Recenze – Jak už název inscenace napovídá, jedná se o titul, který se odehrává v prostředí pražského Pankráce, konkrétně tedy pankrácké věznice. V té je na konci léta 1945, po skončení druhé světové války, vězněna pětice žen.
V jedné cele se tak kvůli podezření z kolaborace potkávají tehdejší populární herečky Lída Baarová a Adina Mandlová, půvabná spolupracovnice parašutistů Hana Krupková, židovka Julie, jež byla v osvětimském táboře, a jedna neznámá žena, jejíž totožnost se odhaluje postupem děje.
Všechny natolik odlišné a přitom je spojuje jedna věc, jsou součástí nekompromisního nacistického režimu. Ale která z nich je oběť a která je skutečným pomahačem nacistů? To se dozvědí diváci při návštěvě Pankráce '45, jehož trefným mottem je "Casting na popravu".
Třebaže ve skutečnosti všechny tyto ženy na Pankráci vězněné opravdu byly, v jedné cele se nepotkaly. Nicméně příběhy, které si v představení postavy vyprávějí, jsou založeny na jejich skutečných životních situacích. A právě na dialozích Martina Kinská své dílo z velké části založila.
Vězeňkyně si navzájem vylévají city, vypráví osudy, líčí své zážitky a rozebírají milostný život, který by samotný u některých vydal na román. Protože je hra založena především na mluveném slově, jste nuceni celou hodinu a půl držet pozornost. A nemáte-li úplně znalosti z nedávné politické historie, můžete se lehko ztrácet.
Nejvíce pozornosti se pochopitelně dostává tehdejším prvorepublikovým filmovým "stars". Klára Cibulková v roli Adiny Mandlové vyniká ženskostí i drzostí. Její drsný jazyk i energie jistě nenechá nikoho bez povšimnutí. Herečka dává do své postavy veškerou přirozenost a z celé pětice nejvíce vyniká. Velkým plusem je i velká podoba po fyzické stránce.
Povahově mírnější a citlivější Lídu Baarovou ztvárňuje Réka Derzsi, která není tolik výrazná jako její známější kolegyně ze "Švanďáku", nicméně jisté herecké manýry a přecitlivělost hraje uvěřitelně. Trochu nepříjemný je její slovenský akcent, díky čemuž jí je chvílemi hůře rozumět. Chvályhodný je i výkon nové posily smíchovské scény Evy Josefíkové.
Suterénní studio, kterým Švandovo divadlo disponuje, je pro inscenaci jako stvořené. Jednoduché scéně, kterou stvořila Lucie Labajová, dominují mříže symbolizující celu. Zajímavým nápadem je ověšení několika reflektorů na mříže, čímž si herečky připomínají svou slavnou éru, kdy si právě záře reflektorů užívaly. Labajová je zároveň autorkou kostýmů, které jsou elegantní, ale v průběhu děje je postavy vymění za vězeňský mundúr.
Novinka u Švandů je tak trochu jinou inscenací, než na jakou je divák zvyklý, a možná i proto nadchne především milovníky politicko-kulturní historie. Běžný divák ji spíš zařadí mezi průměrná představení, která stačí navštívit jednou.