Zájem Lasici, který uplynulou neděli zemřel ve věku 81 let, o odkaz Osvobozeného divadla byl pochopitelný: když se ve druhé polovině 50. let začala v Čechách rodit éra divadel malých forem, tvorba Voskovce s Werichem představovala nepominutelný inspirační zdroj. Ten logicky zajímal i mladé autory, kteří pro slovenské divadelnictví počátku 60. let hledali nový výraz - a mezi nimi byl i Lasica a jeho ročníkový kolega Július Satinský.
Ačkoliv ani jeden nestudovali herectví, už během studií začali účinkovat coby svébytné komické duo, nejprve v proslulé Tatra revue a potom hlavně v Divadle poézie, z nějž roku 1968 vzešlo Divadlo na korze.
Originální humor dvojice, často založený na ohledávání absurdity, k níž se prostý rozhovor může dobrat doslovným vnímáním jazyka, se rychle prosadil - když televize vysílala jejich hodinový pořad Večery pro dva, bylo Lasicovi teprve čtyřiadvacet a Satinskému dokonce o rok méně. V téže době zároveň s úspěchem pořídili slovenský překlad Zahradní slavnosti od Václava Havla, jehož jazykově komplikovaným, převodu odporujícím hrám se Lasica posléze věnoval systematicky.
Snad se dá říct, že v celé československé tradici právě Lasica se Satinským svou poetikou nejvýrazněji navázali na odkaz Voskovcových a Werichových forbín. Jistě ne náhodou se Werich stal jejich nadšeným divákem a Horníček přítelem i spolupracovníkem.
Když počínající normalizace rozprášila šťastná léta Divadla na korze, byl to pro Lasicu a Satinského impulz rozšířit působení na Moravu a do Čech, čímž se definitivně stali vpravdě československým artiklem.
Mistr uměřené ironie
Oblíbené duo představovalo de facto samostatnou jednotku Divadla na korze, jehož jádro ale tvořil herecký soubor přirovnávaný k pražskému Činohernímu klubu. Lasica působil i tady, například v roce 1968 zde s generačním souputníkem Vladimírem Strniskem režíroval slovenskou premiéru Beckettova Čekání na Godota, s Mariánem Labudou v roli Estragona.
V recenzích můžeme číst o ryzí věcnosti a civilismu, s níž inscenátoři přistoupili k absurdnímu textu. "Hru režiséri s hercami viedli čo najďalej od absurdného zveličovania a exponovania," píše divadelní historik Karol Mišovic. "Naopak, cez civilný nadhľad sa snažili dopátrať k ľudskej podstate konania jednotlivých postáv."
Tato charakteristika Lasicovy režijní práce je platná i pro jeho herectví. V komediálních výstupech často uzemňoval rtuťovitého, živelného Satinského. Mnohdy si vystačil s pár slovy, zdviženým obočím a lakonickým konstatováním. V jeho humoru byla spousta decentní sebeironie, ale také špetka melancholie a snad jakéhosi existenciálního smutku.
Právě tím se Lasica coby komik vymykal době: když si dnes pustíme záznam proslulého Soirée, možná nejslavnější inscenace L+S ze druhé poloviny 60. let, nedíváme se na dokumentární, zakonzervované svědectví dávné éry, nýbrž živou záležitost, něco, na co bychom klidně rádi zašli, kdyby se to ještě hrálo.
Tohoto Lasicova herectví s osobitou autorskou tváří později využili četní filmaři (třeba sardonický doktor Vlach ve slavném Věrčákovu Saturninovi představuje až jakýsi etalon lasicovitosti) - a silný otisk osobnosti nesly i ty divadelní postavy, které už nevzešly z jeho vlastní tvůrčí dílny.
S úspěchem ztvárnil několik klasických rolí: v 80. letech v Strniskových režiích Molièrova Dona Juana a Čičikova v Gogolových Mrtvých duších, po revoluci Rostandova Cyrana ve slavné inscenaci Romana Poláka, která se na repertoáru udržela dlouhá léta.
Po Satinského smrti - k naší škodě, ale asi nevyhnutelně - Lasica jakožto divadelní autor výrazně omezil činnost. Jak ve Štúdiu L+S, tak na několika pražských scénách ho diváci mohli vídat spíš ve francouzských bulvárních komediích.
Pravdou ovšem je, že ač nad tímto repertoárem mnozí ohrnovali nos, Lasica coby divadelní ředitel i interpret neúnavně dokazoval: dopřeje-li se bulvárnímu divadlu řemeslo a inteligence, může se jednat o vrcholný zážitek. Takové byly jeho výkony ve dvou komorních komedií o manželství, Schmittových Malých manželských zločinech s Martou Sládečkovou, nebo Dellově a Sibleyrasově hře Půldruhé hodiny zpoždění s Danielou Kolářovou, nebo v Benchetritově veselohře o naději a umírání Minus dva, v níž hrál s Bolkem Polívkou. A cizími texty se zabýval i jako režisér: třeba Vianovu Hlavu medúzy má pražská Ypsilonka na repertoáru už čtvrt století.
