reklama
 
 

Polským divadlem se šíří autocenzura, angažovaná představení téměř nevznikají, říká režisér Klata

24. 1. 2018 8:00
Polský režisér Jan Klata se ve své vlasti ocitl na listině nežádoucích umělců, a tak nyní pracuje v Praze. V Divadle pod Palmovkou právě dokončuje shakespearovskou inscenaci Něco za něco, která bude mít premiéru 27. ledna. "Jediný způsob, jak se nezbláznit, nezahořknout a nepřestat dělat divadlo, je brát to jako etapu, která skončila," říká o angažmá v krakovském Národním starém divadle.

"Kdyby mě v Krakově nevyhodili, asi bych teď v Praze nepracoval," říká polský divadelní režisér Jan Klata, jehož originální angažované inscenace patří k evropské špičce. V pražském Divadle pod Palmovkou právě dokončuje inscenaci podle Shakespearovy hry Něco za něco.

V Polsku, kde vládnoucí nacionálně orientovaná strana Právo a spravedlnost pochopila, že kultura je skvělý nástroj propagandy, Klatovi začaly těžké časy. Po deseti letech působení v Národním starém divadle v Krakově, z nichž posledních pět let instituci šéfoval, dostal minulý rok výpověď.

Jeho inscenace, v nichž často používá popkulturní odkazy - v pražské inscenaci to bude například coververze skladeb kapely R.E.M. či zpěvačky Björk -, jsou podle současného polského establishmentu moc kritické a málo vlastenecké. Přitom je Klata se svým souborem vítaným hostem na festivalech v Evropě i zámoří, režíruje také zahraniční divadla, především v Německu.

I když "neprovokuje za každou cenu", je o něm slyšet. Když usoudí, že je to potřeba, nechá jeviště zasypat třemi tunami hlíny, do vedlejší role šlechticů angažuje nezaměstnané s krásnými plnovousy, jindy dá roli lidem s Downovým syndromem nebo ve hře o Jaltské konferenci skutečným vysídlencům, kteří svými osudy naplnili poválečné dohody politiků.

Jeho první česká inscenace bude mít premiéru v Divadle pod Palmovkou v sobotu 27. ledna.

Jak se vám změnil život poté, co jste byl vyhozen z krakovského Národního starého divadla?

Vyhodili mě z divadla, které bylo deset let mým domovem, které jsem se snažil měnit, rozvíjet, navazovat vztahy mezi souborem a diváky. Trvalo to roky a dařilo se, ale jedním nesmyslným podpisem pana vicepremiéra je to zbořené. I když jsem často vyjížděl do ciziny, moje místo bylo tam.

Zlomilo vás to?

Beru to jako šanci. Snažím se netopit se ve vzpomínkách, na programu jsou ještě stále naše představení, ale na konci vždy dojde na slzy herců, kteří odcházejí. Soubor se rozpadá, už odešlo skoro dvacet lidí.

Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že na to nemyslím. Jsou to moji herci, některé jsem tam přitáhl, oni změnili můj život a já jejich. Přestěhovali se, zapsali své děti do krakovských škol a školek a teď si zase hledají místo jinde, protože tady se nedá vydržet.

Jediný způsob, jak se nezbláznit, nezahořknout a nepřestat dělat divadlo, je brát to jako etapu, která skončila.

Nezůstanete v Národním starém divadle ani jako řadový režisér?

Je to moje rozhodnutí, nový ředitel mi vzkázal, že tam klidně můžu dál režírovat. Ale já se rozhodl, že se nebudu účastnit ničeho, co považuju za zlé. Jsou chvíle, kdy se věci dělí na černé a bílé, kdy je potřeba říct ano, ne. Nezastírat hranici mezi politickým řízením kultury a myšlenkami na to, že tam mám své herce a že bych mohl vydělávat peníze. Nebýt vyhazovu, možná bych teď v Praze nepracoval.

Herci se také rozhodli sami, že v divadle končí, nebo jim dali najevo, že jsou nežádoucí?

Jaroslaw Kaczynski a jeho strana jsou velmi mazaní a chytří, i když ne tak chytří jako Viktor Orbán. Nedosadili na mé místo žádného fašistu, je to milý člověk, který se usmívá. Nikoho nevyhodí, jen herce nenechá v ničem hrát. Je to člověk, který se rozhodl, že bude nástrojem politického diktátu. A ten je drsnější, než jaký si dovolili prosazovat komunisté v šedesátých nebo v sedmdesátých letech.

Ředitel se vždy vybíral se souhlasem souboru. V historii Národního starého divadla nebyl jediný, kterého by vybrali proti vůli herců. Tohle je poprvé.

Herci měli v brzké době spolupracovat s Lukem Percevalem, vynikajícím belgickým režisérem, jenž tam samozřejmě režírovat nebude. Ani žádný významný polský režisér a herci odchází do souboru Krzysztofa Warlikowského ve Varšavě nebo prostě do divadel, kde mají možnost navazovat kontakt s publikem. Kde mohou pracovat bez politického dohledu.

Kolik divadel, kam vládní strana zatím nedosadila své lidi, ještě zbývá?

Pouze dvě polská divadla jsou přímo závislá na státu, tedy momentálně na straně Právo a spravedlnost: Národní divadlo ve Varšavě a Národní staré divadlo v Krakově. V Krakově teď udělali "pořádek", ve Varšavě je ředitel poslušný. Je poslušný už čtyřicet let, není důvod jej odvolávat.

Zbytek divadel je závislý na lokální samosprávě. V žádném městě nad sto tisíc obyvatel zatím není starosta ze strany Právo a spravedlnost, takže velká část divadel je stále nezávislá. Ale v listopadu budou volby. Jestli to dopadne tak, jak mluví průzkumy, počet svobodných divadel se sníží. 

Stát měl tedy zatím problém jen s krakovským divadlem pod vaším vedením?

To, že má strana Právo a spravedlnost jen dvě divadla v přímém vlivu, ale neznamená, že neovlivňuje i ta ostatní. Vyhlašuje ministerské programy, dotace, navíc existuje seznam režisérů, jejichž inscenace se nevysílají do zahraničí. Jednoduše nedostanou příspěvek na cestovné.

Vy jste tam, předpokládám, na prvním místě. 

Ano. Měli jsme hrát v Číně a ještě na dalších místech, bylo to domluvené, ale teď je to mimo hru. Vládnoucí strana chce navíc prosadit zákon, který by dával ministru kultury právo podepsat nebo nepodepsat nominaci každého ředitele divadla. Toho mohou dosáhnout, vždyť mají většinu v parlamentu i svého prezidenta.

Jan Klata

Jan Klata

  • Režisér, dramatik, narodil se 24. února 1973 ve Varšavě.
  • Pro divadlo měl rodinné předpoklady: Jeho matka patří k nejlepším specialistům na dramatickou výchovu, bratr byl dětským hercem, vystupoval například ve filmu režiséra Andrzeje Wajdy
  • Ve dvanácti letech napsal divadelní hru Zelený slon, kterou uvedla nejen polská divadla, ale například i divadlo v Austrálii. 
  • Po vysoké škole nemohl pět let najít práci v oboru. Debutanta divadelní režie nikde nechtěli, a tak se živil jako hudební publicista nebo moderátor televizní talk show
  • V novém tisíciletí se ale rychle prosadil. Deset let působil v Národním Starém divadle v Krakově, posledních pět let jako jeho ředitel. Na konci minulého roku byl jako mnoho dalších šéfů uměleckých institucí v Polsku vyhozen.  

To by ale byla přímá cenzura?

Polským divadlem se šíří něco horšího než cenzura, a sice autocenzura. Zasáhne všechny režiséry, kteří by měli ambice stát se řediteli. Pětkrát si rozmyslí, jestli udělají politicky kontroverzní, angažované představení. Ale oficiálně se říká, že v Polsku žádná cenzura není.

Naše inscenace Prokletí měla pozvání na zahraniční festival a ministr kultury rozhodl, že neuvolní peníze. Zastaly se nás ale osobnosti i mimo divadlo. Spisovatelka Olga Tokarczuková nebo filmová režisérka Agnieszka Hollandová a další umělci zorganizovali aukci a vybrali peníze, abychom s inscenací mohli vycestovat.

Uvažujete o emigraci?

Ne, až tak daleko nemyslím. Vlastně ale byl takový moment, to když se loni o prázdninách pokusila strana Právo a spravedlnost okleštit soudnictví a kdy jasně porušovala ústavu. Tehdy jsem měl pocit, že autoritářské tendence nabírají takové rozměry, že pro mě a pro moji rodinu už nebude v Polsku místo.

Pak mi ale moje žena a zároveň scénografka mých představení Justyna řekla, že přesně tohle, tedy odchod, ode mě chtějí. Konzervativní kritici to přímo psali: Jen ať si Klata jede do Německa a tam si dělá představení za německé peníze, i tak tam jezdí dost často.

Neposlechl jste.

Jsem od přírody vzpurný, takže jsem se rozhodl zůstat. Také jsem viděl, že místo několika lidí, kteří dosud demonstrovali před budovami soudů, najednou demonstrovaly desítky tisíc lidí v různých městech. Skončila pasivita a já si uvědomil, že nechci odejít.

Mám tři dcery, které se brzy stanou součástí společnosti. Jedna z nich mi řekla, že by chtěla změnit svět k lepšímu. Angažuje se ve feministických a ekologických organizacích, také demonstrovala na obranu našeho divadla a já si řekl, že bych jí měl dát šanci, aby svět měnila k lepšímu v Polsku. Snad se tohle nepromrhá, snad i z toho zla se jako ve Faustovi zrodí něco dobrého.

autor: Magdalena Čechlovská | 24. 1. 2018 8:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama