"Byli jsme překvapeni, když nás vedení festivalu oslovilo. Nedá se tam přihlásit, musí vás sami vybrat," říká režisérka Jana Svobodová, která spolu s čínskou choreografkou Wen Hui nazkoušela v pražském Divadle Archa inscenaci Obyčejní lidé. Tu ode dneška - každý den kromě pátku - čeká sedm repríz v avignonském Théâtre Benoît-XII.
"Dramaturgie festivalu stále více dává prostor angažovanému divadlu," vysvětluje režisérka, jejíž inscenace se dotýká české a čínské zkušenosti s komunistickým režimem. Hostování na prestižní přehlídce považuje za velkou poctu.
Prezident jako inspirace
Inscenace Obyčejní lidé je na pomezí dokumentárního divadla a tance. K jejímu vzniku autorky inspiroval prezident Miloš Zeman. "Během své první cesty do Číny prohlásil, že nepřijel hlásat lidská práva, ale vytvořit pracovní místa pro obyčejné lidi. Tak jsme si s Wen řekly: O čem to mluví? Kdo jsou ti obyčejní lidé?" vzpomíná Svobodová.
Se svou čínskou kolegyní představení vystavěly na pravdivých příbězích účinkujících: čínského kytaristy, českého nástrojaře, který celý život pracoval v továrně, dívky pocházející z čínských hor, pekingské tanečnice a performera ze Švýcarska usazeného v Praze.
Jejich vyprávění se přelévá v hudbu, hraní v tanec a scéna se mění pod linkami živého video-mappingu. Všichni účinkující včetně hudebníka, videoartisty a světelného designéra jsou na scéně.
Inscenace měla premiéru před dvěma lety, od té doby je uváděna v blocích s velkými pauzami. "Není to jednoduché, čtyři lidé musí přiletět z Číny," vysvětluje režisérka, podle níž tým před každým dalším uvedením hodně zkouší a představení proměňuje.
Vyškrtané věty
Přípravy před současnou cestou na festival do Francie obnášely i něco jiného. Ještě než se všichni účinkující sešli v Praze a začali zkoušet, režisérky si vyměňovaly připomínky k textové části představení. Přesněji vyškrtávaly věty, které by čínským umělcům mohly ve vlasti způsobit problémy.
Mezinárodní festival v Avignonu se svou reputací je sledovanou událostí. A také politická situace v Číně je jiná než před dvěma lety. To, co se mohlo říkat před publikem v Praze, v Drážďanech či slovinském Mariboru, kde se Obyčejní lidé všude hráli, by nyní v Avignonu nemuselo projít bez následků.
"Najednou jsem zase pocítila, jaké to je, když člověk pracuje s cenzurou. To si pamatuju z konce osmdesátých let. Tehdy jsme se také museli vyjadřovat mezi řádky," říká režisérka Svobodová, která dnes bere autocenzuru jako výzvu. "Nemůžeme v představení říct všechno naplno, musíme se soustředit na to, co je mezi tím, co my říkáme a co si divák představí."
O tom, jak moc se bude škrtat, rozhodovala hlavně režisérka a choreografka Wen Hui. "Ona se v nezávislém čínském prostředí pohybuje od devadesátých let, kdy založila Living Dance Studio. Má dost zkušeností a odvahy, aby to uměla vybalancovat. Ví, co může říct a co ne," vysvětluje Svobodová.
Vyškrtaných slov nelituje. "Text je jen jedna část představení. Myslím, že ticho a atmosféra scény tvořená projekcí, hudbou a světelným designem vytváří větší napětí a má silnější výpověď než původní text."
Stačí říct náměstí
Jak ukázala generální zkouška před odletem do Francie, i po autocenzuře zůstalo dost odvážných míst.
Zejména vyprávění spolurežisérky Wen Hui, která v představení i účinkuje, je mrazivé. Líčí, jak ve svých studentských letech chodila na náměstí, kde se demonstrovalo. Nemusí říkat, o jaké náměstí šlo, ani dodávat, jak demonstrace skončily.
Hudebník zase vypráví, jak se naučil hrát na kytaru pomocí videí z YouTube. Měl štěstí, že dospíval v době, kdy ještě internet v Číně nebyl omezován tak drasticky jako nyní.
Představení Obyčejní lidé, které vzniklo ve spolupráci Divadla Archa a pekingského Living Dance Studia, se po Avignonu rozjede do dalších západoevropských měst. Uvidí je například diváci pařížského festivalu d'Automne, zavítá také do Toulouse a portugalského Porta. Čeští diváci ho v Arše znovu spatří 15. a 16. listopadu.
