Tu horší část své pověsti Špinar vrchovatě naplnil v posledních týdnech. Šokoval výrokem o přání rozpustit soubor, který vede. Dosti neuctivě vyzval svého šéfa Jana Buriana, ředitele Národního divadla, aby po dvou desítkách let odstoupil z vedení katedry činoherního divadla na pražské DAMU, a obvinil ho ze střetu zájmů. Minulý týden pak Špinar oznámil předčasný odchod z funkce a avizoval video, v němž si to vyříká s "divadelní mafií".
V něm toto pondělí znovu obvinil "divadelní establishment", že se desetiletí drží funkcí a vytváří prostředí strachu, trafik, rutiny, cynismu a manipulace. Konkrétně si šťouchl zas jen do Buriana: "Bureš - Buroš. Najdi sedm rozdílů," řekl v narážce na premiéra Andreje Babiše z hnutí ANO.
Iniciativa studentů DAMU nazvaná Nemusíš to vydržet, jež zvedla téma zneužívání moci, sexismu a nezdravé atmosféry na škole a kterou podpořil, prý Špinarovi otevřela oči. Měli bychom žít v pravdě, vyzývá své facebookové fanoušky a v majestátním plurálu dodává: "My se pořád schováváme za nějaké klasiky, ale vlastně vůbec nevíme, co chceme říct. Nejsme vůbec autorští, osobní a vlastně nejsme svobodní. Jsme napasovaní, znormalizovaní do nějakého prostředí a každá změna, ať už umělecká, nebo třeba změna strukturální nebo organizační, je prostě skoro nemožná. Říkám to z vlastní zkušenosti."
Nejhorší, co se vzbouřenci může stát, je, když působí směšně. Špinar, který na DAMU úspěšně absolvoval herectví a režii, tato slova popírá vlastním příběhem. V "mafiánském" prostředí českého divadla prožil strmou kariéru a vytvořil nepřehlédnutelné inscenace.
Z učebny na velkou scénu
Dnes si Špinar v souvislosti s iniciativou vybavuje studium na DAMU jako traumatizující a prostředí školy označuje za toxické, rok po absolutoriu ale prohlásil: "Nic lepšího mě nemohlo potkat. Patřil jsem do volnomyšlenkářského ročníku, který mě strašně uklidnil a vlastně vyzenoval," pochvaloval si svobodu, kterou na fakultě měl, i svého pedagoga, režiséra Jana Nebeského.
Už na DAMU přiznal, že je gay, a se spolužáky vytvořil populární inscenaci Homo ’06. Jako student dostal hned dvě režijní příležitosti v Národním divadle. V Kolowratu nazkoušel Anglickou milenku a v rámci venkovního projektu Bouda aktovku Návštěva expertů.
Pouhý rok po absolutoriu třicetiletý Špinar v pražském Divadle na Vinohradech inscenoval Büchnerova Vojcka, nedokončený dramatický text z roku 1837. Mlčení a prázdnotu lhostejného světa, jemuž je protagonista vydán napospas, umocňoval monstrózní billboard: vyzývavě se usmívající blondýna s mobilem a nápisem "Hello everyone".
Schopnost otevřít jádro dramatického příběhu tam, kde se potkává se současnými pocity a tématy, i nezaměnitelná, do podvědomí se vrývající a znepokojivá obraznost se staly poznávacím znamením Špinarovy práce.
V roce 2010 za Vojcka přebíral Cenu Alfréda Radoka pro inscenaci roku. Během čtyř dalších let, než jako stálý režisér nastoupil do činohry Národního divadla, vytvořil dvě desítky inscenací, vesměs interpretací klasických textů.
Za jeho Rackem, Miláčkem nebo Žebráckou operou se jezdilo do Kladna nebo Hradce Králové, fascinující Kabaret Kafka (Dopis otci) vznikl v brněnské Redutě, Hamlet ve Švandově divadle. V malostranském Rubínu se mezitím pustil do autorských, současných reinterpretací osudu Maryši, Médey a Salome.
Šéfem v Národním
"Je to člověk plně oddaný divadlu," řekl ředitel první scény Jan Burian, když oznamoval, že právě Špinar se svou koncepcí činohry pro 21. století vyhrál konkurz a od roku 2015 povede soubor. Pětileté funkční období mu pak Burian ještě o tři roky prodloužil.
Ohlédneme-li se za Špinarovou zatím nedokončenou misí, nezdá se, že by mu "zkostnatělý establishment" bránil v rozletu. S týmem spolužáků a vrstevníků dostal celkem exkluzivní prostor formulovat pocity a divadelní vkus své generace. Dělal to dost nekompromisně, sebestředně, pro část publika leckdy nesnesitelně, ale v mnoha případech také velmi úspěšně.
Před dvěma lety ve Stavovském divadle pod názvem Oběd u Wittgensteina režíroval Bernhardovu hru Ritter, Dene, Voss. Opulentní vizualita tentokrát křehký text převálcovala a inscenace byla přijata s rozpaky, podobně jako několik předešlých. Od té doby na žádné ze scén Národního divadla nepracoval.
V covidové uzávěře ale natočil velmi povedený filmový záznam své režie z Nové scény, koláž z textů režiséra Karla Huga Hilara nazvanou Za krásu. V hluboké empatii, kterou této rozporuplné divadelní osobnosti projevil, je zřejmé Špinarovo ztotožnění s osudem výjimečného tvůrce vzbuzujícího kontroverze a čelícího neporozumění i výsměchu.
Vloni měl jedinou premiéru. S divadlem Letí v pražské Vile Štvanice navázal na svou studentskou práci a ke čtyřicátým narozeninám si nadělil ironickou, zábavnou reflexi milostného života gayů ve středním věku.
Už před rokem Špinar mluvil o tom, že pandemii vnímá jako příležitost k bilancování a úvahám, co dál. Zda to nějak souvisí s jeho rozhodnutím opustit předčasně Národní divadlo, se ale můžeme jen dohadovat.
Podpora, která se zvrhla
Svá dramatická vystoupení a obžaloby Špinar prezentuje jako podporu studentské iniciativě Nemusíš to vydržet. Ta vznikla na DAMU a usiluje o změnu poměrů i způsobu výuky zejména na katedře činoherního divadla, kterou vede Jan Burian.
V performanci, jež kauzu spustila, byla svědectví o nepěkných zkušenostech studentů anonymizovaná. Záměrně. Mluvčí platformy zdůrazňují, že nechtějí na nikoho ukazovat, dokonce to považují za kontraproduktivní. Nepřejí si, aby odešli jednotlivci, jde jim o otevřené pojmenování věcí, které se zametají pod koberec, klidnou debatu a celkovou proměnu atmosféry.
Nápravě věcí na škole, kde metody některých pedagogů a jejich chování ke studentům zřejmě nejsou úplně v pořádku, ovšem Špinarova dramatická gesta nepomáhají. Naopak od ní odvádějí pozornost.
Středem zájmu se stal efektní konflikt Špinar versus Burian, podpořený spektakulárním odchodem z funkce. Paradoxně právě ve chvíli, kdy Národní divadlo začíná uvádět činoherní inscenace v blocích, což odcházející šéf souboru prosadil na jaře. V reprízovacím systému první scény jde o poměrně revoluční krok, což minimálně navenek odporuje Špinarovu tvrzení, že v "zahnívající" oficiální divadelní scéně, které byl až dosud součástí, změna možná není.
