemýšlí, co v nich hrát. Vždy by to mělo být naopak. Například když jsme hráli s Plastic People, přišlo mi to tady v Sukově síni před varhanami, že to chtělo nějaké jiné prostředí, například nějakou zruinovanou fabriku. Kdybychom zde takový vhodný prostor našli, šli bychom do vybydlené továrny hrát, protože by to mělo smysl.

A.cz: Jak vzpomínáte na koncert s Plastiky?

Říkali jsme si, co to s posluchači udělá. Ale bylo tu úplně narváno, sjížděli se sem příznivci Plastiků z celé republiky. Velikánská skupina lidí přijela proto, aby si poslechla, jak to může fungovat dohromady. Odcházeli úplně nadšení, atmosféra byla nesmírně emotivní. To, že málem fanoušci zbourali sál, když jsme hráli s Plastiky o dva dny později v Arše, tak to je jasné, tam mají spoustu svých příznivců, ale tady to bylo něco nečekaného a neskutečného.

A.cz: Jak si vybíráte, do jakých žánrových přesahů se pustit?

Pustíme se do všeho, u čeho jsme si jisti, že to jsou hráči schopni zahrát stylově. Ono opravdu není jednoduché hrát jednou s Laďou Kerndlem swing, pak folklór s Jurou Pavlicou nebo folk-folklór s pardubickou kapelou Trdlo, s Danem Bártou něco, co je na hranicích jazzu, světový populár s Dashou, pak s Plastiky, no to je kapitola sama pro sebe. Naštěstí máme hráče, kteří jsou muzikanti do morku kostí, takže hosté si pochvalují, že stylově je to naprosto čisté. Také nechceme být na pódiu za pouhou kulisu nebo křoví, nýbrž rovnocenným partnerem danému sólistovi. Pro naše hráče i pro posluchače to musí být hudebně zajímavé.

A.cz: Jak se rodí tyto spolupráce se špičkovými muzikanty?

Je to případ od případu. Třeba Dana Bártu jsme oslovili my, Dasha zase oslovila nás, protože slyšela, že jsme k těmto projektům přístupní. Spolupráce s Danem Bártou mě velmi těší, jeho písničky jsou moje srdeční záležitost a ten projekt se setkal s obrovským úspěchem. Hráli jsme to na festivalu v Litomyšli, teď v prosinci zase dvakrát v Praze. A když jsme třeba vystupovali v srpnu s Olympicem, nebylo to vůbec v naší produkci.  

Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského si zkrátka objednal koncert Olympicu s pardubickou filharmonií.  Sami s napětím očekávali, co to udělá. Jestli se tam z okolních měst a vesnic nesjedou příznivci Olympicu a nebude jim vadit, že tam sedí taky nějací hráči ve fraku, nebo jestli někdo nepůjde na klasickou hudbu a najednou se mu tam zjeví Olympic a bude zpívat Jasná zpráva. Ve výsledku na ten open air koncert přišlo přes dva tisíce diváků, kteří se výtečně bavili.

Dan Bárta a pardubická filharmonie
Dan Bárta a pardubická filharmonie | Foto: František Renza/kfpar.cz

A.cz: Jaká panovala na koncertu atmosféra? Jako na klasické hudbě, nebo jako na Olympicu?

Petr Janda z pódia říkal, že to je pro ně nezvyklá situace, neboť na jejich koncertech lidé stojí a tančí, zatímco tady jsou vyrovnané židle jako na klasickou hudbu. No, jenže to vydrželo opravdu jen chvilku, protože jak začali hrát Želvu a další hity, tak lidi vstali a u těch židlí stejně tančili. Když je hudba kvalitní, tak se to zkrátka propojí úplně samo.

A.cz: Jaké máte ohlasy na spolupráci třeba od Dana Bárty?

Mluví o naší spolupráci velmi krásně. Říká, že když hrají písničky s Illustratosphere, tak je to paráda. Ale když jim v zádech zazní ty smyčce, takže to je husí kůže.

A.cz: V říjnu s vámi vystupoval v pardubické Sukově síni herec a muzikant Jan Budař s velmi interaktivním a improvizačním pořadem „Seznamme se“. Nakolik se dá takový pořad dopředu pevně připravit a nakolik je to improvizace?