Na cestě ke swingu
Pro velkou část publika nakonec Lasica vejde do paměti trochu překvapivě: jako šarmantní zpěvák swingového orchestru Bratislava Hot Serenaders. K hudbě měl blízko vždy, písňové texty psal už od 60. let. Se Satinským našli klíčového spolupracovníka ve skladateli Jaru Filipovi, se kterým natočili zejména proslavené album Bolo nás jedenásť z roku 1981, plné textařských i muzikantských žánrových pastiší. Z textařsko-skladatelské dílny Lasica-Filip ostatně pocházejí i Čerešne, píseň původně psaná pro Zuzanu Kronerovou a proslulá především v podání Hany Hegerové.
Od Filipa nebylo stylově nikterak daleko ke zpěvákovi Peteru Lipovi, pro nějž Lasica vytvořil dlouhou řadu skvělých textů až po skvělé poslední album Návšteva po rokoch z roku 2013. Rozhodnutím interpretovat dobový swing ale přece jenom trochu překvapil.
Od prvního alba Ja som optimista, jehož dvacetiny slavil osudnou uplynulou neděli v Bratislavě, se ovšem jednalo o jasnou trefu do černého. Lasica sice nebyl dokonale technicky vybavený zpěvák, nonšalance a sebeironie mu však dodaly dokonalé charisma.
Dá se říct, že písňového materiálu, vesměs převzatého z repertoáru prvorepublikového operetního a filmového milovníka Františka Krištofa Veselého, se zmocnil podobně, jako si dovedl přivlastnit divadelní role napsané jinými dramatiky.
Ještě zajímavější je pak třetí album, které s Hot Serenaders nahrál před deseti lety. Jmenuje se Keď zastal čas a zpívá zde vlastní texty na melodie jazzových standardů - je to setkání nejen s Lasicou jakožto mistrovským textařem, ale také velkým sebeironikem. A nejde o překlady původních písní, těmi se inspiruje třeba jen detailem či situací, anebo také vůbec.
Píše, jistěže s nadsázkou, především o lásce ve zralém věku, a vůbec přitom neromantizuje ani se nešetří. Třeba hrdinou textu Spím, napsaného na melodii slavného Dream a Little Dream of Me, je stárnoucí donchuán, který si vinou postupujících poruch paměti nevzpomíná na jméno ani tvář současné milenky: "Keď ráno budík zaznie, / keby len hlava - aj lôžko je prázdne. / A v duši zase obvyklý spleen, / že som spal a neviem s kým."
Jak být optimista
Talentů měl Lasica vůbec až marnotratné množství. Skvěle vládl jazykem, ale také setrvale břitce uvažoval, takže se uplatnil jako komentátor, fejetonista, aforista. Logicky a plným právem se proměnil v jakousi národní instituci se vším dobrým i horším, co k tomu patří.
Ještě za života se mu přihodilo něco podobného jako u nás Janu Werichovi: stal se mýtem moudrého klauna a internet je plný jeho fotografií doprovázejících citáty, s nimiž neměl zhola nic společného. Od některých zvlášť hanebných podvržených "názorů", kritizujících Václava Havla a oslavujících jednodušší život za socialismu, se musel veřejně distancovat.
Okolnosti Lasicova náhlého skonu jako by byly oné národní instituci vytvořeny na míru. Rychlý odchod při děkovačce po jubilejním koncertě, na scéně divadla, které roky budoval, a zároveň v sále někdejší Tatra revue, kde se Satinským sbírali první fanoušky - okamžitě se to stalo legendou. A součástí té je i fakt, že jeho poslední písní bylo erbovní Ja som optimista.
Skladba, kterou v roce 1937 pro Františka Krištofa Veselého složil Gejza Dusík a otextoval Pavol Braxatoris, ale ve skutečnosti není optimistickým přitakáním životu. Z titulního verše lasicovsky sálá bytostná ironie a píseň vesele nihilisticky konstatuje všeobecnou marnost. Končí slovy "Ja som optimista, / je to pravda istá, / že sa tomu dobre vodí, / kto sa nenarodí."
Osobnost Lasicova formátu a inteligence si spíš než kýčovité zkazky o vysněné kumštýřské smrti na scéně zaslouží vzpomínku s tímto pobaveně sarkastickým úsměvem. A také by zasloužila, abychom se takovým úhlem pohledu ještě chvilku nechlácholili. Odešel člověk, bez něhož by slovenská i česká kultura byly o tolik chudší, že si to nedovedeme představit - a nelze než si povzdechnout, že přece jen odešel brzy.
