Uvedení divadelní adaptace sci-fi románu současného dánského spisovatele Kaspara C. Nielsena se v kontextu exkluzivní dramaturgie Divadla Na zábradlí může jevit trochu zvláštně. Divák však okamžitě pochopí, proč se režisérský tým populární pražské scény o přízračné představy budoucnosti pustil.
Otázky sociálně rozdělené společnosti, nacionalismu i předzvěsti krvavého střetu, které autor v předloze zpracoval, rezonují s tuzemskou kocovinou a s varovnými kroky naší povolební politické reprezentace, jejíž zástupci dnes s úsměvem zvou do Prahy špičky evropských pravicových extremistů.
V divadle politika už zase žije
V 90. letech se prosazoval názor, že divadlo je ze své podstaty zábava a v demokratické společnosti mu už suplování funkce politické tribuny nepřísluší. Omyl. Progresivnější část divadelníků dnes politikou opět žije. A Dánská občanská válka 2018-2024 přesně zrcadlí marasmus, v němž se potácí část Evropy. Speciálně my, v postkomunistických zemích.
Divadelní debut čerstvých absolventů DAMU, režisérsko-dramaturgické dvojice Adam Svozil - Kristýna Kosová však není suchopárný politický traktát. Naopak, jedná se o umělecky svébytnou temnou vizi, která díky svérázné scénografii, kostýmům, absurdnímu humoru a hereckými výkony sladěnými na společnou notu distance od postav koresponduje s ostatním repertoárem Zábradlí.
Především v první polovině si inscenace drží vnitřní napětí, daří se jí překvapovat a provokovat diváka vtipným vyslovováním paradoxů.
Jakmile dojde na uprchlíky, řve jeden přes druhého
V úvodu se sám autor ztělesněný Jiřím Černým zamýšlí nad tím, co vedlo k vypuknutí občanského konfliktu, a posléze diváka zavádí ke skupině šesti čtenářů, kteří diskutují nad jeho románem. Díky úpravě výchozího textu, pod níž jsou podepsáni oba režiséři, došlo k přenesení děje do českého prostředí.
Postavy vyjadřují nejrůznější pro a proti, komicky znějícími frázemi obhajují stanoviska proevropská i nacionální, vtipně shazují vlastenecký sentiment stejně jako bojovnou rétoriku, a jakmile dojde na ožehavé téma uprchlíků, řvou jeden přes druhého.
Nevinná diskuse za zavřenými dveřmi však dostává nečekané rozuzlení, když se zvenčí začne ozývat hluk organizovaných pochodů a výbuchů. Občanská válka je na spadnutí. Vizionářská síla jevištního obrazu šokuje svou uvěřitelností. Kdo ví, jak daleko je od verbální agresivity facebookových diskutérů ke skutečnému krveprolévání na ulicích?
Další scény se již odehrávají během fiktivní občanské války. Televizní reportérka (Magdaléna Sidonová) vede rozhovor se spisovatelem a udiveně se ptá: "Kdo by čekal, že takové věci se budou dít i tady u nás?"
Láska spojuje dvě nesourodé postavy, Henryho, ošetřovatele v ústavu pro válečné sirotky (Miloslav König), a Leonoru (Johana Matoušková), radikální bojovnici proti korporacím, státní gardě a establishmentu.
Bizarnost jejich vztahu odhalují komické výjevy milostného loučení v polorozbombardované kuchyni. Henry starostlivě chystá Leonoře svačinu do batůžku a kňouravě se dožaduje polibků na rozloučenou, zatímco nervózní partnerka už je duchem u další z krvavých akcí. Na ulici se dívka opakovaně střetává s nebezpečným reprezentantem moci, zlověstným policajtem (Honza Hájek).
Zmar se stupňuje. Herci si opakovaně zkoušejí, jak se umírá, jak se padá k zemi. Obětí války se stává Henryho kolega v dětském ústavu (Petr Jeništa) i naivní vyznavačka evropských hodnot a odkazu Václava Havla (Dita Kaplanová).
A pak ještě jednou přichází reportérka. Tentokrát v kulise padajících bomb ťukne hřebík na hlavičku, když se ptá spisovatele, zda problémem není to, že ani ze znalosti faktů neumíme vyvodit důsledky pro naše reálné jednání.
Dánská občanská válka 2018 - 2024
Předloha: Kaspar Colling Nielsen
Režie a dramaturgie: Kristýna Kosová, Adam Svozil
Scéna: Petr Vítek, kostýmy: Ján Tereba
Premiéra: 15. 12. 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 80 %
Jako by se vším tím hrůzným děním potvrzoval paradox, jenž ve hře také zazní: Jestliže si člověk dostatečně dlouho počká, zjistí, že se historie opakuje, včetně triumfů nenávisti a násilí.
Lhostejnost, snobská nadřazenost a krutost - to jsme my
Ve druhé části se hra skokem přesouvá do vzdálené budoucnosti, která je projektována do zajímavých, ale snad až příliš zašifrovaných skic. Po odvyprávění příběhu posledního farmáře divák sleduje bizarní počínání lepších lidí blahosklonně vzpomínajících již na tři občanské války.
Ačkoliv zemi zasáhla ekologická katastrofa a část Evropy je pod vodou, hedonistické společenství se v interiéru obydlí s obří reprodukcí idylické krajiny oddává žvanění, pojídání bizarních pochutin, relaxování v prosklené sauně a krutým hrám s párem oddaných psů (ve výtečném ztvárnění Petra Jeništy a Magdalény Sidonové).
Lhostejnost, snobská nadřazenost a krutost probleskují z lidského chování jen jakoby mimochodem. I když si herci s nadhledem pohrávají se stylizací předváděných figur, jejich zaujetí tématem nedokáže zastřít, že touha po režijní originalitě přebíjí obsah.
Pregnantnost první části se mění v trochu zdlouhavou estétskou hru. Ani to však nakonec neubírá Dánské válce 2018-2024 na naléhavosti, která možná během zkoušení nebyla tak zřejmá, jako právě v této chvíli.
