reklama
 
 

Erbenova Kytice v Národním divadle: Úhledná podívaná pro děti i dospělé, ale nic víc

3. 3. 2019 11:55
Za dramaturgickým nápadem uvést Erbenovu Kytici v Národním divadle, kde měla premiéru uplynulý čtvrtek, zřejmě stála prostá úvaha: jak nejlépe uspokojit dlouhodobou diváckou poptávku po srozumitelně naservírované české klasice?

Bohužel se tak stalo s pouhým akcentem na výtvarnou složku, bez hlubší motivace, bez potřeby odkrýt v národním klenotu nějaké všeobecně citlivé, nebo naopak osobní téma. V režii dua SKUTR, které tvoří Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, vzniklo jen jevištní leporelo z povinné školní četby, úhledná podívaná pro děti i dospělé.

S převedením Erbenovy sbírky balad z roku 1853 do smysluplného divadelního textu si tvůrci příliš hlavu nelámali. Z třinácti epických básní vybrali osm nejznámějších, částečně je pokrátili, ale jinak ponechali beze změny. Ta tam je zřejmě vzpomínka na kongeniální semaforskou adaptaci Kytice z pera Jiřího Suchého ze začátku 70. let minulého století.

Herci v Národním divadle interpretují souvislý tok Erbenových veršů bez ohledu na to, zda jde o strohé dialogy nebo dlouhé popisy událostí psané ve třetí osobě. S obdobným principem střídání vypravěčských postupů se dnes na divadle pracuje poměrně často. Jde o to, jaký záměr režie sleduje. Zda chce diváka provokovat k intelektuální činnosti, nebo ho jen ukolébat a utvrdit, že snadno porozumí všemu, co se před jeho zrakem odehrává.

Právě touto druhou cestou se ubírá inscenace dua SKUTR. Slovem i vemlouvavým vizuálním pojetím. Motivy lásky, hříchu a odplaty, přijímání osudových ran či srážky s přírodním živlem proto vyznívají krotce. Divák je zaznamená, ale zásadně se ho netknou.

Odmyslíme-li si rámující Záhořovo lože v nádherně kultivovaném přednesu Františka Němce, pak s výjimkou nápaditě rozpohybovaného Vodníka a náznakové Polednice se zbývající balady upínají k doslovnému ilustrování vyslovených veršů.

Za všeobjímající nálepku jevištní magie, na niž SKUTR dlouhodobě sází, se vejde leccos. Jenže všemožné máchání sekerou ve Zlatém kolovratu, rozprostřené šaty zdlouhavě evokující vodní živel v Holoubkovi či skutečný ledový kvádr, který Hana s Marií rozbíjejí v baladě Štědrý den, svou konkrétností nedávají velký prostor k magii. Natož aby jitřily fantazii.

Doslovný ráz má i hudební doprovod Petra Kalába, pracující s názvuky folklorních melodií a osudových akordů, a také zpěv patnácti účinkujících herců. Sám o sobě je libozvučně vycizelovaný, ale do inscenace implantovaný násilně. Obdobně tomu bylo předloni ve skutrovské verzi Krvavé svatby pro Stavovské divadlo.

Svatební košile, Vodník, Polednice i další neméně známé balady Karla Jaromíra Erbena už dnes večer premiérově na jevišti Národního divadla... Držte nám palce! 🤞

Zveřejnil(a) Činohra Národního divadla dne NaN. undefined NaN

Scénickou tvář Kytice určuje okázalý prostor polorozbořeného barokního kostela s otevřeným stropem. Zde se v úvodu shromažďují všichni hříšníci, protagonisté jednotlivých balad, kteří zároveň příležitostně tvoří venkovský chór. Vcházejí s kusy větví na hlavách a rituálně je odhazují, aby se zbavili spáchaných vin a vyjádřili touhu po odpuštění. Tentýž motiv se pak vrací v závěru představení, kdy dost nešťastně odvádí pozornost od Němcova Poutníka dokončujícího příběh o kajícném zločinci Záhořovi.

Strašidelná pohádka Zlatý kolovrat se odvíjí v pomalém tempu coby ozvěna lidového divadla. Igor Orozovič hraje Krále, Jana Pidrmanová dvojroli hodné Dory a Zlé sestry, oba se pokoušejí spojit jednoduchou deklamaci s lehkými náznaky humoru. Naivistický půdorys nejlépe prolamuje Jana Preissová, a to stejně přesvědčivě, když vyjadřuje sžíravou nenávist Matky i škodolibou radost zpívajícího kolovrátku.

Notoricky známá Polednice je pojata ze všech básní nejprostěji a jediná počítá s divákovou obrazotvorností. Celou báseň přednáší Otec v podání Františka Němce, kromě něj je na scéně přítomno jen bezelstné dítě, ztělesněné herečkou Pavlou Beretovou, a atmosféru dotvářejí tři anonymní mužské postavy odbíjející čas.

Dramaticky sevřený Vodník tvoří emotivní vrchol, neboť nepostrádá napětí, smyslnost, fyzickou trýznivost a výtvarnou krásu. Otvor ve stropu rozbitého kostela se mění v hladinu jezera, odkud se neposlušná Dcera v podání Anny Fialové na lanech zvolna snáší na dno k Vodníkovi.

Hostující slovenský herec maďarského původu Csongor Kassai obdařil titulního hrdinu nebezpečnou živelností, smyslností i pocitem osamocenosti. Taťjana Medvecká v roli Matky zúročuje dlouholetou zkušenost z rozhlasové práce, když tisíckrát slyšeným a citovaným veršům vetkne novou naléhavost rodičovské bolesti.

Ve druhé polovině večera se herecky zaskví Radúz Mácha jako zvířecky démonický Ženich ve Svatebních košilích, jenže scénické ztvárnění básně ztroskotá na nedostatku invence. Opakování nápadu se vznášející se dívkou na lanech vyvolává už jen rozpačitý úsměv a hororové napětí definitivně narušuje komická trojice bezhlavých duchů, zakuklených do košil.

Ve Štědrém dnu režiséři vsadili na překvapivé obsazení Hany a Marie dvojicí Iva Janžurová a Pavlína Štorková.

Karel Jaromír Erben: Kytice

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Národní divadlo, Praha, premiéry 28. a 1. března, nejbližší reprízy 14. března a dále 2. a 22. dubna

Věková nesourodost obou hereček by se nejjednodušeji dala zdůvodnit jako vzpomínka staré ženy na dávno zemřelou přítelkyni z dívčích let. Zatímco Iva Janžurová víc věří na vyhrávání drobných hereckých akcí, Pavlína Štorková i na malém prostoru vytváří hutnou zkratku tragického osudu.

Kytice se jednoznačně popisnou poetikou povážlivě vymyká z ostatní produkce činohry Národního divadla. Nabízí se otázka, zda bylo nutné vycházet divákovi v ústrety tak daleko. Právě proto lze snadno tipovat, že návštěvnost představení bude zaručena na několik sezon dopředu.

autor: Saša Hrbotický | 3. 3. 2019 11:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama