Recenze: Maryša v Národním patří k tomu nejlepšímu, co lze u nás vidět. Má čistou formu i silný apel

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
25. 11. 2017 9:59
Režisér Jan Mikulášek nastudoval s herci Národního divadla Maryšu bratří Mrštíků. "Maryša nepatří jen k tomu nejlepšímu, co dnes můžeme na českých scénách vidět, ale je to sebevědomá inscenace evropského formátu s čistou estetickou formou, sladěnými hereckými výkony i přesvědčivým společenským apelem," píše v recenzi Saša Hrbotický. "Na jevišti se nehraje o ničem menším než o krutém zmarnění života, o duševním a fyzickém násilí a především o neschopnosti vzájemně si naslouchat."
Maryša v podání Pavly Beretové.
Maryša v podání Pavly Beretové. | Foto: Martin Špelda

Ačkoliv režisér Jan Mikulášek situuje Maryšu v Národním divadle do nezvyklého prostředí, herce obléká do současných kostýmů a do ruky jim vkládá plastové kelímky nebo hrst nábojnic, ani v nejmenším se nezpronevěřuje původnímu textu bratrů Mrštíkových.

Na jevišti se nehraje o ničem menším než o krutém zmarnění života, o duševním a fyzickém násilí a především o neschopnosti vzájemně si naslouchat.

Jak je pro Mikuláškův rukopis typické, vytříbené výtvarné pojetí se úzce propojuje se stylizovanou hereckou akcí.

Režisér a jeho dvorní scénograf Marek Cpin razantním gestem zavrhli zátěž folklorních ornamentů a dění sevřeli do dřevěných panelových stěn nahrávacího studia, kde by hlas každého člověka měl být obzvlášť slyšitelný a respektovaný.

Jenže právě to postavám v Maryše chybí. A další paradox: Na rozestavěných židlích odpočívají hudební nástroje, jenže žádný koncert se nekoná. Paralela s nenaplněným životem titulní hrdinky je zřejmá. Hermeticky uzavřený prostor může být zároveň metaforou s politickým přesahem: čím neprodyšněji se lidské společenství izoluje od okolního světa, tím jednodušeji uvnitř bují pošlapávání svobody jednotlivce.

Míra manipulace je v Mikuláškově básnické vizi skutečně hrůzná. Ačkoliv Maryša zoufale, křikem i prosbou, vzdorným puberťáckým poskakováním i demonstrativním sebevražedným pokusem prosí, aby ji rodiče nenutili do sňatku s vdovcem, naráží na chladnou zeď nepochopení.

Na tragické rozuzlení s hrnkem otráveného kafe je už v té chvíli zaděláno. I když je fakt, že Maryša tentokrát nevraždí z nenávisti jako ze strachu o život milovaného Francka, jehož se pokořený Vávra pokouší zlikvidovat.

Režisér i oba dramaturgové vypustili pár vedlejších figur a děj citlivě zhutnili do jednolité balady, která se hraje bez přestávky, aby bylo možné plynule vystupňovat smutek až do emotivního finále. Na kost tak obnažili neutěšenost rodičovských i manželských vztahů postavených na sobectví a absenci empatie.

Scénické poznámky vztahující se k prostředím, v nichž se jednotlivé akty odehrávají (náves, chalupa rodičů, hospoda, světnice ve Vávrově mlýně), vkládají inscenátoři do úst hercům a nenásilně se tak vzdávají veteše scénografické doslovnosti.

Symbolika divošských paruk u rekrutů, či folklórních masek svatebčanů odkazuje k zakořeněným atavismům. Mouka, kterou sype v úvodu Vávra z kapsy a jíž si posléze starý Lízal rituálně pomaže obličej, se jako leitmotiv vrací hned několikrát, naposled v závěrečné scéně, kdy se mění v jedovatý prášek, jímž Maryša otráví Vávru.

Z představení Maryši
Z představení Maryši | Foto: Martin Špelda

Pro orientaci v ději však není pokaždé nutné, aby divák mikuláškovskou metaforiku detailně rozšifrovával. Stačí nechat ji na sebe působit v její estetické a emotivní rovině.    

Herci jsou ve výborné kondici

Herecký ansámbl první scény prokazuje, že se nachází ve výtečné kondici. Z koncentrované souhry osmi aktérů vyzařuje souznění s režijní vizí i schopnost precizního vyjádření každé situace až do nejmenších pohybů.

Pavla Beretová hraje Maryšu nadoraz jako divokou holku, která dříve než mohla poznat taje lásky s mladým Franckem, padne do pasti handlířského chování rodičů.

Nejsou jí nic platná šokující rockerská gesta vzdoru, ani drásavé prosby, když se polonahá, v podprsence a silonových punčocháčích, pokořuje před rodiči a přizvanou sousedkou Strouhalkou. Po vnuceném sňatku se Beretové Maryša mění v ženu zmítanou zoufalstvím a touhou uchovat si důstojnost.

Klepnu Strouhalku hraje Martina Preissová jako manipulativní slípku v elegantním kostýmku, jež se neštítí ani nejpodlejších argumentačních úskoků. Strouhalčin velký výstup, v němž do sebe obrací jeden plastový kelímek za druhým a afektovaně zveličeným moravským dialektem naléhá na nebohou Maryšu, nakyne do hrůzné grotesky.

Taťána Medvecká v roli Lízalky ve své nelítostnosti připomíná kus kamene, ale i ona prozradí vnitřní svár v jediné chvíli, kdy se slzami v očích hledí němě do tváří diváků.

Lízal Vladimíra Javorského sice s Vávrou furiantsky licituje o věno a slabošsky podléhá tlaku autoritativní manželky, postupně ale prozře. Když pak provdané Maryše přináší plyšovou dětskou hračku, je to výraz jeho dojemné neobratnosti a pozdního uvědomění si viny.

Maryša

Předloha: Alois a Vilém Mrštíkové
Režie: Jan Mikulášek
Národní divadlo
Premiéra: 23. 11. 2017
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin, kostýmy: Kateřina Štefková, zvukový design: Michal Cáb
Hodnocení Aktuálně.cz: 100 %

Mlynář Vávra Davida Prachaře v rozporu s tím, jak o něm ostatní hovoří, hraje překvapivě na struny lidskosti, nepůsobí nelítostně ani tvrdě, spíš jakoby se v něm neustále svářela majetnická nátura a touha po citu.

Francka pojal Matyáš Řezníček jako vzpurného frajera s tmavými brýlemi, jenž má Maryšu upřímně rád, ale neuvědomuje si fatální dosah vlastního chování. 

Jan Mikulášek a jeho tvůrčí tým potvrdili, že představují špičku českého divadla. Maryša nepatří jen k tomu nejlepšímu, co dnes můžeme na českých scénách vidět, ale je to sebevědomá inscenace evropského formátu s čistou estetickou formou, sladěnými hereckými výkony i přesvědčivým společenským apelem. 

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Fotbalisté Turína uhráli remízu na Laziu a zachránili se, sestupuje Benevento

Fotbalisté FC Turín uhráli v dohrávce 25. kola italské ligy bezgólovou remízu na hřišti Lazia Řím, jež v závěru nastřelilo dvě tyče, a zachránili se v Serii A. Nejvyšší soutěž jako třetí opouští Benevento, které se připojí už k dříve známým sestupujícím Crotone a Parmě.

Turín získal potřebný bod navzdory tomu, že v posledních minutách čelil velkému tlaku favorizovaného Lazia. V 84. minutě domácí kanonýr Ciro Immobile nastřelil z penalty jen tyč, stejně jako v šesté nastavené minutě hlavou Manuel Lazzari.

Kolo před koncem tak Turín získal čtyřbodový náskok před osmnáctým Beneventem, které trénuje bývalý hvězdný útočník Filippo Inzaghi. Lazio vedené jeho mladším bratrem Simonem skončí šesté a bude hrát v příští sezoně Evropskou ligu.

Zdroj: ČTK
před 7 hodinami

V Praze Kbelích dnes večer přistál první ze dvou nových letounů CASA pro českou armádu. Modernizovaný model doplní nynější flotilu čtyř letounů

Zdroj: ČTK
Další zprávy