Jan Budař je můj oblíbený herec, ale bála jsem se, že to bude takový ten „mimoň“ a že bude s ním těžké cokoliv domluvit. Nejen že je hrozně milý a sympatický člověk, ale k mému překvapení i naprosto spolehlivý a seriózní. Co se řeklo, to prostě platilo. Koncepce pořadu je předem daná, ale o překvapení v něm není nouze. A jak se ukázalo, tak ani o překvapení pro Jana Budaře.

Samozřejmě to byl zase náš kontrabasista, jenž měl ztvárnit muže s trenkami, vytahaným tílkem s lahví piva v ruce. Šlo mu to výborně, konečně se mohl uplatnit. Když odešel z pódia, najednou se rozrazily dveře a on se vrátil zpátky. Tílko odhodil kdesi v zákulisí a přiřítil se v polostažených trenkách. Sál bouřil a vyvedlo to z míry i Jana Budaře. Uznale říkal, že tady narazil na skrytý potenciál.

Filharmonie s Janem Budařem a jeho originální seznamkou
Filharmonie s Janem Budařem a jeho originální seznamkou | Foto: František Renza/kfpar.cz

A.cz: Vydobyla si již pardubická filharmonie v hudebním světě nálepku orchestru přístupného experimentům a žánrovým přesahům?

Já doufám. Ve světě klasické hudby se říká, že jsme v tom průkopníky. Nemyslíme si, že když se někomu bude líbit náš koncert s Danem Bártou, tak si nadšeně řekne: „A za týden jdu na Mozarta!“ Tak to samozřejmě není. Rozhodně se tím ale dostáváme do povědomí i jiných posluchačů, kteří by jinak o našem orchestru nevěděli.

A.cz: Mnoho lidí však od návštěvy klasické hudby odrazují rané zážitky z dětství, například výchovné koncerty pro školy…

Ano, klasické výchovné koncerty jsou stoprocentně fungující cesta, jak odradit děti od toho, aby příště na klasiku šly. My se je snažíme navnadit nedělními matiné pro rodiče s dětmi. Tyto  pořady, které dělá bývalý šéfdirigent Marko Ivanovič, jsou tak vtipné a oblíbené, že je máme beznadějně vyprodané a rádi by na to chodili i diváci bez dětí, protože se tam chtěli přijít velmi inteligentně bavit. Ale pro veliký zájem malých posluchačů trváme na tom, že „dítě s sebou“ je podmínkou. Máme i podobné pořady pro školy a učitelé nám píšou slovníkem, který by člověk ve spojení s klasickou hudbou nečekal: „To bylo hustý! Zase přijdem!“

A.cz: Komorní filharmonie Pardubice má za sebou také účinkování na vrcholných akcích. V dubnu 2014 vystoupila s Boni pueri ve Vladislavském sále, kde hrál pro prezidenty na summitu Východního partnerství. Jak přišla tato nabídka?

Pamatuji si, jak jsem byla na nedělním výletě s rodinou, a najednou mi volal sbormistr Boni pueri, že mají nabídku od prezidentské kanceláře na kulturní program pro prezidenty v rámci summitu Východního partnerství. Boni pueri hledali orchestr, který by s nimi do toho šel. Přistoupili jsme na to, protože nabídka hrát pro prezidenty nechodí každý den. Mělo to ale být asi za deset dnů, tedy úplně šibeniční termín. Museli jsme za tu krátkou dobu úplně přeorganizovat program, udělat aranžmá pro písně Boni pueri. Měli jsme z toho velké nervy, ale nakonec to byl nádherný večer.

Koncert s Boni pueri ve Valdštejnském sále pro prezidenty Východoevrospkého summitu
Koncert s Boni pueri ve Valdštejnském sále pro prezidenty Východoevrospkého summitu | Foto: Facebook/kfpar

A.cz: Když letos v září česká delegace v čele s prezidentem Zemanem podepisovala miliardové smlouvy v Šanghaji, vy jste měli před podpisem smluv pro všechny zúčastněné koncert. Jak k tomuto pozvání došlo?

Můžeme si o prezidentu Zemanovi myslet každý, co chceme, nicméně nevím, kolik prezidentů před ním mělo nápad, že než se podepíšou ekonomické dohody, ukáže se partnerské straně také to, o čem je kultura u nás. Vzpomněl si, že se mu líbil náš koncert na summitu. Bylo to znovu hrozně narychlo, a to tedy hodně narychlo, uprostřed prázdnin jsme měli zorganizovat přesun hráčů a nástrojů, bylo to opravdu šílenství, ale opět to vyšlo.

A.cz: Jaká tam panovala atmosféra?

Skvělá. Většinou jsou zájezdy do dalekých zemí dvou až třítýdenní, protože pro organizátora jsou nejdražší letenky a pojištění, takže se pak snaží orchestr vytěžit na maximum. U těchto zájezdů pak začne fungovat únava a ponorková nemoc, tady hráči než se naděli, už zase byli v letadle na cestě zpátky.

A.cz: S jakými pocity jste se z Číny vraceli?

Po českých orchestrech se nesou debaty, zda do Číny jezdit koncertovat, neboť Číňané mají trochu jiné představy o podmínkách, v nichž se má spát a stravovat se, je to jiná kultura. Mnozí hudebníci se vracejí nespokojení. My jim od té doby v legraci říkáme: My to máme v pohodě, my do Číny jezdíme s prezidentem republiky, takže podmínky dobrý.

A.cz: V září 2014 jste byli na koncertním turné v Japonsku. Jak se zrodila tato možnost?

Pozvání přišlo od japonského dirigenta Hideaki Muta, jenž se pohybuje napůl v Japonsku a napůl v Čechách. Vybíral si v Česku orchestr, který do Japonska vyveze, a přišel na Pardubice. Jednalo se o třítýdenní zájezd. Zřejmě jsme se tam dobře zapsali, protože v zimě 2017 se tam budeme se stejným dirigentem zase vracet. Tentokrát budeme hrát doplněni o japonské hráče. Mívají vše precizně nacvičené, jsou strojově přesní, často to umí i nazpaměť, jen se jim trochu musí vnutit ty emoce, které k hudbě patří.

A.cz: Jaké jsou další plány Komorní filharmonie Pardubice?

V únoru nás čeká jeden z nejvýznamnějších sálů v Evropě – curyšská Tonhalle. Je to pro Evropu v podstatě totéž, co je pro Ameriku Carnegie Hall. V říjnu se odehraje největší projekt v historii orchestru. Jmenuje se Hlasy světla 4D a bude se konat v pardubické aréně. Jedná se o soudobou duchovní skladbu skladatele Roberta Jíši pro chlapecký sbor, smíšený sbor, komorní orchestr a soprán. To vše bude doprovozené nejmodernější technologií 3D a 4D. Režisérem projektu je Steve Lichtag, tvůrce 3D filmu Aldabra. Vše se uskuteční v předvečer Velké pardubické. Rádi bychom, aby se před významným sportovním svátkem odehrálo cosi výjimečného i v oblasti kultury. Scénář už mám v rukou, a jenom když ho čtu, jde mi mráz po zádech.

A.cz: Mohou být právě třeba nevšední mezižánrová propojení a experimenty, které pardubický orchestr podniká, pro laické publikum důkaz, že klasická hudba není nuda a že její možnosti jsou takřka neomezené?

Ano. Já doufám, že už se konečně ustoupí od termínu „vážná hudba“. Mnohem přesnější je „klasická hudba“, protože řada autorů klasiky v ní má zakomponováno hodně humoru. U koncertních sálů je potřeba otevřít okna, aby tam začal proudit čerstvý vzduch. Aby bylo jasné, že hráči mají sice fraky a dámy dlouhé róby, takže určitá výsostnost postavení je zachovaná, ale jinak to jsou úplně normální lidé, kteří mají rádi humor a rádi se baví tak jako každý jiný.

V Sukově síni bývá na koncertech pardubické filharmonie bouřlivá atmosféra. Jako třeba při vystoupení s folk-folklorní pardubickou skupinou Trdlo. | Video: Skupina Trdlo
 

Právě se děje

Další zprávy