Francouzský spisovatel Choderlos de Laclos knihu napsal formou 175 dopisů. Tematizuje v ní mravní lhostejnost mezi aristokraty. Dva libertinští šlechtici, vikomt Valmont a markýza de Merteuil, si bezostyšně zahrávají s city druhých. Kvůli touze po pomstě předstírají lásku, svádějí a zase odvrhují své oběti, jen aby demonstrovali převahu či schopnost manipulace.
Mezi postavami postupně vzniká rafinovaný sexuální mnohoúhelník, jenž obnažuje lidskou podstatu lačnící po rozkoši a sexuálním ukojení.
Když román roku 1782 vyšel, vyvolal skandál, pruderní měšťanská společnost jej označila za nežádoucí erotickou literaturu. Zároveň ale Nebezpečné známosti měly mimořádný ohlas a postupem času se dočkaly i mnoha adaptací. Včetně filmových, od nejznámější verze s herci Gérardem Philipem a Jeanne Moreau přes adaptaci Miloše Formana z roku 1989.
Na jevišti se v českém prostředí poprvé objevily krátce předtím, pod názvem Nebezpečné vztahy je roku 1988 uvedlo tehdejší Státní divadlo Ostrava v režii Bedřicha Jansy. O necelý měsíc později následovala premiéra na Nové scéně Národního divadla v režii spoluautora překladu Ladislava Smočka. V této inscenaci už se představili František Němec v roli jednoho z hlavních manipulátorů Vikomta de Valmonta a Iva Janžurová coby paní de Volanges.
Oba herce, pochopitelně v jiných úlohách, teď do novinky ve Stavovském divadle obsadil tandem Skutr. Režiséři Kukučka a Trpišovský rádi pracují se seniorními členy souboru, což dokládá i předešlá, divácky velmi úspěšná adaptace Kytice od Karla Jaromíra Erbena.
V nových Nebezpečných známostech dostávají příležitost i sedmdesátnice Jana Preissová a Johanna Tesařová. Konkrétně angažmá Němce s Janžurovou ale může být vědomým odkazem k inscenační historii instituce, s níž se Kukučka a Trpišovský poměřují jako umělečtí šéfové od loňska, kdy na první scénu přestoupili z pražského Divadla v Dlouhé.
Volba známé látky samozřejmě usnadňuje propagaci titulu, sama o sobě ale nestačí. To, co mohlo uchvacovat či provokovat předrevoluční diváky nebo co svedl naturalismus filmových adaptací, dnes na velkém jevišti dost těžko obstojí. A tak i když režiséři s dramaturgyní Janou Sloukovou vytvořili úplně novou dramatizaci, v níž zásadní roli hraje původní dopisová forma románu, k žádnému zásadnímu, konfrontačnímu uchopení staré látky nedošli.
Stejně jako v případě dřívějších projektů Skutru je pro novinku určující vizuální stránka. Přestože původní příběh se odehrává v 18. století, tvůrci s kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou vymysleli na jevišti Stavovského divadla nadčasový prostor oscilující spíš mezi francouzským fin de siècle, jak se říká přelomu 19. a 20. století, a dneškem. Ve scénickém řešení kontrastují soudobé a historické střihy, stejně jako prvoplánově barevné kostýmy.
Ďábelská markýza de Merteuil, jež iniciuje a dále přiživuje nebezpečnou hru plnou svádění, obléká po vzoru nekompromisních manažerek rudý plášť s přísně lomenými klopami. V podání Zuzany Stivínové by svým životním programem mohla demonstrovat jistý individualistický, feministický aspekt předlohy, ten ale zůstává v rovině náznaku.
Vikomt de Valmont, mužský konspirátor a svůdník hraný Sašou Rašilovem, chodí zásadně v černé a stejně jako markýza nejvíc připomíná současného povrchního snoba vyššího společenského postavení. Další postavy již podléhají větší stylizaci; vikomtem sváděná dívka Cecile de Volanges v podání Denisy Barešové a její nápadník, rytíř Danceny ztělesněný Zdeňkem Piškulou, jsou vedeni v romantickém duchu, zvláště Cecile v bohaté tylové róbě připomíná jakousi naivní růžovou panenku.
Členové souboru Stivínová a Rašilov představují dvojici, která svými rozhodnutími a konáním rozbíhá obludný mechanismus milostných strategií, a tak má logicky významovou převahu. Přesto je mladí milenci v podání hostujících herců svými výkony zastiňují, zejména Denisa Barešová. Její Cecile de Volanges by obstála jako současná náctiletá hrdinka, herecký výkon je přes veškerou vnějškovou stylizaci naprosto přirozený a civilní. Podobným způsobem Jana Pidrmanová uchopila roli vikomtem sváděné, v manželství však věrné soudkyně madame de Tourvel.
Prostřednictvím vzpomínek na někdejší milostné hry či předčítáním úryvků konkrétních dopisů do děje zasahuje také trojice starších dam se svými schovankami. Jejich oděvy nesou prvky různých asijských kultur, což už ve výsledku směřuje k ne úplně vyargumentované kulturní apropriaci. Tímto pojmem bývá označována situace, kdy si například běloši přivlastňují některé prvky černošské kultury, jen aby je zpeněžili nebo využili jako něco exotického.
V první půlce jevišti Stavovského divadla dominuje objekt připomínající historický kolotoč s několika proměnnými figurami, které umocňují aktuální dění. Chvílemi se skutečně roztáčí na plné obrátky, čímž nejen symbolizuje milostnou hru. Protože je zároveň poskládán ze zrcadlových desek, metaforicky také zrcadlí dění.
Uprostřed kolotoče na počátku nachází osobní prostor v jakémsi budoáru Cecile de Volanges. Předjímá tak svůj osud uvězněné a lapené oběti. Po přestávce kolotoč mizí, scéna působí výrazně statičtěji. Také dialogy se táhnou a jejich ironie i ostrovtip zdaleka nestačí počátečnímu tempu.
Nebezpečné známosti dávají tušit změnu ve směrování činohry Národního divadla. Oproti éře umělecké ředitelky Daniely Špinar, která skončila v loňské sezoně, lze pod vedením dua Skutr očekávat kompromisnější dramaturgii a jevištní konzervatismus. V takovém případě by hrozilo, že se první scéna na nějakou dobu uzavře experimentu a stane se místem naoko líbivého divadla.
Divadlo
Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti
Režie: SKUTR
Stavovské divadlo, Praha, premiéry 4. a 5. května, nejbližší reprízy 2., 3. a 6. června.
